Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Můj problem
Tak jsem se odhodlala svěřit se-mám pocit, že tento “problém“ snad nikdo nemá. Bude to asi znít divně, ale já nevím, o čem se mám bavit s lidma v okolí. Když jsem se nedávno o tom bavila s manžou nebo se sestrou, bylo mi řečeno-Jéžiš, no normálně, o ledasčem…Jo, ono se to lehce říká.. S některýma lidma-hlavě několika kamarádkama melu a melu:))), ale to jsou lidi, kterým bezmezně věřím, takže jsem přesvědčená, at řeknu co chci za kraviny, nebudou to řešit. Ale jinak…, je to pro mě dost nepříjemné, mám pocit, že mám někde v sobě nějaký blok nebo co. Pořád se kontroluju-v práci, na návštěvě, sice se usmívám, sem tam nějakou větu prohodím, ale takové to uvolněné “tlachání“ mi nejde. Mám pořád pocit, jako bych čekala, že mě pak pomluví stylem-jéžiš, ta má blbý názory, co to kecala za nesmysly, když to nikoho nezajímá…Si říkám, jestli to ještě nepramení z té doby, jak jsem byla před třemi lety v nové práci-tehdy jsem tento “problém“ téměr neměla, byla jsem uvolněná, co jsem nevěděla, jsem se zeptala, prostě normálka, a pak protože mě potřebovali vyšachovat kvůli nějaké známé, mi vedoucí omlátila o hlavu snad všechno-co jsem kdy řekla, že jsem se pořád ptala, atd, atd. Asi proto mám pořád pocit,-mám to někde v sobě- že jistojistě o mě někde mluví a nedokážu se uvolnit. Ted v nové práci se mi líbí,ale tento můj “problém“ mi hrozně vadí, to samo na kurzu, který si dělám. Nějak se nemůžu donutit vložit se do diskuzí-stejně jak píšu výš. A HROzně mě to štve…, když vidím se lidi nezávazně bavit….
Souhlasím s tím, co napsala Ájík “jsem ráda s těmi, s nimiž si mám co říct bez potíží“ a přesně vo tom to je :o)
Souhlasím s tím, co píše Vlaďka – protože fakt, že je jiná přijímá s úsměvem a nadhledem – a tak to má být :o)
Dávám za pravdu Zuzině – je mi FAKT jedno, jestli máš doma uvařeno a uklizeno :-)))) Taky jsem tu na VD ráda, protože se potom podívám na “věc“ z různých úhlů pohledu, přečtu si různé názory a různé příspěvky a pak si z toho můžu vybrat to, co sedí mně .o)
Takže holky, pěkně prosím, smutně koukám
– pište, komentujte, raďte a hlaďte,
je to třeba 🙂
Kuře: teda já koukám v němém úžasu na tvůj dlouhý příspěvek, přiznám se, že jsem mile překvapená – těší mě, že ses tak rozepsala, je to příjemná změna :-))
Tak tě prosím, piš, piš, piš a už ty svá písmenka nemazej!
Ájíku 🙂 pro mě to byl taky kompliment, že se se mnou dobře pije (bylo samozřejmě ještě před těhotenstvím) 🙂 Byla jsem moc ráda, že mě chlapi berou jako sobě rovnou, že nejsem nějaká ta fiflena, se kterou by se třeba vyspali a odkopli, ale že jsem byla opravdu ta “důvěrnice“…. sice mě pak často mrzelo,že mě opravdu berou jenom jako toho kamaráda, že ve mě tu ženu nevidí :-)) ale i s tím se dá vypořádat :-)))
Vladi, Kuře, to mi připomíná kompliment, který mi vysekl můj muž, když jsme se nedávno o něčem bavili… řekl mi: “Ty myslíš jako chlap.“ A beru to jako kompliment, protože můj názor je ten, že bavit se s lidmi se dá naučit (třeba v rámci profesní nutnosti), naučit hledat společná témata se taky dá, ale naše přirozenost se obelstít nedá… já jsem sice psala, že je to asi i otázka sebedůvěry, což si myslím, že do jisté míry je, ale to podstatné, co je v nás a co je důležité pro ty nejbližší, to ani není dobré nějak obelhávat a okecávat… proč taky? Takže za sebe – pobavit s druhými se dokážu… ale netvrdím, že mě pak z nesmyslného plkání nebolí hlava 🙂 – raději jsem prostě s těmi, s nimiž si mám co říct bez potíží 🙂
