V květnu jsem maturovala a práce tak nějak nebyla, nebo jsem spíš nechtěla??? Rozhodla jsem se, že bych mohla zkusit au – pair. To je hlídání dětí za peníze v cizině. Naučím se jazyk, budu hlídat děti, které mám moc ráda, a něco zažiju – takové jsem měla představy. Teď, s odstupem času, si říkám, jaké jsem měla naivní vyhlídky…
Chtěla bych se s vámi, moje „netové kamarádky“, podělit o zkušenost, kterou jsem zažila jako au-pair. Byla to krátká zkušenost a možná si některá z vás řekne, proč jsem tam nezůstala, nebo proč to vlastně píšu? Nechci, abyste mě litovaly, to ne, ale prostě píšu jen tak. Třeba některá z vás taky tohle zažila a něco napíše, lepšího než já, pod můj článek.Začnu od začátku… v květnu jsem maturovala a práce tak nějak nebyla, nebo jsem spíš nechtěla??? Rozhodla jsem se, že bych mohla zkusit au – pair. To je hlídání dětí za peníze v cizině. Naučím se jazyk, budu hlídat děti, které mám moc ráda, a něco zažiju – takové jsem měla představy. Teď, s odstupem času, si říkám, jaké jsem měla naivní vyhlídky…
S dovolením mamky jsem si vybrala peníze z pojistky, kontaktovala jsem agenturu, která se tím zabývá, a začal dlouhý proces, než jsem mohla odjet. Potřebovali dva anglicky psané dopisy od lidí, kterým jsem hlídala děti. Tak jsem posháněla od známých, odeslala a čekala. Koupila jsem si velký slovník, zjišťovala jsem, jak tam vůbec pojedu a prostě jsem se připravovala na cestu.
Když mi přišel dopis od rodiny, která by mne eventuálně přijala, louskala jsem ho pár dní. Nabízeli mi, abych se starala o 3-letého chlapečka, vodila ho do školky a dělala běžné domácí práce. Vyžadovali ode mne telefon, že si se mnou „pohovoří“ a zjistí moji úroveň angličtiny. Nemusím ani popisovat, jaké jsem měla smíšené pocity, když u mojí babičky zazvonil telefon a byli to oni (my jsme pevnou linku neměli). Pokecala jsem si, teda aspoň jsem si to myslela, a tak mi nic nebránilo odjet. Pravidelné odjezdy do Londýna byly z Prahy. Už nevím, kdo mě tam odvezl, ale pamatuju si mamku, která brečela, když jsem odjížděla. Bylo to poprvé, kdy jsem takhle daleko odjížděla od rodiny…
Plná ideálů jsem po dlouhodobé jízdě busem přijela do předměstí Londýna, kde mě měla čekat již zmiňovaná rodina. Původně jsem měla přijet asi o dva dny později, ale rodina měla cestu do Londýna a tak jsem odjela dříve. Píšu to proto, protože v Londýně na mě nikdo nečekal. Rodina se prostě spletla a bylo to. Volala jsem do agentury a bylo mi do breku. Sotva jsem se dorozuměla, ale naštěstí tu agenturu řídil Čech. Bylo mi oznámeno, že musím jít na vlakové nádraží, koupit si jízdenku a jet pár zastávek do vesnice, kde na mě budou čekat. No u nás v Čechách by to nebyl problém, ale v cizině, kde jsem nikoho neznala… všude různé rasy a já se klepala jak ratlík. Zvládla jsem to a přijela jsem k rodině. Zdáli se mi fajn, začátek byl hrozný a dorozumívali jsme se s pomocí slovníku. Angličtinu jsem se učila myslím pět let, ale pořád to nestačilo… Po 14 dnech v rodině mi agentura oznámila, že mě rodina nechce a jestli se hned nechci vrátit zpět, tak mě dají k černošské rodině.
