Kila navíc, co s tím?

Diskuze o kilech navíc, kterou založila v diskutárně papaja, mě vskutku pobavila. Jak už tam bylo řečeno v příspěvcích – 50 kg označit za kouli… to už je trošku extrémní. Nicméně mě to přivedlo k tomu podělit se o svůj příběh boje s kily, která překážejí…

Když jsem byla mladší a ještě bezdětná, tak přestože jsem žádnou nadváhu neměla, stále jsem to řešila, asi jako každá mladá holka. Mám taky nějakých 156 cm a tehdy jsem vážila okolo 55 kg. Podle papaji tedy „koule“ :-)))) Občas mi nějaký dobrák uštědřil štiplavou poznámku, že mám větší zadeček a tak podobně, a já jako mladá holka jsem to brala vážně. Bylo to v době, kdy jsem se znala asi rok se svým současným manželem. Jednou mí rodiče odjeli na měsíc do Polska za babičkou a já zůstala doma a chodila na brigádu do hotelové kuchyně… ne vařit, ale uklízet 🙂 Manžel, tehdy ještě přítel, byl na vojně. Já se tehdy rozhodla zhubnout. Nebyl to problém. Práce v kuchyni byla namáhavá, byla jsem tam od rána do večera a na jídlo nebyl čas. Občas jsem něco někde uzobla. V polední přestávce jsem zašla na trh koupit si ovoce, které bylo mou večeří. Když jsem přišla v noci polomrtvá únavou domů, tak jsem si v polospánku udělala ovocný salát a v polospánku ho snědla. Ráno v šest zase hurá do práce. Tak to šlo celý měsíc. Vždy když jsem šla do sklepa loupat brambory, tak jsem se cestou převážila na váze na maso :-). Kila šla dolů a po měsíci jsem skončila na 47. Já spokojená, jak krásně jsem to zvládla a jak manžela překvapím, jak jsem holka šikovná a za měsíc ze sebe udělala modelku 🙂

Manžel tehdy opravdu přijel na dovolenku domů, ale když mě viděl jeho reakce byla: „Co to jeeee? Co jsi dělala? Ty jsi byla na konkurzu do filmu o koncentrákuuu?“ A bylo vymalováno 🙂 Já mu vysvětlila, jak to bylo a hubnutí hodila za hlavu. Za chvíli jsem měla svých 55 a byla spokojená. Udržet si tuto váhu nebyl žádný problém. Jednak jsem měla spoustu aktivit – 3x týdně jsem chodila na aerobic a do toho denně jezdila na koni, druhak mladý organizmus prostě jinak spaluje.

Jak ráda na tato léta vzpomínám. Dokud jsem neotěhotněla, nikdy bych si nepomyslela, že budu řešit vážně problém s nadváhou, i když ne nijak strašnou, ale byla tu.

Když jsme se pokoušeli o miminko, tak to nějak nešlo. Já prodělala nějaké zdravotní komplikace, tak to nebylo lehké. Doktor mi radil, abych hlavně nedržela diety, abych se hodila do pohody a prostě jak říkal „připravila své tělo jako hnízdečko pro miminko“. Já to vzala vážně. Tak nějak jsem jídelníček zpestřila a méně hlídala, tak ještě než jsem otěhotněla vážila jsem okolo 60 kg. Nic strašného. Ale vedlo to k tomu, že miminko se povedlo.
Během těhotenství jsem netrpěla nějakou chorobnou žravostí nebo úchylkou na nějaké jídlo, které bych bezpodmínečně desetkrát denně musela mít. Jedla jsem normálně, nepřejídala se, ale dbala, aby bylo od všeho, hlavně toho zdravého, kousek. Kila šla v prvních měsících nahoru pomalu. Tak nějak souměrně s tím, jak miminko rostlo. V poslední třetině těhotenství se to ale zvrhlo. Nepřipadalo mi, že bych jedla více, spíš méně, jak byl utlačovaný žaludek, ale přesto váha šla rapidně nahoru. Příčinou nebylo ani hromadění tekutin. Nicméně mimčo prospívalo a doktor to taky neřešil, říkal: „Prostě každá to má jinak. Některá přibere hodně,některá míň, to pak při běhání okolo mimča shodíte.“ Před porodem jsem skončila na 90 kg! Já zdravá, mimčo zdravé. Narodila se nám krásná holčička. Už v porodnici jsem nechala 12 kg z toho holčička vážila 4 kg. Jenže přišla na svět císařským řezem, takže o nějakém vehementním pohybu, či cvičení nemohla být řeč. Byla jsem ráda, že jsem zvládala základní věci okolo ní. Po šestinedělí se vše začalo rovnat, ale výrok doktorů byl jasný. Půl roku po zákroku, žádná velká zátěž. Další věcí bylo, že holčička byla abnormálně hodná. Žádné stresy z nevyspání, naopak do svého roka spinkala do 9 hodin ráno, od půl roka spala celou noc. Prostě pohoda. Takže kila stála na nějakých 80 a ne a ne dolů.

