Blíží se konec ledna a tím i pololetní vysvědčení a v tomto čase, podobně jako na konci školního roku v červnu, přibývá dětí, které jsou plné obav a strachu. Školáci mají strach nejen ze špatných známek, tedy z vysvědčení, ale jak vyplývá z odborných studií od dětských lékařů, psychologů, učitelů a policie, bojí se víc reakce svých vlastních rodičů.
Je-li to možné, chtěla bych poprosit všechny rodiče, aby se na své děti za známky na vysvědčení nezlobili, aby se vyhnuli zbytečným trestům a pokud už Vás čeká nějaká nepříjemnost, tak se na ni připravte předem, ať své emoce máte v den vysvědčení pod kontrolou.
V případě potřeby můžete vyzkoušet, popřemýšlet, pozastavit se a zauvažovat …
• Zavřete oči a představte si sebe – jste dítě a nesete domů vysvědčení, jak byste si přáli, aby reagovali Vaši rodiče? Vzpomeňte si na sebe a na své pocity, jaké to bylo, když jste byli malí? Neděláte svým dětem to, co se Vám na vlastních rodičích nelíbilo?
• Položte si otázku, zda jste si na své dítě udělali během školního pololetí (roku) dostatek času, zda víte o všech jeho známkách, zda můžete říct, že jste mu v případě potřeby pomáhali a připravovali se s ním na vyučování.
• Vemte jako fakt, že slova, která vypustíte z pusy, už nikdy nemůžete vzít zpátky. Takže raději zvažte a pečlivěji volte slova, kde je obsahem kritika či negativa, mohli byste svému dítěti ublížit.
• Co je vlastně známka? A co je vysvědčení? Uvažovali jste nad tím jako dospělí? Přece z vlastní zkušenosti sami dobře víte, že známka nemusí nutně odpovídat tomu, co má dítě „v hlavě“, tedy jaké jsou jeho skutečné znalosti a dovednosti, a stejně tak jistě víte, že být jedničkářem neznamená, že bude dítě v životě úspěšné.
• Vyvarujte se srovnávání – s úspěšnějším sourozencem, kamarádem, sousedem – na věty jako je např. „Podívej se na Pepíčka, ten má samé jedničky!“ zapomeňte. V dítěti tím totiž vyvoláte pocit ponížení a to je z výchovných důvodů nevhodné (a špatné). U dětí s temperamentnější povahou mohou taková slova vyvolat reakce plné vzteku, žárlivosti nebo i nenávisti vůči dotyčné osobě, takže z toho jednoznačně vyplývá: nesrovnávejte.
• Zkuste se zamyslet nad tím, proč jsou pro Vás známky tak důležité, máte vlastní nesplněné ambice? Chcete se chlubit rodině a kolegům, že máte chytré dítě? Soupeříte se švagrovou, čí dítě je „lepší“?
• Nehodnoťte svého potomka podle známek, vemte v úvahu, že pro život jsou i jiné věci, vlastnosti, dovednosti důležité (být kamarádský, hrát fér, být spolehlivý atd.)
Hodnota člověka přece není totožná se známkami, vzájemně to spolu nemusí souviset a pokud vy, jako rodiče, budete nad věcí, tak to Vaše dítě ani neovlivní. Mějte svého potomka rádi takového, jaký ve skutečnosti je a neupínejte se na přání, jakého byste ho chtěli mít. Zacházejte se svým dítětem jako s milovanou osobou.
Napsal/a: redakce (Helena)
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)
Souhlasím s tím dítě nebít a netrestat za známky ve škole,každé dítě je jiné a každé to chápe jinak.
Děkuji Vám za Vaše reakce, za Vaše vlastní zkušenosti a za Vaše názory. Díky moc.
Helena
Sice nemám dítě školního věku, ale článek se mi moc líbí a také myslím, že by bylo dobře, kdyby si ho rodiče před příchodem žáka domů stále dokola připomínali 🙂
Helenko, úžasný článek!!! Naprosto se s ním ztotožňuji! Měl by povinně viset v mnoha domácnostech a rodiče by si jej měli číst několikrát denně.
Bohužel jsem jako malá holka zažila několik takových rodičů, kteří se starali jen o známky. A sama na sobě jsem poznala, jak nespravedlivé známkování může být. Doufám proto, že naší slečně, až doroste do školního věku, budu tou správnou mámou, ne tyranem, který se stará jen o známky. (Momentálně uvažuji nad výhodami domácí školy… 😉 )
U nás to bylo vždy v pohodě, protože naši jsou hodní, pravidelně chodili do školy na třídní schůzky, podepisovali každý týden žákovskou, o všem věděli.
Ale moje kamarádka měla doma dusno, její matka byla posedlá, pořád ji kontrolovala a hlídala, nutila ji, aby se doma učila, zkoušela ji doma z probrané látky a když holka přinesla dvojku, tak se matka tvářila jako by přinesla pětku… Jediné, co bylo v pořádku, byly jedničky.
To si neumím představit. A nepřipadá mi to normální.
H.
Na mě se moji rodiče za vysvědčení nikdy nezlobili, vždycky věděli, jak se učím a co mám za známky, takže vysvědčení nikdy nebylo překvapením.
Mám spolužáka, který měl trojky od základky, pak měl trojky na učňáku, potom si udělal SŠ a maturitu a teď dostudoval vysokou.
Jen o známkách to asi nebude ;-).
Mobile Sliding Menu