Zavři pusu nebo ti do ní naprší

Když z čistajasna dojde na slova rodičů a přitom jste už veliká… 🙂 Zas po nějaké době zdraví Marta.

Myslím, že jsem nikdy ve svém životě nebyla nějak zvlášť moc hezká.

A upřímně, neberu to jako nějaký handicap, protože co mi pamět sahá, snažila jsem se vždycky být spíš chytrá než hezká. Tím nechci říct, že mě míjejí reklamy na krémy proti vráskám ani že si neholím nohy, ale spíš, že jsem se již v raném adolescentním věku smířila s tím, že lidi (teda chlapi :)) koukali zejména na mé kamarádky.

Ne, že bych byla ošklivá. Jen je v mém obličeji nějak všechno moc veliké. Mám veliké oči, veliký nos, velikou pusu a v ní veliké zuby. Prostě, všechno v obličeji mám veliké. Když jsem byla malá, otec se mi poškleboval, že  když otevřu pusu, je doma průvan.  A že riziko, že spolknu lidi okolo, když zívám, je víc než reálné… Pak si budujte sebevědomí, s touto podporou 😀 Ale o tom dnešní zamyšlení nebude.

Otec mi vždycky, když jsem na něco užasle koukala, říkával: Zavři pusu, nebo ti do ni naprší… nesmysl? No jasně. Do včerejška… 🙂

Minulý týden se mi nějak nakupila práce doma i v zaměstnání, takže jsem teď pár nocí po sobě intenzivně ponocovala a nežila úplně zdravě (to znamená, že spím tak 3 hodiny denně, piju jedno kafe za druhým a cpu se čokoládou, prostě nic, co by patřilo do sekce zdravá výživa). Prostě, bez ohledu na doporučení odborníků, zastávám názor, že je v určitých chvílích prostě jen potřeba doplňovat energii a tělo udržet v chodu.

A funguju. Bohužel, doposud jsem nenašla lék na to, jak v takových unavených dnech přestat zívat. Pokud jsem unavená,  moje velká pusa se mi otevírá tak co deset minut… široké, hluboké uáááááááááá…..

Jenže – během již zmiňovaného uáááááááááá jsem včera nějak podivně zvrátila hlavu, za krkem mi luplo a za uchem křuplo a já z ničeho nic nemohla zavřít pusu. Ani ji víc otevřít. Prostě nic. Žádný pohyb. Jen pusa jak vrata. Dokořán otevřená. Možná ještě trochu víc.

„Vyskakujúca sanka…, “ usmála se moje zubařka, která se k nám do vesnice přestěhovala před patnácti lety. A mně ta její slovenská diagnóza přišla v tu chvíli tak směšná, že kdybych měla pusu normálně, budu se chechtat tak, že mi stejně z pantů vypadne… 🙂 Vtipné bylo, když po mě doktorka chtěla, abych jí ještě s vypadlou čelistí povyprávěla, jak se mi to všechno stalo…

Naštěstí to uměla opravit. Chytla mě za ušima, předklonila, zaklonila, divně trhla hlavou a bylo to. Čelist mi naskočila zpět. Ufff. Je to fakt paráda, když se vám v puse potkají horní zuby s dolními.

Na druhou stranu, dnes už chápu, jak mizerná může být situace, před níž mne můj otec odmalička varoval (zavři pusu, nebo ti do ní naprší… :))

I když jsem se totiž snažila z parkoviště k zubařce dostat co nejrychleji, hodně kapek v mé otevřené tlamičce během jedné ze včerejších přeháněk   uvízlo. Fuj.

Proto ponaučení do příštích dnů: na lidi a překvapivé věci zírejte pouze s ohledem na předpovídané počasí a nikdy ne s otevřenou pusou. Jinak vážně  riskujete, že vám do ní naprší.
A to je, věřte mi, opravdu hodně nemilé 🙂

Mějte prima den, vaše Marta

Napsal/a: Marta Procházková