Jak to chodí na ORL – základní vyšetření

Pokusím se Vám napsat článek, který se má týkat ORL, chtěla bych se s Vámi podělit o své zkušenosti z oddělení. Doufám, že se článečky budou líbit, a snad budou i zajímavé.
Co je tedy ORL? Je to medicínský obor zabývající se nemoci uší, krku a nosu dětí i dospělých…

Využívá konzervativních i chirurgických metod léčby, řeší nádorová onemocnění a často i úrazy v oblasti ORL. Spolupracuje mimo jiné i s foniatrií, která řeší problémy řeči, hlasu a sluchu. Obor je to velmi pestrý.

Jako malá jsem tu ambulanci nesnášela, příšerně jsem se bála, ono to taky není nic příjemného. Nikdy jsem tam nešla dobrovolně a s každou cestou, třeba jen okolo, jsem velmi hlasitě nesouhlasila.
Náš pan doktor byl brýlatý zrzavý pán, který nikdy nic nevysvětloval, jen konal. Byl to muž činu. Sestřičky toho také moc nenamluvily, nikdy jsem nepochopila, proč mě tak pevně drží, i když se snažím nehýbat se. Navíc jsem kvůli nim neviděla na lékařovy ruce a na to, co za hrůzostrašný nástroj chce na mě použít. To mi ke klidu nepřidalo. Nikdo se neptal, nikdo mě neupozornil a nikdo mi nic neřekl. Proto mám tak negativní zkušenosti, zůstala mi jen bolavá vzpomínka, většinou jsem na ORL musela s bolavým uchem.

Když jsem vyrůstala, na tomto oddělení jsem pak i 3x ležela, a to kvůli vyndání nosních a krčních mandlí. Možná se mezi Váma najde někdo, kdo si pamatuje, že se to dělavalo jen pod místním znecitlivěním. Já si celou tu operaci pamatuji, tenkrát to pro mě byl hororový krvavý zážitek.

Pak jsem nastoupila do nemocnice a ORL jsem si vybrala ze všech nabízených oddělení. Nechtěla jsem být ale tou sestřičkou, které jsem se tolik bála. Když jsem viděla vyděšený pohled malých pacientů, řekla jsem si že se pokusím to udělat jinak.
Hrůzostrašné černobílé prostředí se začalo vybarvovat a měnit se v oddělení, které jsem si zamilovala. Všechna ta strašidelná kovová „heblata“ dostala jména. Ať už kovová ústní lopatka, trochu zakřivená, ale velmi podobná té dřevěné, co mi strkávala paní doktorka do krku. Nebo ušní zrcátko – připomínající zvoneček, kterým se lékaž dívá do ucha a vidí až na bubínek. Nesmím zapomenout na zrcátko nosní, odpudivě vypadající nástroj, co připomíná kleště, ale nijak neublíží – jen roztáhne nosní dírku, aby lékař dobře viděl dál do nosu. Už jsem věděla, že dráty s chomáčky vaty na koncích jsou také důležité, protože pomáhají ucho vyčistit a tak bych mohla pokračovat ještě dlouho.

Také jsem zjistila, proč mě tenkrát sestřička tolik držela, pochopila jsem, že to nebylo kvůli mně, že bych byla neukázněná, ale proto, abych si neublížila nechtěně nějakým nečekaným pohybem. Teď už jsem to dělala i já, naučila jsem se, jak mám držet děti při vyšetření. Za nějaký čas jsem na ORL byla jako doma, starala se o nemocné pacienty a pořád měla na paměti, že se děti bojí (stejně jako já byla strachy bez sebe) a že jim musím vše vysvětlovat.

Jednoho dne k nám přišla holka, kterou trápila náhlá nedoslýchavost. Od první chvíle, co vstoupila do dveří oddělení, na ní bylo poznat, že má strach. Lékař si odvedl tatínka stranou a já měla zůstat s holčinou a připravit ji na vyšetřovně. Začala jsem si s ní povídat a připravovat vše potřebné. Usadila jsem ji na křeslo a zapla světlo za ní. Světlo lékař potřebuje kvůli odrazu, aby si s ním mohl posvítit. Má na to čelenku s kulatým zrcadlem přes oko. Někteří lékaři dnes používají svítilnu světlo na čele. Nachystala jsem i sezení pro pana doktora, malou otočnou jezdící židličku, na které při vyšetřování lékař sedí. Vedle nástrojů, které mívá lékař na stolku vedle sebe tam jsou vystaveny i nejrůznější kapky a roztoky, obvazový materiál, také endoskopické nástroje a jiné, záleží na zvyku oddělení. Ve vyšetřovně, kterou se snažím popisovat, bylo i lehátko, používané při delších vyšetřeních ouška a nebo nosu. Nad ním se vznášelo dlouhé rameno mikroskopického přistroje napojeného na televizi. Mikroskopem lékař ouško viděl lépe a my jsme mohli také vidět, co se uvnitř děje.

Pak už jsme se dočkali pana doktora, teď už to bylo na něm, jak vysvětlí, co bude dělat. Protože byla holčina 13letá, mohla sama sedět na křesle. Má kolegyně jí jen jemně přidržovala hlavu.
Bývá nepsaným pravidlem, že oblast, ve které je problém, se vyšetřuje nakonec. Jelikož měla dívka problém s ouškem, vyšetřovaly se uši až nakonec.
Začali jsme tedy krkem. Pan doktor se pomocí ústní lopatky do něj podíval – dívá se, zda tam není zarudnutí, zduřené mandle a nebo jiné změny, pak pohmatem prohlédl uzliny na krku. Následoval nos, jak už jsem psala, zrcátkem se jen roztáhnou nosní dírky a lékař se podívá do nosu. Kouká se na změny v nose. Teď jsou na řadě uši, nejprve zdravé ucho, opět se zavádí zrcátko, tentokrát do zvukovodu, někdy lékař za ucho zatáhne, aby se zvukovod narovnal, kouká se dovnitř, kontroluje bubínek, jeho barvu a stav. To stejné udělá i s druhým uchem… Hotovo.

Pokusila jsem se Vám popsat základní vyšetření, které se provádí na ORL. Pak už přichází speciální vyšetření a také léčba – to ale závisí na onemocnění.
Dívku, kterou jsem Vám tímto představila, čekala ještě náročná cesta k uzdravení ouška poté, co byl zánět v uchu doléčen, ji čekala operace a dlouhé měsíce léčby po zákroku, protože měla neléčený zánět. Ale to sem nepatří.

Doufám, že jsem Vám svým článkem dokázala napsat, jak asi vypadá základní vyšetření na ORL. Přeji hezký den.

Napsal/a: Michaela Knoppová