Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Pravda může být krutá...
Ahoj a dobrý večer Vám všem,
stalo se to, čeho jsem se bála a co jsem si nepřála, pravda je venku (na světle Božím) – moje maminka byla na kontrolních odběrech krve a její ošetřující lékařka (na onkologii) jí TO řekla. To, co já už přes rok vím od pana primáře a úzkostlivě tajím… že už nebude zdravá jako dřív, že se neuzdraví.
Tušila jsem, že to není ta správná cesta a nemýlila se. Maminka to nezvládla. Pláče, nespí a odmítá komunikovat. Holky, co mám dělat? Co mám říkat?
Všechny nápady a všechny věty už ode mě za poslední rok slyšela… že musí věřit, že musí bojovat, že to nesmí vzdát…
Teď mám pocit marnosti. A je mi smutno.
Je mi hodně smutno…
Jovanko, omlouvám se, promiň mi to, dost dobře nerozumím otázce, mám tu vypsat všechno, co následuje po chemoterapii?
Lussy, ono se to má tak, že ví (tedy věděla), že má nádorové onemocnění. Nevěděla, že ta situace je neřešitelná (teď už to ví).
Terapeuta máme. Je to báječný človíček. Pomáhá, jak může. Potíž je v tom, že je v jiném městě a dostaneme se tam (s ohledem na léčbu, následky léčby, vyšetření, kontroly) jednou za měsíc.
Radko, já to vím, dobře to vím a uvědomuju si to naplno. Proto považuji za nezbytně nutné ji “postavit na nohy“.
Babofko, děkuji za napsání, za pochopení a soucítění, lépe bych to sama nenapsala. Přesně se mi vybavila ta loňská situace, kdy jsem na ni křičela “JÁ, já tě tady chci, chci Tě tu mít“. Motivace se důležitá. Budu to muset udělat znovu.
Piškotko, dušinko dobrá, děkuji Ti za porozumění, to víš, že i já tomu rozumím, i to chápu, jenže já musím hledat a najít cestu ven. Až se “oklepu“, přerovnám si to desetkrát v hlavě, najdu způsob, jak jí pomoci (myslím duševně).
Bamisko, díky, že jsi napsala, víš, ono se to má tak, že se to houpe, někdy má člověk síly a energie na rozdávání a někdy se to zhoupne dolů a cítím se jak vymačkaný citron, už byly i chvíle, kdy jsem si říkala, že mi z toho přeskočí…
Ale vždycky se nějak posbírám…
Peťko, děkuju, že jsi to napsala. Není to o tom, že by se mi to nelíbilo, nejsem tak odtržená od reality, mám něco podobného (v lehčí podobě) se svou sestrou, nepřijímá to a není ochotná to přijmout, takže asi tak nějak tuším, o čem to bylo (mezi těmi sourozenci).
Padmé, ten psycholog bude asi dobrý.
Můžu se zeptat – jak na tom maminka je? Jakože fyzicky?
Já myslím, že až přejde ten nejhorší šok, že maminka trochu změní názor a začne se s tím prát znovu. Moc bych Ti to přála!!!
Ach Padmé…
Já si myslela, že maminka už to ví, nebo že ji to nějak došlo.
Tohle je moc moc těžká situace, co říct, holky už všechno řekly. Jen mě ještě napadá – zkusily jste návštěvu psychologa?
Držím pěsti a pořád na Vás myslím!!!
Padmé, je mi moc líto, co zrovna prožíváte.
Taky jsem zastánce pravdy, ale tam, kde by ona pravda mohla ublížit, tam bych asi hodně váhala. Takže chápu.
