Děti převlečené do nádherných kostýmů, průvody, tancování, předvádění jednotlivých masek. A poté slavnostní vyhlášení té nejkrásnější masky (z půjčovny) a předání cen. Takové mohou být karnevaly. Ale ne vždy je karneval něco, co je příjemné, milé a vlastně vhodné.
O tom jsem se poučila v době, kdy dcera měla přibližně 2 roky. Chodily jsme spolu cvičit do místního Sokola. Jednou za čas bylo „cvičení“ (hraní pohybových her s dětmi) tématicky zaměřeno. Před Vánoci děti zdobily stromeček, na Den dětí dostaly balíček, … A tak bylo logické, že v době plesů a karnevalů bylo jedno cvičení vyhlášeno jakožto karnevalové.
Děti měly přijít v maskách. Zcela upřímně se přiznávám, že se mi nechtělo vyrábět žádnou masku a ani jsem nechtěla jít do nějaké půjčovny a za značný obnos půjčovat perfektní, ale tak neosobní kostým. V mém postoji mě utvrdila i dcera, která vůbec nechápala podstatu karnevalu. Byla ještě maličká. Když jsem jí navrhovala aspoň šatičky, aby byla do cvičení pěkně obléknutá, odmítala. Na karnevalové cvičení jsme proto vyrazily bez kostýmu.
S potěšením jsem zjistila, že ještě stále jsou mámy, které kostým vyrobí samy doma. I přesto, že doma vyrobené kostýmy nebyly perfektní, byly (podle mne) úchvatné, měly své kouzlo.
Cvičitelka s sebou přinesla pár drobností (části kostýmů a papírové masky na obličej), aby se mohly převléci i děti, jejichž maminky na kostým zapomněly či o karnevalu nevěděly. Logicky se proto cvičitelka obrátila i na nás a snažila se přemluvit mou malou, aby si něco vybrala, aby se také převlékla do kostýmu. Po několikaminutovém „boji“, kdy dcera odbíhala a cvičitelku ignorovala, se dostavil jistý malý úspěch. Na dceři se „objevila“ sukýnka.
Začalo cvičení. Děti chodily v kruhu a měly říkat (s pomocí maminek), cože vlastně jsou – princezna, víla, pirát, námořník, … U naší slečny se to zaseklo. Přeci jen, obyčejná sukýnka není žádným pořádným kostýmem. Cvičitelka se rozhodla, že malá bude třeba princezna.
„Nejsu pincezna! Su …!“ ohlásila se hned moje slečna svým pravým jménem. A sukýnka putovala nemilosrdně k zemi.
„Tak jsi cvičenka, holčička, co cvičí,“ pokoušela se dál cvičitelka.
„Ne, já su …!“ Trvala na svém moje cácorka a hrdě se hlásila ke svému jménu. Cvičitelka to vzdala a já byla ráda.
Proč vlastně nutit dítě do něčeho, co se mu nelíbí? Nejsou náhodou karnevaly mnohem víc pro rodiče? Ti totiž mají ideální příležitost „namašlit“ své robě do roztomilého kostýmu jako panenku a vystavovat ji všem na odiv. A to i poměrně malé děti, které z toho nemají rozum a krásný kostým si stejně neužijí.
Nikdy jsem tuto potřebu nesdílela. Nemám dceru nafocenou v bohatě nabíraných šatičkách ani v kostýmech nejrůznějších roztomilých zvířátek. Moje dcera je krásná i v obyčejných domácích tepláčcích a vytahané mikině. 🙂
Karnevaly mohou být báječnou zábavou, kterou si děti i rodiče dosyta užijí. Ale také mohou uspokojovat potřebu rodičů (zejména matek) dělat si z dětí panenky.
Díky našemu karnevalovému zážitku se snažím rozpoznat, kde je ona tenká hranice mezi oběmi možnostmi. A mám pocit, že u nás se na karneval ještě nějaký ten pátek chodit nebude.
Napsal/a: kekunka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)
kekunko, diky za clanek – ono aby si ditko dokonale uzilo karneval, musi byt tak trochu exhibicionista, co si budeme vykladat. davidkovi ted budou dva a za mesic se kona karneval. Chtela bych tam zajit, aby se setkal s detmi a po pravde, docela se desim toho, ze na nej nic nenavlekneme… No, takze v pripade nouze nejvyssi mu dam zelene obleceni a reknu, ze je okurka… 😀 a nebo se mu to zalibi… uvidime 😀
Holky, moc vám všem díky za komentáře. Jsem ráda, že to vnímáte víceméně stejně. Kolem sebe ale bohužel vidím hodně maminek, které to tak nemají, hlavně maminky holčiček.
Např. ve školce. Některé holčičky i v tuhých mrazech maminky oblékají jen do punčošek a krátkých sukýnek. Stejně tak do třídy, kde mají mít oblečení vhodné ke hraní a tvoření, tak mají krásné šatičky. Jedna vietnamská holčička dokonce mívá šatičky ve stylu družičky na svatbě – sukně skoro tak široká, že zabere celý prostor mezi dveřmi. A to není karneval, ale jen obyčejná školka, obyčejný život! 🙁
A co teprve karnevaly. Prostě to cítím tak, že chce-li dítko samo, ráda vyjdu v rámci možností vstříc (tj. např. nepořídím kostým z půjčovny za nehoráznou částku či neobléknu dospívající dceru do kostýmu prostitutky – když to přeženu). Ale pokud malá nemá potřebu, nechci ji do ničeho nutit. Jsou i jiné akce než jen karnevaly, tam chodí ráda a maximálně si to užívá. 🙂
Kekunko moc hezky napsaný článek,úplně tu malou holčinu vidím před sebou a souhlasím s tebou:-)
děkuji.
Zuzina
Kekunko, chápu Tvoje pocity, ale nevím. Myslím, že vina byla spíš na straně cvičitelky, nikoliv karnevalu jako takového. O karnevalu má být veselo a veselo musí vycházet ze své přirozené podstaty, nikoliv z musu.
Pokud bych se měla chodit trápit na karneval, přiznám se, že bych na to hodila bobek ;-).
*PETRA*
Ahoj Kekunko, děkuji za článek. Tvé pocity naprosto chápu, nemá smysl dítko do něčeho násilně tlačit (stejně si to pak neužije).
Já osobně jsem se řídila vlastním cítěním a ne nějakým „diktátem“. Když byl můj syn malý jako Tvoje holčička, taky se mu do nějakého reje nechtělo. Ale jak rostl, zvyšoval se jeho zájem. A teď už řádí jako „černá ruka“ a užívá si to.
V tomto ohledu – karneval, maska, kostým – bych se nechala vést dítětem – když nechce, nepřemlouvala bych ho a pokud má zájem, podpořím ho.
Keku, skvělé, taky si myslím, že je potřeba dát na své děti a „nelámat to přes koleno“. Vašek jako malý taky „do ničeho nechtěl“. Pak se to ale zlomila a asi tak 2 roky je na kostými ulýtlý 🙂 Bára tedy, ta kostými miluje od malinka – nejvíc šatičky a princezny.
Mobile Sliding Menu