O jednom velikém, velikém vítězství….

Věk se obzvláště v „mojí“ skupině 30-40-tníků dnes špatně odhaduje, ale v létě, když lidé odhalí ramena, můžete si všimnout jednoho „věkového milníku“. Koukejte jim – na horní část paže pod ramenem…

…zaregistrujete-li kulatou zvláštní „strakatou“ jizvu asi 1 cm v průměru, je to znak toho, že s narodili před rokem 1976. Tehdy se přestalo očkovat proti pravým neštovicím, protože v předchozím roce byly vymýceny z povrchu zemského. Je to vůbec poprvé, kdy byla nějaká nemoc (způsobující pandemie, opakovaně měnící běh dějin a působící obrovské utrpení bez ohledu na rasu, sociální status, věk, místo na zemi…) úplně odstraněna lidským zásahem.
Chtěla bych vám v tomto článku jen nastínit obrovské úsilí, které k tomuto muselo být vynaloženo a doložit tak, že lidstvo není zase tak zkažené…

V r. 1966 se WHO rozhodla rozjet desetiletou kampaň masového očkování k eradikaci (vymýcení) pravých neštovic (nebyl to první pokus, ale zatím všechno selhalo..) V té době onemocnělo ve světě touto virózou 10-15 miliónů lidí ročně, 2 milióny z nich zemřely… Mezinárodní tým se skládal z 50 lékařů „na plný úvazek“ a asi z 500 „brigádníků“. Šťastnou rukou osudu se tato kampaň rozjela právě v době, kdy se politicky od světa odříznuté oblasti na chvíli otevřely (aby se potom znovu uzavřely) – takže úspěch byl slaven v Íránu, Ugandě, Afgánistánu… s jinými zeměmi musely být nejdříve navázány velice delikátní diplomatické styky (leckdy i tajné), než se tam týmy WHO mohly vypravit.
Lékaři museli snášet veliká utrpení, zklamání a obtíže (třeba zajetí etiopskými povstalci, které brazilský lékař po svém propuštění odmítl opustit, dokud je všechny nenaočkuje…), někteří dokonce obětovali vlastní život (zastřelení šípem, sekáčkem rozťatá lebka apod.)

V roce 1971 se hranice výskytu nemoci ve světě omezily na Indii + Západní a Východní Pákistán. Co se týče Pákistánu, zde osud zasáhl pro změnu nepříznivě – jen co se nemoc podařilo vymýtit v obou čátech země, vzplála občanská válka a posléze z východní části vznikl Bangladéš… v průběhu bojů uprchlo několik miliónů lidí z Východního Pákistánu do Indie a celou situaci samozřejmě sledovaly zpravodajské stanice celého světa.
Tak se stalo, že jeden zasvěcený člověk si všimnul v televizních zprávách známek nemoci na tvářích uprchlíků, takže byly okamžtě vyslány lékařské týmy (s cílem izolovat nemocné a očkovat zdravé), mezi tím ovšem byli tito nemocní lidé vráceni zpět do nově vzniklého Bangladéše a rozprchli se po celé zemi….

V Bangladéši vypukla epidemie. WHO sestavila průzkumné skupiny, které se rozjely po celé zemi a zaměřily se na tržiště, přívozy, nádraží apod. s jednoduchou taktikou – nosili u sebe fotografii nemocného dítěte a ptali se, jestli lidé znají někoho, „kdo vypadá takhle“… Ovšem byla to nepředstavitelně obtížná práce – lidé někdy odmítali očkování (z náboženských důvodů, strachu, lhostejnosti, ignorace), lékaři na ně museli pořádat doslova „hony“, hledat je poschovávané v chatrčích a polích… postupně přešli na mírnější taktiku – zůstávali ve vesnicích přes noc a přesvědčovali, přesvědčovali, přesvědčovali… pracovali 20 hodin denně, byli stále na pochodu, spali, kde se dalo, jedli co se dalo, myli se, kde se dalo…Ovšem toto všechno neslo své ovoce – v říjnu 1974 se předpokládalo, že cíle bude dosaženo do 2 měsíců…
Pak se rozvodila řeka Brahmaputra, destitisíce lidí uprchli v panice do hor, přišel hlad, epidemie… v lednu 1975 řádily neštovice v Bangladéši stejně jako kdykoli předtím. Opětovná mobilizace týmů WHO, opětovná mravenčí práce vyhledávání jednotlivých případů neštovic po celé zemi…
Jednomu týmu se podařilo izolovat chudinskou čtvrť v hlavním městě – pravděpodobné ohnisko nákazy, chatrče ovšem stály na cestě z letiště do centra, takže je prezident nechal srovnat se zemí a nemocní obyvatelé se rozprchli do všech stran…

Prezident se asi zastyděl a nové nařízení vlády o tom, že kdo odmítne očkování, tomu hrozí trest vězení, velice pomohlo v tomto zdánlivě neřešitelném úkolu a tak na podzim 1975 vydala WHO tiskovou zprávu, která obletěla svět – Bangladéš byl zbaven neštovic:-). Zdravotníci v hlavním městě uspořádali oslavu – a pak přišel z jednoho ostrova v deltě řeky Gangy telegram, že se objevil jeden případ…
Okamžitě se tam rozjeli, a ve vesničce Kuralia našli 3-leté indické děvčátko jménem Rahima Banu, která je zapsána v dějinách medicíny jako poslední případ pravých neštovic nakažený přirozenou cestou. Stalo se tak 16.října 1975. Následně byl virus pravých neštovic postupně během několika málo let zničen i ve všech výzkumných laboratořích světa s vyjímkou 2 zvláště zabezpečených pod kontrolou WHO – v Moskvě a Atlantě. Tyto byly zničeny tuším koncem 20. století …

Ambice WHO se po tomto úspěchu nezmenšily – s využitím zkušeností a technik tehdy praktikovaných se snaží na celém světě eradikovat nejběžnější dětské nemoci, které zabíjejí ročně milióny dětí – spalničky, černý kašel, záškrt, tuberkulózu, dětskou obrnu a tetanus…

Poznámka pod čarou o jedné velmi smutné roli v tomto příběhu – úplně posledním člověkem, který na pravé neštovice zemřel, byla britská fotografka Janet Parkerová, kterážto pracovala v r. 1978 v poschodí nad výzkumnou laboratoří v Birminghamu, ze které unikl virus ventilací… onemocněla, v kráké době zemřela – a po ní už opravdu nikdo na celém světě…

Vím, že tento příběh není nejkratší a i tak měl ještě mnoho dalších peripetií, ale co z něj vynechat? Kdyby tak lidé vložili všechno své úsili vkládané nyní do nebezpečných a nesmyslných věcí do věcí podobných jako je tato, mohli bychom možná jako lidstvo nad přírodou vítězit častěji (a že toto je opravdu Vítězství s velikým „V“, nemyslíte?)
Děkuji za pozornost.

Napsal/a: Káča