Tak mě vykopla ta první rodina, aniž by mi to řekli do očí, nebo se o to možná snažili, ale já jim nerozuměla. U té první rodiny jsem toho měla dost na úklid, měli docela velký barák, hezkou zahradu. S klukem jsem si opravdu rozuměla, asi si mě i oblíbil… Pamatuji si na jejich čaj o páté, kdy do čaje dávali mléko. Na první chuť síla, ale pak jsem si pomalu zvykla.
Takže když jsem se ocitla u té černošské rodiny, zhrozila jsem se. Černocha na ulici jen tak nepotkáte a tak jsem se dlouho divila… Měli celkem tři děti, dvě starší holky a malého, snad dvouletého chlapečka. Měla jsem každé ráno na starost odvést je kousek do školy a pak celý den hlídat malého. Pak je ze školy přivést. Nebylo to tak zlé, ale všude špína, bordel, myši… Jo myši – jednoho dne (to bylo krátce po nastěhování do své světničky) jsem slyšela jakoby hlodání. Napadlo mě, že to může být myš, strašně jsem se bála, věci jsem si dala nahoru, aby na ně nemohla. Jednou jsem myš viděla, jak se prochází přes kuchyni.
Jídlo – to byla taky síla. Já jsem jim tam nevařila, u nich jsem to neměla v popisu práce. Jednoho dne jsem měla hlad a tak jsem slídila, co bych si vzala v domě. Našla jsem banán – no myslela jsem že to je banán, ale je to takový zvláštní druh podobný banánu a oni to myslím opékají na ohni, ale opravdu už nevím, je to už spoustu let. Tak jsem se moc nenajedla.
Holky se mi snažily porozumět, ale bylo to marné. Prostě jsem to nevydržela, do školy jsem tam ani nezačla chodit, nebyl čas. Kapesné na tu dobu jsem měla dobré – jak u první rodiny, tak i u černoušků. Bylo to necelých 6000,- za měsíc. Na mladou holku dobrý.
Stýskalo se mi po mamince, jazyk mi nešel, nikoho jsem neznala, brečela jsem. Prostě jsem slaboch a tak jsem se po necelém měsící stráveném v Londýně rozloučila s rodinou, řekla jsem důvod, že se mi stýská a odjela jsem domů.
Nyní (s odstupem 9 let) si říkám, proč jsem tam nezůstala? Uměla bych perfektně jazyk, možná bych se tam třeba i vdala, kdo ví? Ale v té době mi bylo krátce 20 let, byla jsem nezkušená. Říkám si, proč jsem nezatla zuby a prostě to nevydržela? Ale teď mám jiné názory, něčím jsem si prošla a mám na to jiný pohled, než skoro před 10 lety.
Každý udělá v životě chybu, kterou si pak vyčítá, možná tohle byla ta moje osudová, ale kdo ví…
Moje mladší sestra po nějaké době odjela taky do Londýna, ovšem vydržela tam skoro dva roky. Vrátila se ale zpět do Čech. Ale ona je jiná než já, živější, zcestovatělejší… Je to živel.
Moje starší sestra odjela do Německa jako první z nás a je tam už přes 10 let. Našla si tam manžela, porodila syna a sem jezdí 2x do roka.
Nevím, jestli bych vydržela tak dlouho nevidět mamku, jsem taková lítostivá, mazánek…
Ale každopádně to byla zkušenost, i když krátká. A snad mi to do života něco trošku dalo.
Napsal/a: mimkys
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)
Můj šálek kávy to také není. Vychova v cizích zemí se dametrálně liší od té mé. Ale jazyk se nejlépe učí v cizí zemi.To je na tom to skvělé.
dobry den,jmenuji se iveta a rada bych se spojila s touto aupir ktera napsala tento clanek,dekuji
Tento druh cesty bych jistě nevolila,nejsem ten typ.
Já bych také chtěla jet jako au-pair či za jinou praci do Británie. V sedmnácti jsem odjela na roční pobyt do USA na střední školu. Jazyk jsem se tam naučila, škola byla přátelská, úžasná a lehčí než u nás. Rodiny byli velice rozdilné. Americká kultura se od naší velice liší, ale i přesto bych zase ráda někam vycestovala.
