Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Můj problem
Tak jsem se odhodlala svěřit se-mám pocit, že tento “problém“ snad nikdo nemá. Bude to asi znít divně, ale já nevím, o čem se mám bavit s lidma v okolí. Když jsem se nedávno o tom bavila s manžou nebo se sestrou, bylo mi řečeno-Jéžiš, no normálně, o ledasčem…Jo, ono se to lehce říká.. S některýma lidma-hlavě několika kamarádkama melu a melu:))), ale to jsou lidi, kterým bezmezně věřím, takže jsem přesvědčená, at řeknu co chci za kraviny, nebudou to řešit. Ale jinak…, je to pro mě dost nepříjemné, mám pocit, že mám někde v sobě nějaký blok nebo co. Pořád se kontroluju-v práci, na návštěvě, sice se usmívám, sem tam nějakou větu prohodím, ale takové to uvolněné “tlachání“ mi nejde. Mám pořád pocit, jako bych čekala, že mě pak pomluví stylem-jéžiš, ta má blbý názory, co to kecala za nesmysly, když to nikoho nezajímá…Si říkám, jestli to ještě nepramení z té doby, jak jsem byla před třemi lety v nové práci-tehdy jsem tento “problém“ téměr neměla, byla jsem uvolněná, co jsem nevěděla, jsem se zeptala, prostě normálka, a pak protože mě potřebovali vyšachovat kvůli nějaké známé, mi vedoucí omlátila o hlavu snad všechno-co jsem kdy řekla, že jsem se pořád ptala, atd, atd. Asi proto mám pořád pocit,-mám to někde v sobě- že jistojistě o mě někde mluví a nedokážu se uvolnit. Ted v nové práci se mi líbí,ale tento můj “problém“ mi hrozně vadí, to samo na kurzu, který si dělám. Nějak se nemůžu donutit vložit se do diskuzí-stejně jak píšu výš. A HROzně mě to štve…, když vidím se lidi nezávazně bavit….
Taky mám docela problémy, vypěstovala jsem si je soužitím s mým uzavřeným manželem, kterému se nikdo nezdál dost normální (sám byl divnej) a pak se superžárlivým přítelem, který vždycky všechno co jsem kdy řekla později použil proti mě (taky nebyl normální). Já sama už si nepřipadám normální – i když mě můj nový přítel neustále přesvědčuje o tom, že se s normálnější ženskou ještě v životě nesetkal. I mě se můj nový vztah konečně jeví normálním. Takže co znamená být “NORMÁLNÍ“?
Buďme každá sama sebou, nemůžeme být všichni stejně normální – navíc je legrace občas vyjet z normálních kolejí – někdy to jde, jindy ne.
Jsem to nedopsala:
Matušenko, koukej psát. Překonej ten prvotní ostych a šup sem s písmenkama. Já si to přečtu!
Matušenko, dostala´s mě! Já se musela smát, promiň, nemyslím to ve zlém, když jsem si přečetla, jak sedíš u počítače, píšeš, přemýšlíš, pak mažeš – jsem si to tak představila… Šmankote PROČ? Tady ti někdo utrhne hlavu? Nebo jinou část těla? Nevím, která část těla je pro tebe cenná :-)))
Jé holky tak já jsem na tom podobně.Než se odhodlám sem něco napsat tak mi to trvá a pak přemýšlím jestli to nemám smazat jestli to neni blbí a tak je to i v reálu.Boužel mě několik lídí v životě zklamalo a moc lidem nevěřím a špatně se zapojuju do hovoru.Připadám si že se vnucuju.Příklad dala jsem dohromady sraz třídy po 20letech .Ten sraz byl první od základky a já jsem tam nakonec seděla a nedokázala jsem se bavit.Docela strašný.
Ale holky – jak píše Padmé – normální je dost zavádějící pojem 🙂 A kdo není normální, tomu normální člověk taky přijde nenormální :)))))
Některé věci jsou přednastavené, a s tím nic neuděláme.
A na druhou stranu – jistá uzavřenost taky není nikdy na škodu…. Myslím, že nejdůležitější je brát se taková, jaká jsem (i když je to někdy težké 🙂 ), a mluvit jen tam, kde jsem si jistá v “kramflecích“ – a ono se to poddá 🙂
A je úplně jasné, že jinak se bavíme s cizími lidmi, jinak s přáteli a jinak s těmi nejbližšími… a kdo nás zná a má rád, ten to neřeší 🙂
Kuře: jsem zásadně proti! Abyste se měnily – ty, Piškotka, Justyna! Líbíte se mi takové, jaké jste :-)) Holky, být “normální“ není žádná zábava :-))
Co znamená normální? Průměrný, obyčejný, všední, šedý…. ble ble ble
Kuře: buď ráda, že jsou tvoje myšlenky rychlejší než jazyk – to je přece SUPER. Představ si, že by to bylo obráceně!! Já takových znám – s tím rychlým ostrým jazykem a v hlavě se to loudá!!!!
