Nemyslíš, že už jsi i tak dost tlustá?

Vražedné větičky, pronesené doma nebo jinde na adresu dospívající dívky, v ní zanechají hluboké šrámy. Než je vyslovíme, měli bychom se alespoň sedmkrát kousnout do jazyka… A pochopit, proč se nám někdy derou na rty…

Dnes máte k večeři boloňské špagety… A vaší dceři zjevně chutnají, protože se cpe jako nezavřená. Zatímco ve vás to pomalu vře. Pořád dokola si stěžuje, že vypadá jako pneuma tika, tak by se teď mohla trochu krotit! Ve chvíli, kdy se chystá přidat si třetí pořádnou porci, z vás vyletí sžíravá větička: „Přesně takhle vypadá člověk, který v jednom kuse vykládá, že by měl zhubnout…“ Poznámka tohoto typu většinou vyústí v náhlý odchod dotčené dcery ze scény. Utíká se vyplakat do svého pokoje. Anebo si provokativně už nevezme ani sousto, aby udělala dojem. Bezvýznamná událost bez následků? To není tak jisté… Nemusíme celou záležitost zbytečně dramatizovat. Ale měli bychom pochopit, že v dospívání jsou ironické poznámky, zvláště o tělesném vzhledu, ostrými šípy, které někdy zanechají nezhojitelné jizvy. Někteří dospělí se ještě po letech pamatují na posměvačné poznámky o své váze a na pocit ponížení. Maminka ťala do živého: „Přestaň se tak cpát. Nemyslíš, že už jsi i tak dost tlustá?“ A strýček vtipálek se přidal: „No, od té doby, co jsme se viděli naposledy, jsi tedy rozhodně nezhubla!“ A k tomu ještě vyučující tělocviku žertující na účet těch, které se skoro nedokážou odlepit od podlahy při šplhání po laně… To všechno jsou škodlivé výroky, které na dlouhou dobu podryjí morálku i sebevědomí.

Hluboká rána

Ironické poznámky tohoto druhu napáchají mnohem větší škody, než je pouhá poraněná ješitnost. Ta může vyvolat blahodárný otřes, který vyústí ve snahu poprat se s danou situací. V tomto případě se však jedná o něco horšího. Taková strašlivá slova uštědří pořádnou ránu narcismu právě v kritickém a zranitelném věku, kdy člověk hledá svou identitu. Musíme být vnitřně velmi silní – neboli mít se alespoň trochu rádi – aby se nás nedotkla kritika nebo vtipy na náš účet. A to není jednoduché ani pro některé dospělé. Jinými slovy, zvládnout dospívání je někdy „nezvládnutelným úkolem“! Ve věku, kdy si člověk není ničím jist, nemá se o co opřít a obraz sebe samého je jen mlhavý, je názor ostatních lidí dvojnásob závažný. I ta nejnevinnější poznámka může převrátit způsob sebevnímání, nebo dokonce vyvolat skrytý komplex. Vrhne totiž kruté světlo na realitu, která dosud zůstávala ve stínu. Některé dospívající dívky neprožívají svou plnoštíhlost nijak tragicky. Jsou si dobře vědomy, že nemají postavu jako manekýnky, ale jejich stávající priority jsou jinde a ony tedy netrpí žádnou obsesí… Pokud ovšem někdo škodolibě nepoukáže na fakt, že neodpovídají ideálnímu vzoru. Jako by jazyk formou doslovného pojmenování problém vykrystalizoval a učinil ho nesnesitelným. Takto vyslovená ironická poznámka často v dívce posílí už tak existující tendence, kdy pociťuje znechucení sama sebou. Když má člověk pocit, že je tlustý, nepotřebuje, aby se o tom ostatní zmiňovali. Sníží mu to už beztak slabé sebevědomí, které o sobě má, a utvrdí ho to v názoru, že rozhodně za moc nestojí.

Napsal/a: Dominique-Adele Cassuto, Sophie Guillou