Kdo nehraje – nevyhraje !

Pamatujete si slogan: “Kdo nehraje, nevyhraje“? Říkával jej v reklamě na losování jakési loterie pan Zíma. Vryl se mi tak pod kůži, že čas od času mu podlehnu a pokouším štěstěnu…

Ovšem nikdy jsem nic nevyhrála. Ne, to není pravda, vyhrála!

Začalo to stíracími losy, asi dvakrát jsem získala dvacetikorunu. Poté jsem přešla na Šťastných deset. Většinou se mi vracelo, co jsem vsadila, tak jsem nebyla ve ztrátě.

Povzbuzena úspěchem jsem se nechala zlákat na jednom plese pořádaném místním zemědělským družstvem. Zakoupila jsem si los a chodila se koukat na vystavené výhry. Nejvíce jsem toužila po obrovské bedně plné rozličné zeleniny. Jako panelákový odkojenec jsem takovou bednu považovala za malý zázrak. Čím víc se blížila doba losování, má touha po zelenině vzrůstala. A jaké bylo mé zklamání, když si pro bedýnku došel nějaký cizí chlap. Byla jsem tak smutná, že jsem málem přeslechla, že volají číslo mého losu. Překvapená jsem si běžela pro svou výhru, ale na podiu mi zmrzl úsměv na rtech. Obdržela jsem poukázku na fůru hnoje, tedy vlečku plnou fekálíí.
Chtělo se mi plakat, přemýšlela jsem, co s tím smradlavým materiálem v paneláku provedu a jak jej uplatním. Nejvíce mě zaujala myšlenka, že by se pěkně vyjímal u domovníkových dveří. Ale zůstala jsem soudná, tedy alespoň do té míry, že jsem obcházela ostatní spoluvýherce a škemrala o směnu. Nakonec jsem vyměnila hnůj za záclonu do okna. Připadala jsem si jako ten dědeček v pohádce, co měnil, až vyměnil.
Doma jsem dodatečně zjistila, že záclona je na mé okno příliš úzká, takže dodnes zdobí okno ložnice v domku mé maminky.

Po časem jsem zapomněla na to, kam až mě dovedla má chamtivost, a na výstavě drobného domácího zvířectva jsem si opět zakoupila los. Lákaly mě, jako obvykle, pochutiny, tentokrát čokolády a bonboniéry. Název výstavy mě měl varovat, ale já zaslepena touhou po vítězství jsem svůj instinkt neposlechla. Dopadlo to nejhůř jak mohlo. Získala jsem první cenu. V krabici jsem převzala krásného černého kohouta a dvě černočerné slepičky. Když jsem šla s krabicí po ulici, pro slzy jsem neviděla. Zamířila jsem si to rovnou k mé mamce, protože mimo domku s oknem vhodným na užší záclonu mají také dvorek a tehdy také hejno slepic s kohoutem.
Rádi se mé výhry ujali a slíbili mi, že si smím chodit pro vajíčka, že budu dostávat vejce specielně od těch mých černošek.
Když jsem za týden dorazila s krabičkou na vejce, nedostala jsem nic, protože ty mrchy nejenže nenesly, ale taktéž v kurníku způsobily krvavý převrat, jehož důsledkem nenesly ani domácí slepice. Poslední kapkou byl pokus o vraždu domácího kohouta. Trestný čin spáchal samozřejmě ten můj černý kohoutek, údajně za pomocí mých slepiček. Já tomu samozřejmě nevěřím, ale naši měli pádný argument, aby černý kur opustil jejich dvůr. Pro ochránce zvířat – nebyli zabiti, jak jsem se obávala, ale pouze dány do azylu k sousedovi, který se dodnes vychloubá, jak mu slepičky krásně nesly.

Po této zlomyslnosti osudu jsem se zařekla, že už hrát nebudu a soutěže jsem míjela velkým obloukem. Ovšem po porodu se mi hormony a možná i mlíko vrazilo do hlavy, a tak když v jednom maminkovském časopise byla vyhlášena velká vánoční soutěž, bez rozmyslu jsem se jí zúčastnila. Ceny byly lákavé, od hraček pro děti přes asutosedačky a kosmetiku až po hlavní cenu – lednici nerezové barvy. Byla krásná a já hned manželovi řekla, že taková by se mi moc líbila. Na to mi odpověděl, že jsem se zbláznila, a že když ji tak moc chci, ať si ji vyhraji v tom časopise. Jenže ta soutěž nebyla obyčejná losovací. Soutěžící měli vymyslet co nejoriginálnější a nejvtipnější odpověď na otázku „Co byste si přáli pod stromeček?“. A protože mám smysl pro recesi (občas), ale hlavně mě nic jiného nenapadlo, tak jsem na kupon napsala odpověď: “Pod stromeček bych si nejvíce přála novou lednici a nejlépe plnou čokoládových dortů.“
Tajně jsem to poslala, protože se mi doma všichni smáli. Zvláštní, že nikdo nedokázal nic vymyslet. Ale já byla zdrojem zábavy.
Napjatě jsem čekala, jestli nedostanu nějaký dopis, nebo mi někdo nezavolá, že jsem vyhrála a ono nic. Takže jsem se na začátku ledna smířila s tím, že jsem zase nic nevyhrála. Doma se na to už zapomnělo. A když pak přišlo lednové číslo toho mého časopisu, lhostejně jsem jím listovala. Narazila jsem i na stránku, kde zveřejnili výsledky soutěže. Rychle jsem přelétla jména a nic. Taky jsem pročítala slogany, co kdo vymyslel. Moje věta tam taky nebyla. Už jsem chtěla časopis odložit, když mi oči padly na řádek, kde gratulovali výherkyni hlavní ceny. Byla jsem to já. Civěla jsem na to a říkala jsem si, jestli jsem se nezbláznila a nevsugerovala si to. Ale bylo to tak. O několik dní později mi mou výhru dovezli a zdobí naši kuchyni. Jen ty dorty tam nebyly, tak jsme si jeden na oslavu koupili.

Pak už jsem na soutěže rezignovala, protože jsem si říkala, že už mám vybráno dopředu. Když jsem našla Vaše děti, moje vášeň pro soutěže se obnovila. A jednou se už zadařilo a této ceny si vážím asi ze všech nejvíce, protože jsem ji získala za vaše hlasy v soutěži o příspěvek měsíce. Bylo to trochu paradoxní, asi jako vše v mém životě, protože článek byl o něčem, co mě hrozně trápí a neustále nám to komplikuje normální život, tedy o Nikčině atopickém exemu.

Na závěr jsem si nechala největší a nejkrásnější cenu. Už jsem něvěřila, že v této loterii někdy uspěji. Ale jak pan Zíma říkal, kdo nehraje, nevyhraje! A tak jsem hrála a hrála a …a už dva a půl roku se z ní můžu radovat. Z mé maličké a milované Niky.

Napsal/a: Chromle