Nic si z toho nedělej, já nevydržela ani rok v Praze, tak se mi stýskalo(((-:
já sama jsem Au-pair nezkusila,ale moje sestra ano.
Pvní rodina – byla bezdětní manželé středního věku. Hrozně se zamilovali do České republiky a chtěli se učit nás jazyk. Ovšem si sestru zřejmě „spletli“ s uklízečkou.
takže je sestra je učila česky,uklízela komplet barák a když si paní domů řekla,že ty tapety v ložnici se jí už nelíbí – prostě koupila nové a dala je Vendulce at vytapetuje. Vendulce bylo v té době 19.let,o tapetování neměla ani páru – přesto to zvládla.
Rodina byla vůbec divná – jídla kupovala minimum,tak sotva pro ně dva,takže si kupovala jídlo sama.Dostávala 40ł – a rodina jí zakazovala aby si chodila přivydělávat jako ostatní kamarádky,uklidem kanceláři.
Její kamarádka,která se po roce vracela domů,jí nabídla rodinu ve které doposud byla. Vendy je letmo znala a tak odešla od původních manželů do této rodiny.
Měli obrovský barák a 4.děti.
Amanda (paní domu) byla užasná,děti taky – zejména malý Williem. Byl šíleně roztomilý. Byla jsem za ní na dovolené – bydlela u nich v domě,byli užasně milý,skvělý,prostě super.
sestra dostávala 60ł + odměny,chodila si přivydělávat a byla spokojená.
nakonec po dvou letech odešla – odstěhovala se do jiného města kde začala studovat vysokou školu.
našla si práci překladatelky na sociálce.
v Anglii je dodnes,je tam vdaná,dodělala vysokou – pracuje v bance.
prostě někomu se to povede,má štěstí na lidi kolem sebe,zvládne to odloučení od rodiny.
vždycky jsme hrozně drželi jako rodina u sebe a držíme dodnes. přestože jsme roztroušený po světě a po republice.
Obdivuji všechny mladé čerstvě odmaturované slečny, které mají tuhle touhu. Já jsem se radši po maturitě přihlásila na další školu a po jejím absolvování v 21 letech už jsem si připadala trochu zralejší než v těch čerstvých 18. Každopádně se svojí němčinou bych asi nikde neuspěla.
Zuzko ne nepotkávám černochy a tak jsem se divila víš? Byla jsme mladá, z Prahy nejsem, jsem z okolí Teplic a tady černocha v té doby jsi možná viděla jenom na obrázku. Ale jak každá víte, byla to zkušenost dobrá.
Ahoj, jsem docela ráda,žes o tom napsala článek. Já jela pro svou první zkušenost do Švýcarska, to mi bylo čerstvých 20. Rodina sympatická, přestože bus dorazil s více jak 2 hodinovým zpožděním a já se sama musela přepravit přes celé Švýcarsko ještě vlakem a neuměla ani slovo francouzsky, rodina tam ochotně čekala. Přestože můj au-pair pobyt byl plánovaný jen na 3 měsíce, stesk byl strašný. Sice už jsem v té době dávno neměla rodiče, ale byla jsem čerstvě zamilovaná do přítele, se kterým jsem později 7 let žila. Švýcaři byli skvělí,dodnes si píšem. Jelikož jsem cestovatelský typ, zachutnala mi představa jet na zkušenou do Británie. Pocity, které jsi prožívala ty, jsem měla naprosto stejné. Rodina tam sice čekala, ale už v autě mi paní řekla, že na mluvení moc není a tak se celou dobu jízdy mlčelo. Po příjezdu k nim mě málem trefil šlak. Bordel,který jsem tam viděla, se nedá slovy popsat, ten se musel vidět. Děti (měli 3) se mi okamžitě pověsily na krk a chtěly se mazlit. Matka, převlečená do extrémně zašpiněného županu se mě zeptala, zda chci jíst a poté odešla za svým mužem do obýváku, kde se válela smradlavá fenka, 