… aneb Marta přemýšlí nad dětskými koutky v restauracích a dětským menu.
Myslím, že dnešní příspěvek nebude vůbec vtipný, ale nemohu si pomoci a nezamyslet se s vámi nad situací, která vládne v našich restauracích.
Ale od začátku. Mrazivé počasí (a hlavně vyvádění nedávno adoptované kočky Šelmy) mi docela kazilo náladu, nějak se letos nemohu dočkat, až dorazí jaro a budu sázet květiny a hrabat se v hlíně. Navíc jsem celý týden práci tajně doufala, že s dětmi vyrazíme na hory nebo na lyže, ale v ranních minus jednadvacet mě idylka jiskřícího sněhu poněkud přešla…
A tak zbyl program neoblíbený – úklid, návštěvy příbuzných, vaření a praní. Slovy klasika, ble ble ble 🙂
Aby mi muž vylepšil náladu, navrhl alespoň navečer návštěvu restaurace.
„Proč ne?“ zaradovala jsem se.
A chvilku po poledni jsme vyrazili.
Hned mezi dveřmi restaurace přišlo nad obrovským dětským koutkem první zamyšlení a zabralo mi pěkných pár chvil. Rozměry dětského koutku byly skutečně překvapivé, stal se centrem celé restaurace, hračky poházené v jeho útrobách by myslím stačily na vybavení aspoň pěti dětských domovů.
Kdysi útulná restaurace se jako mávnutím kouzelného proutku změnila v „zastřešenou variantu hřiště“. Uvnitř si hrály (no hrály, ječely, pobíhaly a mlátily hračkami) tři děti.
Mám malou dceru, jak víte. Přesto mne nad tímto obludným koutkem napadlo – proč nepotřebovali odkládací plochu pro děti (a tedy mne) moji rodiče, když jsme chodili do restaurací?
Na odpověď jsem si vzpomněla rychle – když jsme šli někam s rodičema jíst, měli jsme sebou nějakou omalovánku nebo knihu, seděli jsme způsobně na židli a pokud ne, pohlavek nás neminul. Poměrně tvrdou drezúrou docílili rodiče toho, že jsme kulturně stolovali již v útlém mládí.
Budou mít podobnou „možnost“ i naše děti? Resp. moje Karolína?
Koukla jsem poočku na ty tři „spratečky“, kteří řičeli mezi hračkami. Pošťuchovali se, běhali a vzájemně se snažili vzbudit pozornost svých rodičů, kteří je vzdáleni do poklidnější části restaurace na očích rozhodně neměli. (Nechci být zlá a napsat „mít nechtěli“, ale dere se mi to tu…)
Kravál dělali neskutečný, pochopitelně. Nesmím opominout, že se každé z mláďátek vždy na chvilku vzdálilo, aby mu maminka do zobáčku ochotně vložila kus jídla a s plnou pusou (většinou hranolek), přiběhlo zpět a na koberci s dráhou pro auta mlaskalo a přežvykovalo. „Je tohle kultura stolování?“ napadlo mne. Těžko.
Zajímalo by mne, jak dlouho je potřeba děti podobně vychované odkládat do hracích boxů než začnou kulturně stolovat samy a bez velkého řevu přijmou fakt, že je dobré vydržet 20 minut v klidu a najíst se. A že k tomu není potřeba ani Medvídek Pú, ani Spiderman. Do puberty? Příšerné.
Další rozčarování přišlo nad jídelním lístkem. Dětské menu. Ble, ble, ble. Fakt nechápu, jak se prestižní restaurace, která denně dováží čerstvé ryby odněkud z Francie vzmůže v dětském menu jen na Veselé tkaničky s omáčkou (myšleno špagety s kečupem), Rybí prsty (smajlík už v menu – nevím, jestli se mi směje kuchař pro případ, že bych čekala rybu… :)) s hranolkama – jistě, palačinky se šlehačkou a zmrzlinou (vůbec nutričně vyvážený hlavní chod!) a kuřecí plátek s čímsi v sójové omáčce. To snad aby neuváděli, že mají dětské menu, ne?