Darčo, Justýnko, hlásím se k vám do klubu 🙂 Úplně přesně – se “svými“ melu a melu a melu, ale jakmile přijdu mezi lidi, které neznám, jsem v háji. Kecám kraviny a potom třeba i za rok si vzpomenu a rozebírám co jsem měla říct a udělat jinak… já si vždycky musím i jednotlivé věty pořádně rozmyslet a připravit, protože se dost často zakoktávám. Mám problém, že myšlenky jsou rychlejší než jazyk, takže se prostě někdy na začátku věty zaplantám a pak vypadám jak trotl :-)) Já už se tomu směju. Je mi to sice líto, ale dávám si na to pozor a kdo mě zná, je už na to zvyklý a vůbec mu to nevadí. Spíš se tomu pak zasmějeme 🙂
Jinak, Darčo – jsem taky Rak :-))) a ještě skoro v půlce (12.7.), takže prostě učebnicový případ :-)))))
A co s tím dělat? Netuším. Asi se s tím naučit žít a třeba se to pak samo změní. Hlavně se za sebe nestydět (ikdyž právě to je můj největší problém) nebo aspoň to nedat moc najevo.
Držím pěstičky nám všem, ať se z toho brzo vyhrabem a můžeme být “normálními“ členy společnosti 🙂
Justynko, no, já nevím, jestli ti moc poradím… Určitě mi asi hodně pomohlo to, že jsem od svých 15- ti let pracovala s lidmi – v obchodě. Začalo to praxí a pak to pokračovalo v zaměstnání, navíc jsem jeden čas dělala v obchodě všechno (byla jsem tam sama), tudíž jsem musela řešit i některé nepříjemnosti ohledně faktur, uzávěrek, měla jsem asi dva ne zrovna příjemné dodavatele… navíc někteří zákazníci byli taky “bonbónek“, a to se člověk asi tak nějak přemůže a najednou vidíš, že to zas takový problém není.
Určitě má na tom lví podíl i můj muž, jakožto velmi hodný, gentlemanský a veselý človíček. A taky to, že když je člověk v okruhu svých přátel, nějak už ví, co může říct, nemusí se tolik hlídat (ale jak jsem psala, trochu mě to ještě občas drží a taky pitvám 🙂 )
Hodně mi určitě pomohla má víra – a s ní nějak pocit, že jsem milována taková, jaká jsem… možná i trochu pocit, že mám povinnost být tu i pro druhé…
U lékařů a na úřadech jsem k tomu asi došla tím, že jako plátce daní (a tím pádem jejich mezd) mám na určité věci nárok v rámci výkonu jejich povolání.
A taky mi možná pomohlo to, že mám doma tolik chlapů, tudíž už jsem si trochu odvykla se v některých svých pocitech moc “babrat“ (a jelikož jsem to dřív dělala hodně, pomohlo mi to a jsem ráda, jelikož vím, jak je to svazující).
Tak jsem ti asi moc neporadila :(… spíš je to pomalá záležitost ohledně vlastní sebedůvěry (a té jsem dřív měla opravdu málo). Pomalinku si dodávat sebedůvěru, naučit se mít ráda sama sebe takovou, jaká jsi atřeba si i rozmyslet, co řekneš… abys měla pocit, že to bylo opravdu vpořádku a pak se k tomu už nevracet. Ale vím, že to není jednoduché….Hrozně moc ti tu odvahu přeju, půjde to, uvidíš! 🙂
Ájíku, moc ti blahopřeju jak jsi to zvládla, moc ráda bych to taky uměla, to uvolnění, když jsem mezi pár zn¨ámýma, kde můžu říkat, co chci, protože vím, že oni to nebudou řešit, jestli jsem řekla to nebo ono, je skvělý. Měla bys nějakou radu, jak jsi se to naučila? Jakým způsobem, nebo co jsi pro to dělala? byla bych ti moc vděčná, protože věty typu-neřeš to, prostě se bav o ledasčem bohužel nepomáhají.Potřebovala bych reálný řešení krok za krokem:))
Justy, holky, to vám nezávidím… 🙁
No, ne že bych byla vysloveně typ, který se na všechny vrhá s širokým úsměvem, ale NAUČILA jsem se trochu tyhle bloky odbourat – záměrně píšu naučila, protože jako dítko jsem byla velmi zakřiklá, nikdy jsem se neprosazovala a když jsem měla před vícero lidmi říct svůj názor, hrozně jsem klepala, potila a radši bych asi umřela 🙂
Teď to mám tak, že někdy se taky bojím zeptat, někdy se raději nezeptám a pak si to vyčítám, někdy mluvím moc a pak to v sobě moc rozebírám, co jsem to zas řekla a co si o mě druzí pomyslí…. Naštěstí mám taky docela široký okruh přátel, kteří jsou stejná krevní skupina a s těmi nemám problémy se bavit na dost široký okruh témat. Ale na opravdu imtinmí porblémy (jakéhokoliv rázu) mám vyloženě jednu-dvě kamarádky a manžela (ale ani s ním některé věci řešit prostě nemůžu :))
Ale musím říct, že mi to trvalo dost dlouho, než jsem se naučila být trochu uvolněná a dokázat se s druhými lidmi bavit, aniž bych stále pitvala, co si pomyslí… trvalo to pár let, ale už to docela zvládám a musím říct, že se mi hodně ulevilo.
Tak vám přeju, ať to zvládnete, překonáte špatné zkušenosti – a přitom si zachováte optimální míru uzavřenosti – moc držím palce 🙂