Chceme žít s dětmi po svém. Vadí to?

Od doby raných 90. let přibylo mnoho rodičů, kteří se své potomky snaží vychovávat autentičtěji. Jak se ale zdá, stále narážejí na různá úskalí.

Když mě časopis Děti a my oslovil s nabídkou, ať napíši článek o alternativním rodičovství, nejprve jsem zaváhala. Mohu se jako dosud bezdětná vyjadřovat k rodičovství? Potom jsem si však řekla, proč ne? Sama patřím mezi generaci dětí 90. let, kterým se po revoluci nově otvíraly různé nové možnosti. Moji rodiče se na mně mnohé „novoty“ rozhodli otestovat ve velkém a jako právě utrženi ze řetězu ve snaze dopřát mi to, co oni sami nemohli. Teď když jejich „alternativní“ výchova skončila, jsem jim za velkou spoustu věcí vděčná, a zároveň si už říkám, co bych se svými dětmi chtěla dělat jinak.

Proč to třeba skřípe

„Nechtěli jsme, aby naše děti od útlého věku pojídaly sladkosti. Tchyně to nebyla schopná respektovat a stále jim dávala čokolády nebo sladké nápoje. Omezili jsme nakonec návštěvy u ní na minimum, což pochopitelně vzájemné vztahy neposílilo,“ přiznává čtyřicetiletá Kateřina, matka dvou chlapců ve věku čtyř a devíti let. Situace se ještě zkomplikovala, když se celá její rodina začala stravovat vegetariánsky: „Vedlo to ke konfliktům i s mými rodiči, s nimiž jsme do té doby vycházeli dobře. Nechtěli jsme, aby nás jídlo rozdělovalo, jenže všichni prarodiče byli vůči nám tak útoční, že jsme nedokázali najít jiné řešení než snížit frekvenci vzájemných setkání. Vše se srovnalo, když v poslední době prarodiče začali stárnout a potřebují od nás více pomoci. Pomohlo asi také to, že se v novinách začalo objevovat více článků, které se vegetariánství zastávají.“

Také pro pětatřicetiletého Davida a jeho ženu Irenu je těžké ustát si autentický způsob rodičovství, obnášející např. přirozený porod, lesní školku, zdravou stravu a vůbec ekologické postoje: „Pro spoustu starých kamarádů, příbuzných i kolegů v práci jdeme nezvyklou cestou. Zajímá je sice, co nás k tomu vede, ale při každé příležitosti nás chtějí stáhnout nazpět do zaběhnutých kolejí, po kterých jede většina. Náš směr nám možná závidí, jenže vidí, jak je to těžké, a tak radši nic nemění. Odcizuje nás, že my děláme věci jinak.“

Vybočení z davu už při porodu

Naprostá většina z těch, kdo se narodili v ČR před rokem 1989, zažila už v porodnici totalitní zacházení – oddělování miminek od matek, separaci otců, autoritářské rozhodování zdravotníků. Empatie vůči matce a dítěti a jejich potřebám se projevovala zřídka. Pěstovala se „poslušnost a disciplína“, které se trénovaly třeba i tím, že se miminko nechalo vyplakat, dokud vyčerpáním neusnulo.

O tom, že se věci mění pomalu, svědčí i příběh Alice, která patřila s manželem v 90. letech k prvním, kdo si zvolili „jiný“ porod: „Rodili jsme v Centru aktivního porodu na Bulovce, když ještě fungovalo. Ale to až napodruhé, první porod jsme zažili v normální porodnici, a nevydařil se, byl to typický porod ukradený, kdy jako žena máte posléze pocit, že jste tam byla k ničemu, protože zdravotníci si všechno udělali tak nějak po svém. A manžela k prvnímu porodu ani nepustili. Tak jsme chtěli mít příště lepší zážitek, což se naštěstí povedlo. No a proč jsme chtěli dobrý porod – nepochybujeme, že se při něm děje mnoho důležitého, co miminko i celou rodinu v dlouhodobé perspektivě a hlavně na nevědomé úrovni ovlivňuje. Chtěli jsme pro děti prostě dobrý začátek.“

Jenže možnosti rodit přirozeně z českých nemocnic mizí a jedinou alternativou ke klasickému porodu v nemocnici zůstává porod domácí. Zatímco ten může být v mnohém přínosný pro matku i dítě, ve chvíli, kdy nastane krizová situace, a matka s dítětem jsou převezeni do nemocnice, přebírá lékař zodpovědnost za rozjetý porod i vzniklou krizovou situaci. To se jim z pochopitelných důvodů nelíbí. Z přibývajícího humánního zacházení v nemocnicích se tedy opět dostáváme do regrese zpět k zacházení totalitnímu. Ženy, které rodí doma, bychom mohli přirovnat k disentu 70. let, který se scházel po bytech, což je situace nepříjemná jak pro matky, tak pro zdravotní personál.

Napsal/a: Kristýna Bušková