Průměrně inteligentní dospělý člověk, za kterého se považuji :), by si řekl, že dospělí mohou svým dětem návštěvou kvalitních podniků ukázat nové chutě a možnosti… ale tohle? Vybrali jsme Karolíně podle nás „nejzdravější alternativu“ kuřecí plátek s hráškovým přelivem.
Kuře – totálně bez chuti (tzv. nízký obsah soli, bylo mi řečeno číšníkem, zřejmě doposud nepoznal, že lze kořenit i bylinkami apod). Hráškový přeliv – hrášek mražený a to ještě před značně dlouhou dobou, omáčka hodně šlehačkovo majonézová – no řekněte sami, může podobné jídlo podpořit zrození gurmána? To je takový problém připravit dětem něco chutného, normálního? Třeba mrkvový salát nebo květák se sýrovou omáčkou? Nebo co já vím co?
Nebo…? Já fakt nevím. Jen si říkám, že to mí rodiče měli jednoznačnější a já už ve třech letech jedla příborem a uměla u jídla sedět. Jo a taky je, na rozdíl ode mne, asi nebrněla hlava z toho příšerného vřeštění dětí dovádějících v dětském koutku.
Co si o způsobu moderního stolování v dětském koutku myslíte Vy? Napiště pár slov a hlavně mějte parádní neděli.
Vaše Marta
Napsal/a: Marta Procházková
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (14 vyjádření)
Já nejsem pro to, aby děti vysedávali s matkami po restauracích, nebo si tam hráli v dětských koutcích. Beru děti do restaurace jen v nejnutnějších případech. Jezdíme každoročně na pár dní v zimě do Rokytnice v Orlických horách a ubytujeme se v Penzionu Rampušák. V restauraci se dětem líbí, je plná loveckých trofejí a to je něco pro ně. Trávíme tam ale jen čas určený na oběd. Dají se tam objednat dětská jídla a místní speciality jsou taky chutné.
Článek jsem si přečetla a jako matka, již třech dcer na to mám smíšený názor.
Pamatuji si velmi dobře jak jsme před cca 15 lety začaly chodit s tehdy nejstarší dcerou do restaurací.
Záměrně jsme volili vždy ty s venkovním posezením a nejlépe i s pískovištěm či houpačkou. Jelikož čekací doba na jídlo je opravdu pro dětičky vždy velmi dlouhá. Pro případ nečekaného zhoršení počasí se samozřejmě brali sebou nějaké menší hračky či omalovánky. Děti si pohráli, ale určitě je nikdo nenechal až příliš vřískat či pobíhat po okolí. Když číšník přinesl jídlo, tak to pro dcery vždy znamenalo pouze jedno, chtě nechtě, umýt ruce a usednout ke stolu. A tak to nyní hodlám dělat i se svým malým benjamínkem :o)
Já nevím, mě „americký styl“, kdy jsou děti „uvedeny“ do restaurace až někdy ve 12, přijde divný, takový „snobský“. Aby děti mohly být uvedeny, chodí do kurzů…
Když chodí s rodiči od mala, učí se přirozeně. Ale jak už tu někdo psal, kolikrát se dospělí neumějí chovat – od koho se to pak mají učit ty děti…
Naše holky s námi byly poprvé asi v roce. To ještě nechodily, tak nemohly „utéct“. Chodíme pravidelně (na výletech, dovolených). Holky s sebou mají vždy nějakou hračku, tak se zabaví u stolu. Někdy mají i deníček a něco na psaní/kreslení. Dětský koutek je často bonus – odcházejí tam, ale jen před a po jídle.
