Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Pravda může být krutá...
Ahoj a dobrý večer Vám všem,
stalo se to, čeho jsem se bála a co jsem si nepřála, pravda je venku (na světle Božím) – moje maminka byla na kontrolních odběrech krve a její ošetřující lékařka (na onkologii) jí TO řekla. To, co já už přes rok vím od pana primáře a úzkostlivě tajím… že už nebude zdravá jako dřív, že se neuzdraví.
Tušila jsem, že to není ta správná cesta a nemýlila se. Maminka to nezvládla. Pláče, nespí a odmítá komunikovat. Holky, co mám dělat? Co mám říkat?
Všechny nápady a všechny věty už ode mě za poslední rok slyšela… že musí věřit, že musí bojovat, že to nesmí vzdát…
Teď mám pocit marnosti. A je mi smutno.
Je mi hodně smutno…
JanaK, děkuji.
Danniello, děkuji za oba komentáře (samozřejmě, že mě napadlo u toho prvního, že je to reakce na mé úvodní psaní). Vím, že je pláč přirozený ventil a určitě je lepší se vyplakat, než to držet v sobě. Taky jsem to obrečela…
Nicméně – ono je těžké říct, co je dobře a co ne. Za těch pár posledních dní, co si to “rovnám“ v hlavě, mám na některé věci dva názory (jakoby dva úhly pohledu), nehledě na to, že jeden názor je ten rozumový (logický) a ten druhý je ten citem a srdcem…
Myslím, že důležité budou výsledky všech testů (22.4.) a potom se bude domlouvat, co dál.
Padmé, ještě jednou: teprve jsem prolítla diskuzi a vidím, že je to trošku jinak, než jsem pochopila z úvodního textu.
S pravdou v takové situaci to je opravdu složité, každý na ni má sice právo, ale Padmé, máš pravdu, chemoterapie a ta léčba vůbec, všechno to je tak náročné a vyčerpávající, že člověk musí mít nějaký dpůvod podstupovat to. A nikdo z nás neví, jak by pravdu snášel v takovém obrovském oslabení těla, které s sebou nese i oslabení psychických sil. Nejsem tak sebevědomá, abych si myslela, že by mě nemohlo zlomit nic na světě a vždy bych tu pravdu unesla.
Padmé, moc bych vám přála, abyste toto období překlenuli a aby to maminka přijala, ale myslím si, že bys měla být připravená i na to, že se s tím maminka vyrovnat nedokáže.
Je to hrozně těžké, opravdu slova jsou málo.
Padmé, je to smutné a těžké, taky teď prožíváme nemoc v rodině, i když úpln jinýám způsobem.
To, že maminka pláče, je úplně přirozené. Každý potřebuje nějakou dobu na vyrovnání se s takovou věcí. Zní to hrozně suše, ale slyšela jsem, že v takových situacích člověk projde třemi fázemi: smutek a zoufalství, pak vztek a nakonec smíření. Přeju vám, aby to smíření přišlo co nejdřív.
Ale hlavně vám všem přeju, aby maminka prožila co nejkrásnější kus života. I když nechce komunikovat, nevzdávej to a věř, že se to změní. Moc na vás myslím.
Padmé, holka zlatá, jak já ti rozumím. Posílám hodně síly a energie a věřím, že to zvládnete.
Horempádem, děkuji za napsání.
Štěstíčko budeme hodně hodně potřebovat.
Ahoj Padmé.
Je mi líto, že tvá maminka prožívá, to co prožívá a vy s ní. Jak píší ale holky, i lékař někdy nemusí vědět úplně vše. Takže moc moc přeji, aby jste sebrali síly a dali se do dalšího boje. Hodně štěstíčka mamince i vám všem, co se o ní staráte.
Babofko, mohu Tě ujistit, že Tvá slova působí jako balzám (pohlazení na duši) – klidně to opakuj znova a znova, vůbec mi to nevadí, spíš naopak.
Berulinko, Marino, Matildo, Zavo,
moc děkuju, že jste napsaly. Vyjádřila bych své pocity asi takhle:
“s Vámi se to lépe snáší než bez Vás“.
Každý názor, každou zkušenost i každé Vaše netové pohlazení si ráda přečtu. Děkuji Vám.
Hrnou se mi slzy do očí. Je mi to moc líto. Asi bych ale reagovala stejně jako tvoje maminka. Ve chvíli, kdy se dozvím, že něco bylo zbytečné, upadám na duši. Zbytečná bolest a zbytečné trápení. Jen čas to napraví. Jsem moc ráda, že u vás už nastal ten správný čas a maminka pochopila, že nic není zbytečné. Když o tom tak uvažuju, tak to, že se “to“ zmenšuje, je ta správná naděje, ten správný důvod pro další léčbu a další boj. Teď jen posílám spoustu energie mamince, tobě a všem okolo vás. Moc přeju, aby lékaři neměli pravdu a maminka vyburcovala všechny síly k vítěznému boji.
Sluníčko Padmé…
Tak strašně strašně moc jsem si nepřála, abys někdy psala tyhle smutné řádky… Už kdysi s tvým prvním článečkem jsi nahodila dilema, říct neříct pravdu, často jsem nad tím přemýšlela, sama nevím, jak by reagovala moje maminka, o sobě ani nemluvě… Nikdo nevíme, kolik síly máme v sobě, když nás taková nemoc zevnitř užírá a my už třeba nemáme odkud brát…
Holky už toho napsaly tolik, já jsem nestihla reagovat dříve, ale jsem v duchu s tebou, protože něco podobného zažíváme u nás – děda má rakovinu ledviny s metastázemi do plic, vůbec to netušil, babička to taky po dohodě s lékařem zatajila a je to zhruba tři čtyři měsíce, kdy to na něj jiná paní doktorka u rentgenu taky vybalila z ničeho nic… Ustáli to, má lepší i horší dny, léčba stále probíhá a zmáhá ho, ale jaro mu vlilo mnoho nových sil do žil, vyhřívá se na sluníčku a pozoruje celé dlouhé dny přírodu, jak se probouzí a je mu určitě líp po psychické stránce, což jde ruku v ruce s uzdravováním, všichni doufáme… Proto věřím, že rodina je to nejdůležitější, co člověk kolem sebe má, a ty jsi Padmé pro svoji maminku ta nejlepší dcera, co si mohla přát – ty ji prostě nenecháš padnout na dno.
Asi teď plácám páté přes deváté, ale to jsou mé pocity, věřím, že se maminka s nemocí popere s obrovskou oporou, kterou jí dáváš a hlavně – každý den, který spolu prožijete naplno, se počítá. Z celého srdce držím palce a myslím na vás.
ahoj Padmé..pár dní jsem tu nebyla a teď čtu tuhle šíleně smutnou zprávu,která mi vehnala slzy do očí:(((..nevím co vyjádřit,na to prostě slova smutku ani soucitu neexistují:(((..posílám na dálku mamince hodně,opravdu hodně štěstíčka,aby se ještě dokázala radovat ze života,až ten prvotní šok uplyne,samozřejmě i strašně moc,moc zdravíčka a vám celé rodině hodně sil,abyste mamince dokázali ještě rozzářit oči a na tváři zasadit úsměv..veliké objetí ode mě,víc udělat nemůžu,i když bych strašně ráda.