Tohle je ale zajímavá debata:-))taky se přidám.Když jsem se přistěhovala za manželem,znala jsem jen jeho a jeho rodinu a měla ten stejný problém.nenavazovala jsem nějak moc kontakty s okolím,jednoduše proto,že jsm měla pocit,že nemám co ,,nabídnout“..odpovídat na otázky jak se mi tu líbí a bla bla bla.Utvořila jsem si okruh dobrých známých v práci,přeci jen to byl častější kontakt a vykládat si se sousedkou o počasí pro mě moc nebylo a říkala si,že má taky svoje starosti a o čem bych si s něma měla povídat atd..Tak až když jsem byla na mateřské a jezdila s kočárem,tak jsem se dozvěděla,že jsem na základě toho působila afektovaně,jen pozdravila a letěla dál a oni byli tááák zvědavý.Musím se tomu smát,protože opak byl pravdou a setkala jsem se s tím i v práci,po změně oddělení.neměla jsem co říct na ,,babské řeči“ tak jsem mlčela.A zase jsem byla na začátku.až postupem času jsem se naučila komunikovat i o počasí:-))
A k tomu psaní,jsem na tom tak,že co chodím na tyhle stránky,jsem tady ,,otevřenější“.Možná je to tím,že se doopravdy neznáme a je vám jedno,jestli mám už uvařeno nebo uklizeno.Mám ,,problém“-napíšu a spřízněná dušička ,,pohladí“ případně zjistím,že je to naprosto normální nebo,že jsou lidé co mají daleko větší trápení,tak se snažím alespon´povzbudit nebo podat problém i z jiného úhlu./jedinné co mě trápí při psaní,že jsem ze školy dlouho a tápu nad i/y-tímto se omlouvám:-)/
Proto si myslím holky,pište!!!nikomu neublížíte a nejen sobě pomůžete:-)))
Padmé 🙂 Já myslím, že “jiná“ jsem, ale je nás víc a v jednotě je síla! 😀
Jeden z mých problémů v komunikaci je také ten, že když mluvím já, tak se nedokážu klidně dívat do očí. Jakmile se o to snažím, tak je to ještě větší katastrofa, zapomínám o čem je řeč a mluvím z cesty :-D. Právě totiž študuju, jestli se mám koukat do pravého, nebo levého oka atd atd… Já mluvím a mozek si povídá ještě něco někde uvnitř 😀
Bohužel, některým lidem dost vadí, když postrádají stálý oční kontakt, a hovor s nimi je pro mě skutečně nepříjemný, protože tohle nedokážu ovlivnit.
Abych byla schopná dívat se v klidu do očí (a to né souvisle), musím toho člověka jakoby přijmout do svého světa, zvyknout si na jeho přítomnost. A to mám například problém i u manžela po týdnu, kdy jezdí domů večer…
Njn – naštěstí už pochopil, že nic nedělám schválně, ale že si fakt nemůžu pomoct.
Tak doufám, že jsem vás trošku povzbudila 🙂 Je třeba prostě těm okolo (těm kterým věříte) říct jak to je a proč to tak je. Oni to pochopí. 🙂
No, já s tím psaním jsem na tom úplně stejně :-)))) taky často něco napíšu, pak to po sobě ještě asi 5x přečtu a pak se třeba rozhodnu, že to smažu :-)))) prostě normálka 🙂
Já jsem vždycky byla jenom ta, co poslouchala a snažila se pomoct. Sama o sobě jsem neuměla mluvit, protože jsem si prostě myslela, že mé problémy nikoho nezajímají, tak jsem radši mlčela. Hodně lidí mi říkalo, že se se mnou hezky povídá, protože mluvili oni a já jim “radila“ a poslouchala je a to pro ně bylo hodně důležité. Tak to dělám dál. Když už tady něco napíšu do Tam-Tamu, tak to už fakt musí být něco. Ale hlavně to píšu proto, že si říkám, že byste třeba taky chtěly vědět, co je nového. Ale neumím jen tak sednout k PC a napsat, jak mi dneska je, jak se cítím, jestli jsem smutná nebo veselá, jestli mě něco trápí a co mě trápí, jestli se na něco těším nebo se něčeho bojím. Neumím to. Tak se spíš do toho “nutím“, abych vám udělala radost :-)) tak aspoň trošku doufám, že to nedělám zbytečně :-)))) jinak opravdu spíš čtu a když můžu, tak se snažím pomoct a rozptýlit a rozveselit bolavou dušičku nebo se radovat s váma.