Dětská jídla objednáváme jen výjimečně. Častěji vybereme „normální“ jídlo a buď nám ho na dva talíře rozdělí už v kuchyni, nebo donesou talíř extra. Většinou účtují jako jedno jídlo za běžnou cenu. Ale už jsme se setkali i s tím, že pak chtěli 2x 70% běžné ceny jako za dvě poloviční jídla…
My se tady u nás scházeli v „Kafáči“ (některé jste tu byly). To byla nekuřácká kavárna přímo v budově zámku, s dětským koutkem, na děti zaměřená. Kdo tam šel, tak trochu počítal s větším ruchem….
Kafáč už několik měsíců nefunguje (no, už to bude asi víc než rok).
Jiná podobná alternativa tu není.
Tedy, je tu jiná cukrárna/kavárna s „dětským koutkem“, ale ten je pidi. A majitelka i obsluha tak nějak počítají, že ty děti si tam zalezou, sednou, ani se nehnou, hlásku nevydají… Naše holky patří mezi dost dobře zvládnutelné děti, ale když se sejdem s kamoškou, taky jsou živější. Smějí se nahlas. A to je furt napomínání… okřikování…
Vůbec nechápu, proč tam ten koutek zřídili, když jim to tak vadí… Do toho podniku už vlastně ani nechodíme. Ani se tam nechystáme.
😯
Taky znám spoustu maminek co se cíleně scházejí v restauracích, mekáčích a v Ikei. Tohle je výhoda života na vesnici, jet 30 km do mekáče nebo 50 km do Ikei pro mě nemá jen tak smysl. Něco jinýho je, když už tam mám cestu, ale já bych ani neměla čas na nějaký vysedávání.
lnori, klidně to mohlo být tak jak píšeš. My v létě na dovolené zase zažili, že jen pár odjel dřív :-). Byli jsme nadšení, že jsme našli úžasnou horskou chatu opravdu zaměřenou na děti – oddělená prosklená herna v restauraci, celý objekt nekuřácký, jídlo opravdu pro děti (těstoviny s domácí rajčatovu omáčkou, přírodní masa s domácí br. kaší, ovocné saláty, k snídani domácí bábovka). Bylo tam asi 15 rodin s dětmi a jeden zamilovaný bezdětný pár. Ten po 3 nebo 4 dnech předčasně odjel. Evidentně na nich bylo vidět, že jekotu dětí v pět ráno nebo v devět večer měli plný zuby :-).
Ale já to celkem chápu, před nějakými 15 lety by mě nějaký děti taky nebraly a spíš vytáčely :-))
Souhlasím s názorem na dětská menu, dětská jídla typu špagety s kečupem mne neoslovují, objednáváme buď poloviční porce normálních jídel nebo jednu velkou pro oba s talířkem navíc.
Pokud jde o popisovanou restauraci, myslím si, že je to hlavně o lidech: o tom, jak si všímají svých ratolestí a jak je vedou k pořádku a slušnému chování a na druhé straně taky o personálu, co vůbec svým návštěvníkům dovolí. Taky se setkávám v jedné herně s „partou mamin“, které si pijí kafčo a děcka lítaj všude, dělají bordel, všude nechávají rozházené sušenky a dudlíky a bohužel i ubližují ostatním dětem.
Kolikrát se neumí slušně chovat ani dospělí, tak kdo má ty děti naučit slušnému chování? :/
Osobně nemám problém v běžném životě chodit s dětmi do restaurací ať už s dětským koutkem nebo bez něj, ale hlavně umím své děti zkrotit, mám je vždy pod dohledem a při jakékoliv nepřístojnosti zasahuji a také vím, kam chodím a co od tamějšího prostředí mohu očekávat. Jednou navštívit popisovanou restauraci, víckrát mě tam nikdo neuvidí, i kdybych měla strávit u plotny všechna dopoledne svého života 😉
My chodíme na oběd do horního patra s restauracemi v tesku, nejdřív se vsichni v klidu najíme v restauraci co nejdál od Donalda, ktery je stejne slyset všude, a u kteryho si potom dáme zmrzlinu a malá se vyřádí. V tomhle podniku mi to nevadí, právě tady dělá bugr většina návštěvníků a i já sem jdu s cilem nechat dítě dělat si téměř vsechno, co chce. Jinde mi to ale vadí a v některých restauracích je koutek nějak navic.