Pár kilo šlo dolů, když jsme měli s manželem nějaké rozpory. Holt nervy jsou nervy. Takže má váha, která se mě celou dobu držela a nepouštěla, byla něco okolo 75 kg. Sem tam nějaký marný pokus o shození se setkal s neúspěchem, ať už to byla úprava stravovaní, nějaký pohyb (břišní tanec), sem tam nějaký osvědčený přípravek na hubnutí z reklamy 🙂 Prostě těch 75 mi přirostlo k srdci i k tělu. Chvíli jsem se s tím chtěla smiřovat, ale nějak to nešlo. Vadilo mi, že se nemůžu pořádně obléknout, neustále jsem se setkávala s tím, že když se mi něco líbilo, tak na mě neměli odpovídající velikost. To co by bylo v mé velikosti, to se zase nelíbilo mě. Nostalgicky jsem vytahovala staré oblečení ze skříně a zoufala nad tím, jak jen jsem se mohla do těhlech kalhot předtím dostat. A pofňukávala nad tím, jak jsem mohla být tenkrát tak hloupá a uvěřit uštěpačným poznámkám, že jsem tlustá, a neužívala si toho, jak jsem byla štíhlá. Nakonec jsem všechny tyhle vzpomínky v podobě oblečení, u kterého jsem doufala, že ho jednou obléknu, zahodila. A začala hledat způsob co s tím dělat. Nechtěla jsem se ve třiceti cítit špatně a házet flintu do žita. Vzhledem k tomu, že mám práci ve které se to, co umím, lépe prodává v hezkém obalu.

Znovu tedy úprava jídelníčku… radikálnější. Pohybu s mou 2,5 letou dcerou mám za den dost a dost, ale přesto jsem do toho zapojila i jiné nové společné aktivity. Ale výsledek opět nula. Jedno dvě kila a pak zpátky… prostě „doblba dokola“.

Už jsem si říkala, že mi asi nepomůže nic jiného než plastika. Přesto jsem se přiměla zajít za svou doktorkou a svěřit se jí a zjistit, zda se dá něco dělat z jejího pohledu. Čekala jsem, že mě pošle za dietologem, nebo mi bude do hlavy cpát, že nemám prostě „žrát“ ty nezdravé věci apod 🙂 Řekla jsem jí, že pohyb okolo dítěte je značný, ale vzhledem k tomu, že ona mi zabere většinu mého dne a k tomu ještě práce, nezvládám navštěvovat pravidelně nějaká cvičení nebo posilovnu. Řekla mi tedy, že opravdu problém může být ve zpomaleném metabolizmu – jednoduše horší spalování. Napsala mi léky – prozatím na zkoušku na měsíc. Moc jsem tomu nevěřila, bála jsem se, že to bude na nic, jako všechny tyhle prášky a pod.

Začala jsem je tedy užívat. Nejenom, že tlumily svým způsobem chuť k jídlu, ale opravdu nastartovaly spalování. Po měsíci byl výsledek 6 kg dole. Co se týká stravování, je pravda, že na jídlo musím myslet a musím si ho připomínat. Normálně snídám, dám si normální oběd a normální večeři. Díky tomu, že nemám chutě, tak mezi tím nekonzumuji různé blbiny, jako dříve 🙂 Když začnu dělat něco namáhavějšího, tak mi to připadá, jako když se uvnitř mě rozjede nějaký spalovací motor. Je pravda, že své pohybové aktivity jsem obohatila o to, že sem tam pomáhám u příbuzných v hospodě při plesové sezoně. Jednak mě tahle občasná práce baví a je to na mateřské jakési osvobození od stereotypu, druhak je to spousta pohybu.

Takže po měsíci jsem se u doktorky rozplynula radostí, jak to všechno krásně klaplo a požádala jí o slíbené balení na tři měsíce. Ráda bych se dostala alespoň na těch šedesát… prostě do plavek :-))

Určitě dám průběžně vědět, jak to se mnou pokračuje. Zatím ohlasy mého okolí dávají najevo, že je to na dobré cestě a hlavně já se cítím lépe.

A jak jste na tom vy, co bojujete s kily nebo jste dobojovaly, jaká byla vaše cesta a co vás k ní vedlo?

Samozřejmě spokojeným sama se sebou spokojenost brát nechci a závidím jim 🙂

Napsal/a: Horempádem