Mám kolem sebe spoustu kamarádů a kamarádek, se kterými mluvím o všem, ale už je znám opravdu více než 10 let a to taky hraje velikou roli. Tak si hezky prožíváme svá trápení a své radosti všichni dohromady. 🙂 nějak nemám kamarádku, která by byla jenom “moje“ a měly jsme spolu jenom naše tajemnství. Prostě je nás na to vždycky více 🙂 a možná to mi vyhovuje 🙂
Já si od mládí vždycky rozumněla více s klukama 🙂 brali mě jako kamarádku a ne jako objekt zájmu, tak to bylo skvělé. Já se sice zamilovávala a odmilovávala, ale nikdy jsem jim to neřekla a vždycky jsme spolu probírali jejich problémy. A bylo to úžasné 🙂 pochvala od kluka (výborného kamaráda), který řekne, že se mu se mnou dobře pije :-))))) prostě zahřeje u srdíčka 🙂
S holkama jsem si moc neměla co říct. O módu se nezajímám, nemaluju se, nikdy jsem neměla žádné aférky s klukama, tak jsem prostě nebyla zajímavá a ani jsem kamarádky nevyhledávala. A tak to se mnou jde furt. Pokud se někdo nezačne svěřovat a mluvit se mnou o čemkoliv, já sama to vůči tomu dotyčnému neudělám a připadám si hloupě.
S bývalým manželem jsme byli spolu 11 let a s jeho sestrou jsem si dodnes nedokázala normálně pokecat 🙁
Nevím, jestli to chci měnit, protože kamarády mám a jsem za ně moc vděčná a tady je mi taky moc dobře, protože je to i tak trochu anonymní :-))) když napíšu nějakou kravinu, tak zakroutíte hlavama, ale já to nevidím :-))) a nevadí mi to :-)))))
Ráda vás čtu, ikdyž možná málo píšu (a to se fakt snažím). Jsem ráda, že jste 🙂 ale i na ty srazy (a to jsem byla vlastně dvakrát) se mi moc “nechce“, protože pak byste už věděly, co a jak a já bych se styděla ještě víc :-))))))))))))
jejda, já se rozepsala :-)))))) pardón :-)))))))))
Justyna: A nebude to tím, že nejsi “divná“ ty, ale jiní okolo tebe :-))) Snažím se ti tuhle myšlenku od začátku “podsunout“ :-))
Jak píše Vlaďka, plkání o ničem je k ničemu 🙂 A když je společné téma (knížky, filmy, sport atd.atd.), může se povídat do alelujáá :-)))
no Tak vidím, že je nás tady víc s podobným problémem, a to jsem si myslela, že jsem sama divná:))
No – tak tenhle problém mám, možná trošku ještě zvýrazněný (?) A neřekla bych že to nějak souvisí se sebevědomím. Bavit se o “ničem“ neumím, dvojsmyslné narážky chápu, ale nepřipadá mi to vtipné. Když jdu někam do “společnosti“, nejsem schopná se zapojit do všeobecného veselí jednak díky pro mně nicneříkajícímu tématu a jednak díky tomu, že nestíhám sledovat kdo zrovna mluví, o čem mluví atd… Až se nakonec přestanu snažit, všechno mi splyne v jeden velkej šum a já dostanu nehoráznou depku, nebo naopak se skoro s otevřenou pusou divím, o čem si můžou některý lidi hodiny povídat…. a musím se jít někam uklidnit..
Ráda se bavím s lidmi, s kterými najdu společný zájem, koníčka, kterých mám celkem dost 🙂
A – myslím, že tohle není něco, co se dá nebo nedá natrénovat… Pro mě je půlhodinka kecání o počasí (apod) ztráta času, ráda kamarádkám pomůžu, proberu s nimi jejich problémy – věcně, bez okecávání 🙂 Nesnáším přetvářku (sama se přetvařovat neumím) a manipulování s lidmi…
Manžel říká, že mám myšlení chlapa 😀 A že právě proto mě miluje 🙂
Tak nevěšte hlavu, jen si najdete stejně “potrefené“ kámošky!