S manželem jsme jednou řešili následující: byli jsme na procházce centrem Prahy a stavili jsme se v cukrarne bez koutku. Byli jsme první, kdo tam vešel s dítětem, po chvíli přišla rodina s dalsimi dětmi a odcházeli první bez děti. Postupně tam bez děti nebyl nikdo, přibyly maminky s kocarkama. Nějaký par se dokonce hned mezi dvermi otocil. Potom po procházce jsme se vraceli zase kolem té cukrarny, uvnitř už nebylo žádné dítě. Já jsem presvedcena, že ty lidi odešli kvůli detem driv a právě kvuli nim se to takhle prostridalo. Manžel mi říká, ze to vidím moc zaujatě. Na nikoho nenadavam, jen myslím, že nějak tak to mohlo být, co myslíte vy?
Omlouvám se za chyby, pisu z mobilu.
podle mě dítě do restaurace nepatří, samozřejmě s výjimkou výletů, dovolených apod. mimořádných událostí, kdy nelze uvařit doma. bohužel hodně maminek chodí „plkat“ do restaurací pravidelně. mě třeba překvapilo, kolik maminek pravidelně, několikrát do týdne, chodí na jídlo do Ikei.
my byli naposledy na oslavu narozenin se synkem ve Výtopně (restaurace, kde jezdí s pitím vláčky). Dětský koutek mrňatý, ale vzhledem k prostředí není ani třeba, děti zaujmou jezdící vláčky. Ale dětské menu mě taky dorazilo – smažák s hranolky, hamburger s hranolky apod.
S dětskými koutky úplně souhlasím se zuzinou.
S malou chodíme do restaurace tak od roku, ona je tedy ten typ co ráda sedí a pozoruje cvrkot, takže když tam koutek není, je jí to jedno a zabaví se sama. Když tam koutek je, pak si hraje, než přinesou jídlo a pak po jídle. Syn bude asi po ní, s oběma dětma jsem byli poprvé na nový rok, to byl malému rok a kousíček a vydržel 1,5 hodiny sedět v jídelní židličce.
A k výběru – to je asi všude stejný :-(. Když jdeme, jednou nebo dvakrát za rok do restaurace, tak to vyhrajou většinou hranolky a kuřecí dinosauři. Větší problém je to na dovolené, kde míváme polopenzi a na oběd se vždy někde stavíme. To je jasné, že jí nedáme 7x za sebou hranolky. Takže to řešíme tak, že jí objednáváme poloviční porci normálního jídla. Ta jsou kolikrát lepší než ta dětská. I když v naší oblíbené restauraci mají pro děti kromě obligátních špaget s kečupem, hranolek s řízkem atd. taky Krtečkovy těstoviny – penne s kuřecím masem a sýrovo smetanovu omáčkou a to je opravdu moc dobrý. Ale třeba v pizzerii, kam někdy taky zajdeme mají pro děti kuřecí plátek zapečený sýrem a se šunkou anebo kuřecí nugety, oboje s hranolkama. Tak to jí objednám radši pizzu nebo těstoviny, který mají výborný.
S čím bych se zatotožnila je výběr menu na jídelním lístku.Ač souhlasím s Ježečkem,ty hranolky má jednou za čas,nejsem fanatik.abych mu je nekoupila do 15 let,tak výběr je dost omezený.Řeším to kuřecím řízkem s bramborovou kaší pokud jde o oběd,nějak jsem rybím prstům ještě na chuť nepřišla-
Já jsem vznik dětských koutků v restauracích přivítala.Dítě si vyplnilo čas než se jídlo připraví hrou a nelákají ho připravené příbory,solničky a vázičky,kartičky a tahání ubrusu.S chováním dětí v koutků je to stejné jako všude na pískovištích,čekárnách,busech a pod.Jsou rodiče,kteří dítě usměrní a jsou rodiče,kteří dítě nechají ať si vše vyřeší po svém.Já své dítě koriguji a i chráním.Vždy záleří na rodičích.
