Zhruba od sedmi let se děti orientují podle svých vrstevníků, srovnávají se s nimi, líbí se jim, když zpochybňují hodnoty tak, jak je znají z domova. Děti v tomto věku často přehnaně moralizují, ba dokonce se chovají jako fundamentalisté – nejedí maso, rodiče, kteří kouří nebo pijí alkohol, jim připadají nemožní. Zároveň si však děti vyhrazují právo překračovat hranice. Pravidla jsou tu podle všeho proto, aby se nedodržovala, překračovala.
Zákazy jsou v tomto období mimořádně fascinující. Dítě si začíná uvědomovat svou sílu. Chce samo formovat svoje okolí. Pouští se s rodiči do nekonečných diskusí, snaží se je vyprovokovat. Někdy je to opravdu o nervy, ale nezapomeňte, že i nadále představujete pro své dítě největší oporu, třebaže pokusy vymezit se jsou s postupem času stále důraznější.
„Děti potřebují lásku – zejména když si ji nezaslouží.“
Vymezení se směrem nahoru a dolů
Zhruba od deseti let míří děti pomalu, ale jistě k pubertě. Vymezují se vůči rodičům ještě silněji, mají stále silnější pocit, že otec a matka jsou „prostě trapní“. Zřetelně se však také distancují od mladších dětí, tedy od těch, které ještě navštěvují školku nebo právě začaly chodit do školy. V tomto období mají děti pocit, že náleží k těm „velkým“, k těm „starším“, kterým přece patří svět. S „malými“, kteří nic nevědí a ničemu nerozumějí, už nechtějí mít nic společného. Pohrdavě shlížejí na všechny, kteří podle jejich předpubertálního pohledu na svět „nic nechápou“.
Začínají tělesné změny
Mladé tělo nyní začíná rovněž vytvářet a vylučovat pohlavní hormony. Vyvíjejí se primární a sekundární pohlavní znaky. U dívek se dostavuje menstruace. V důsledku tělesných změn mají děti se vzrůstající měrou pocit, že nejsou ani ryba, ani rak. Vznášejí se kdesi v zemi nikoho mezi dětstvím a mládím. Cítí, že dětství pomalu končí, ještě však nevědí, kam cesta míří dál nebo kde končí. To, nač byly zvyklé, už neplatí. Otázka: „Kdo nebo co jsem?“ bude pro následující roky charakteristická.
Konfrontace je „in“
Při zodpovídání otázky po vlastní identitě se děti nyní začínají uchylovat ke konfrontaci. Třebaže stále potřebují oporu, musejí se nadále vymezovat. Domácí třenice narůstají, zejména proto, že dorůstající děti se od svých rodičů dožadují nejrůznějších práv, aniž by byly ochotné převzít povinnosti. Pomoc v domácnosti, úklid, dochvilnost, respektující chování vůči ostatním členům rodiny – všechno tohle je pro děti v předpubertálním období „otrava“ a zlo. Jindy mají děti pocit, že je rodiče vodí za ručičku, chovají se k nim jako k mrňatům. Chtějí se odpoutat, koneckonců už jsou přece skoro dospělé. Na druhou stranu ovšem nechtějí, aby je rodiče nechali padnout. Protože svoboda, jíž se tak vehementně dožadují, jim zároveň nahání strach. V jednu chvíli jsou štěstím bez sebe a vzápětí k zbláznění zoufalé. Třebaže děti v tomto období (zhruba 9–12 let) někdy působí nesmírně dospěle, bývají nezřídka v citové oblasti nesmírně zranitelné a jsou rozpolcené mezi snahou se vymezit a potřebou se o rodiče opřít. Aby se dokázaly odpoutat, potřebují v této fázi spolehlivý rámec, který jim nabídne jistotu, aby zvládly vývojové úkoly (viz str. 65), které na ně čekají.
Třebaže se děti v tomto věku prostě musejí vůči rodičům vymezovat, zůstávají otec a matka ve své rodičovské zodpovědnosti nepostradatelní. Mějte to na paměti, i když to vašemu dítěti třeba není po chuti. Nenechte se zatáhnout do neplodných a únavných mocenských bojů, na jejichž konci nebudou vítězové, jen frustrovaní poražení. Nebojte se riskovat konflikt! Pokud vaše dítě řekne například: „Dneska nemám náladu sklízet ze stolu,“ odpovězte naprosto klidně: „Tak z něj sklidíš bez nálady!“ Není nutné mít vždycky po ruce pedagogicky hodnotné argumenty, někdy je pohotovost při výchově tím nejlepším pomocníkem.
Vyhněte se všeználkovství
Tyto vývojové úkoly představují výzvu i pro rodiče: otec a matka by měli dospívající děti brát vážně, uznávat jejich kompetence. I když dítě svoje vztahové osoby zpochybňuje, bylo by naprosto špatně, kdyby se nyní rodiče uraženě stáhli. Právě v přelomovém období mezi dětstvím a mládím je bezpodmínečně nutné dále sledovat princip „volnost i opora“.
Svobody, které bychom měli dospívajícím v tomto období poskytnout, si mohou děti užívat pouze tehdy, pokud si jsou vědomy suverénního doprovodu a podpory rodičů. Čím jsou rodičovské připomínky konkrétnější a citlivější, čím méně všeználkovsky působí, tím větší je pravděpodobnost, že je dospívající – po důkladném zvážení – přijmou. Děti se totiž touží spolehnout na zkušenosti svých rodičů – nestojí ale o poručníkování, které vnímají jako odrazování.
Jedná se o ukázku z knihy Proč jsou krkavci lepší rodiče, kterou vydalo nakladatelství Portál.Angelika Bartram a Jan-Uwe Rogge, autoři řady bestsellerů na téma výchovy, ukazují rodičům, jak najít správnou rovnováhu mezi uvolněnou a autoritativní výchovou. Autoři se domnívají, že v současné době mnoho rodičů inklinuje k přílišné kontrole svých dětí a přehnanému opečovávání – často s těmi nejlepšími úmysly. V konečném důsledku však své děti okrádají o skutečné prožitky, možnost učit se z vlastních chyb, překonávat překážky a rozvíjet se. Výsledkem bývají (takřka) dospělé děti, které nedokážou vylétnout z rodného hnízda, protože samy by v životě neobstály. V tomto rádci jsou matky a otcové humorným způsobem konfrontováni s nejčastějšími výchovnými chybami a dozvědí se, co to znamená pro ně samé a především pro jejich děti. Důležitou součástí knihy jsou autentické rozhovory mezi dětmi a rodiči a pochopitelně i celá řada praktických a zcela konkrétních tipů, rad a námětů k zamyšlení.
Napsal/a: Jan-Uwe Rogge, Angelika Bartram