Napíšu i něco, co se ti líbit nebude. Moje kamarádka nedávno zažila něco podobného. Naděje na vyléčení u nich byla nulová, na onemocnění se přišlo velmi pozdě, prakticky v době, kdy ten člověk již ani nemohl sám chodit. Kamarádka byla do poslední chvíle přesvědčená, že tatínek nezemře. Velmi věřila, že vše dopadne nakonec dobře, nechtěla si připustit vůbec nic černého, lékaře neposlouchala, nasadila klapky na uši. Já to chápu, prostě si to nepřipustila a tím žila. Její sestra byla přesný opak, věděla, jak se věci mají. Také při každé příležitosti své sestře říkala, že je blázen, což vedlo k totální rozepři mezi sourozenci. Jejich tatínek o své nemoci nevěděl, věřil, že ho budou za pár dnů operovat a bude zase chodit. Kamarádka nyní lituje, že tatínek odešel, aniž znal pravdu. Možná by řadu věcí udělal jinak.
Ono je to hrozně těžké, zůstat v takové situaci v realitě. Protože na smrt blízkého člověka se nejde připravit nikdy.
Být mamince oporou, je asi to nejlepší, co nyní můžeš udělat. Ona si informace musí v hlavě přebrat sama a pak už je na ní, jak s tím naloží a zda najde sílu k dalšímu boji. Myslím, že to je věc, kterou nikdo jiný neovlivní, bohužel.
Držte se!
padmé tohle se čte smutně, je mi to líto a asi také nenajdu vhodná slova úttěchy a už vůbec radu jak dál….jen připojuji poznámku babička měla rakovinu snad všeho a bojovala s tím 7let byla už stará, a mamka také zakázala doktorům ji o tom informovat a myslím že právě proto to zvládla v takovém stavu tak dlouho, takže já s tě chápu proč jsi jí to říct nechtělo on to zvládne málo kdo….moc přeju at se to seovná aspon relativně a maminka najde sílu se s tím prát i dál a užívat si vás a hezkých chvilek pokud to aspon trochu půjde, posílám náruč energie a pohlazení….doufám že to nebude znít moc blbě…snaž se tomu nepoddat aspon ty a drž se jak můžeš vím že se to líp říká než dělá…
Padmé…. je mi to tak strašně líto, vím jak plná naděje jsi byla a jak jsi mamince pomáhala jak jen to šlo… Těžko se na tohle hledají slova, já jsem zrovna taky typ člověka, co skoro všechno předem vzdává (hlavně pokud jde o nemoci), takže jaksi ty lidi chápu, ty musíš být neskutečně silný člověk, smekám před tebou, co všechno už jsi dokázala…. Držte se….
Lien, taky bývám zpravidla zastáncem pravdy, ale Padmé svoji maminku zná, troufnu si říct, ze všech lidí na světě nejdéle a nejlépe. Takže určitě i dokáže předem odhadnout, která varianta (čistá pravda natvrdo/necelá a hodně zjemnělá pravda/lež) je pro ni a průběh léčby nejlepší cestou. Jsou lidé, kteří tuto tvrdou realitu zkrátka neunesou a buď rovnou jdou a skočí pod vlak nebo zkrátka s vědomím “nemá to cenu“ to zkrátka nakonec ovoce nepřinese a ten člověk se dřív utrápí sám než ho zdolá nemoc… A myslím, že ani ty nejsi natolik sadistická, abys tento ortel smrti vyřkla byť nad svým největším nepřítelem. Natož nad člověkem, který ti je nejbližší tak, jako je Padmé maminka…
Padmé, naprosto chápu, jak se cítíš… Je teď strašně důležité, aby maminka měla pro CO/NĚKOHO žít. Měla nějaký cíl…
Přeju hodně moc síly vám oběma…
padmé, před mnoha lety jsem zažila to samé. u rakoviny je velmi velmi důležitá psychika. a pokud je tvá maminka ten typ, co ji to takhle složí a víceméně to vzdá, nejde s tím nic dělat:-( pokud to vzdá, tak se prostě nedá NIC dělat. je to krutý, ale je to tak. jen jí prostě bvýt nablízku.