3 kočky a z obrovského terária na ně koukal leguán. Díky Bohu měli dočasnou au-pair, kterou jsem já měla střídat a která mi ochotně povyprávěla, do čeho půjdu. Padly jsme si do oka a našly si společně jinou rodinu. Ona prachaté Muslimy, ale velmi čistotné a já rozvedenou ženskou z Maroka se dvěma roztomilými černoškami, 5 a 7 let. Jako vedlejší pocit uvádím děsný smutek:-) Peníze za známky , které frankovaly srdceryvné dopisy mému milému, se jen utrácely.. V rodině jsem vydržela pouhé 2 měsíce, maminka holčiček byla lehčího povolání, chodila domů jak chtěla a já se nejen celé dny starala o holky, vařila jim a četla pohádky, ale dokonce jsem za to přestávala dostávat peníze. Jednoho dne se zjevil její bývalý manžel, sympatický černoch, který mi doplatil veškeré její dluhy a se kterým jsem měla mnoho společného – hlavně dětství v dětském domově. Vzal mě na nákupy v luxusním fáru i s dětmi, které ho mimochodem milovaly. Na chvíli jsem si připadala šťastná. Po návratu mi ona začala nadávat, že jsem pouhá au-pair a nemám co dělat na nákupech apod. Hádaly jsme se co chvíli a já odtamtud pak odjela domů. Po rozdýchání mých neúspěchů jsem to po několika měsících znovu zkusila, tentokrát v židovské rodině. Extrémní čistota, všude desinfekce, jeden sympatický 11 letý klučina James. Dodnes si píšem, ale nebyla jsem tam moc spokojená. Neustálé drhnutí koupelen, zákazy požívání vepřového masa, šunky apod. mi lezly na mozek, nehledě na to, že mi dávali minimum kapesného, v době kdy kamarádky dostávaly 55 – 100 liber týdně, já byla na čtyřiceti.
No, nicméně chci říct, že ač nemám rodiče, do mé rodné vlasti mě to hrozně táhlo, v každé rodině jsem si pobrečela, život je strašně těžký, žít v cizím prostředí a ještě mnohdy za nedobrých podmínek je nesmírně frustrující a člověk si uvědomí, kde se měl dobře. Musí se tam ledaco zkousnout, máte úžasné vzdělání, ale je vám to prd platné, tam jste za služku. Někteří angličané ani nevěděli, že Česko není Jugoslávie a že máme supermarkety a auta. Přesto jsem za svou zkušenost moc ráda, Londýn je mi druhým domovem, život tam je volný, nikdo si tě nevšímá a přesto je blízko, aby ti případně pomohl, nehledě na to, že jsem se naučila jazyk a poznala tamní zvyky a vůbec to hlavní – viděla svět!!!
Celkem chápu, jak ses cítila. Prožila jsem něco podobného, jen jsem byla starší (tuším 21 let) a věděla jsem, že je to jen na prázdniny. Měla jsem štěstí na fajn rodinu, tatínek byl Egypťan a mluvil jinými jazyky, než byla země, ve které žili a já se s ním moc domluvit neuměla. Přes to to byla dobrá zkušenost, i když to stýskání (hlavně po příteli), jazyková bariéra (taky jsem pořádně řeč neuměla), jiná výchova dětí… Měla jsem pak možnost strávit s nimi na naše poměry docela luxusní dovolenou, já sice v pozici chůvy, ale i tak to byly zážitky.
Myslím si, že v 18 letech je to na spoustu lidí dost brzo. Možná bys to o pár let později prožívala jinak.
Jen jedno mě v tvém článku zaráží, jak jsi byla udivená z černochů. Jsi asi z malého města, protože já černochy na ulici u nás občas potkávám od malička (momentálně mám 2 kamarádky, které mají černochy za manžele), nemluvě o tom, že v Londýně jich žije spousta a je naprosto běžné je potkávat kdekoliv.
Mobile Sliding Menu