Pokud chci jít na klidnou večeři s partnerem,vyberu restauraci,kde dětský koutek nemají nebo večerní hodinu,kdy už by tam děti řádit neměly 🙂
Souhlasím s pisatelkou.
Nedávno jsme se stavěli v cukrárně, kde je dětský koutek. Chorvaté, kteří cukrárnu provozují, umožňují dětem malovat po zdech. Výsledem bylo, že mám špinavou bundu od temper, jak si „děťátko“ odstřikovalo štětec. A to nemluvím o řevu, kterému jsme byli vystaveni. Přesto, že zákusky mají výborné, obzvláště BAKLAVU, už nás tam nikdy neuvidí.
Upřímně řečeno, v odkladovém dětském koutku se dítě stolovat rozhodně nenaučí a na hraní je pískoviště, nikoli restaurace. Je to pouze o výchově, pokud je rodič benevolentní trouba, který dítě neusměrní, aby náhodou nepoškodil jeho skvělou osobnost, má doma ječícího spratka, který se v restauraci nebude chovat jinak.S autorkou článku souhlasím.
V restauraci jsme na obědě byli s prckem v jeho cca půl roce, takže max.seděl v židličce a chvíli se plácal v děts.koutku, který byl hned vedle stolu. Jinak narozky v rodině slavíme doma, i vzhledem k tomu, že neteři je ted taky půl roku a prckovi 3, počítám že v restauraci obědvat ještě dlouho nebudem.
Občas jdeme jen do kavárny, kde je klouzačka v kuličkách, tam se El vyřádí a je to. Doma jí hezky, u stolu, tak myslím, že mu dobré základy vydrží až do doby, než půjdeme na oběd někam ven.
Abych řekla pravdu, tak tohle neřeším. Pokud jdeme sami s přítelem na večeři, kterou chceme v klidu bez dětí, tak jdeme večer, kdy je i v koutcích klid. Pokud jdeme s dětmi, tak jdeme tam, kde ty koutky jsou. Vždy mám děti na oku, nesnesla bych pocit, že jsou bez mého dohledu a naopak my máme většinou problém mít to místo u koutku. Většinou je obsazeno maminkama/rodiči. Takže Tvá zkušenost mě docela překvapila.
Ohledně stravy jsem taky v klidu. Protože když už někam jdeme (je to tak jednou za měsíc), tak těm dětem objednám právě ty hranolky. Protože doma je nedělám a máme to prostě takové „sváteční hřešení“.
O kvalitě jídel v našich restauracích je to sporné. Je možné, že čím vyšší cena, tím vyšší kvalita, ale já tomu nějak nevěřím. Do drahých restaurací nechodíme, jsme rodina s normálními příjmy a dluhy.
Právě ty hranolky mi příjdou takové nejrozumější. Než nějakou moukovou omáčku, jíškovou polívku, vše s masoxem a glutamáty, tak ty hranolky mi opravdu příjdou ještě solidní 🙂
Odbíhání od stolu s plnou pusou to se u nás nenosí. To jsem kategoricky proti, až se nají, může jít do koutku si hrát.
Mě osobně koutky v restauracích nevadí, naopak. Spíše mi vadí, že je stavebně dáno, že není oddělený kuřácký a nekuřácký oddíl. A zpravidla, když už to je odděleno opravdu dobře, tak stejně u vstupních dvěří je ten kuřácký prostor, takže já, jako nekuřák a s dítětem, musím projít smradem.
A tak spíše chodíme v létě na venkovní zahrádky 🙂 *
Mobile Sliding Menu