V září mnoho rodičů řeší, zda již nenastal čas, aby dítko – zase o kousek povyrostlejší a vyspělejší – konečně začalo samostatně docházet či dojíždět do školy, hudebky či za jinými svými aktivitami. O rozhovor k tématu jsme požádali dětskou psycholožku Simonu Hoskovcovou, známou odborným zájmem o zvyšování psychické odolnosti a samostatnosti dětí…
Odkdy mohou děti samy na ulici?
Z čeho vycházet při váhání nad definitivním rozhodnutím „Tak, a teď už, milé dítě, začneš docházet či dojíždět samo!“?
Při takovém rozhodování je dobré udělat dva kroky: Nejprve sledujte, kolik spolužáků už chodí do školy samo nebo kam až je rodiče na cestě do školy doprovázejí. A sledujte také své dítě – jak si počíná na přechodu, jak moc je samostatné nebo úzkostné, jak si dokáže poradit při neočekávaných situacích… V případě pochybností o objektivitě vlastního úsudku není od věci zeptat se třeba učitelky v družině – ta vidí vaše dítě při hře a běžné komunikaci se spolužáky. Také ví, jak se dítě chová mimo areál školy, pokud jde např. s družinou na procházku. Družinářka má výhodu v tom, že má srovnání s mnoha dalšími dětmi a může docela dobře odhadnout, jak je na tom vaše dítě ve srovnání s průměrem.
Druhým krokem je pak domluva s dítětem samotným. Ideální stav je, pokud s novým řešením souhlasí obě strany. Někdy si dítě řekne samo, že už chce chodit do školy bez doprovodu. Obtížnější je situace, kdy rodiče už dítě chtějí posílat samotné, ale ono pořád doprovod vyžaduje.
Svou roli dále hraje, jak rizikové je prostředí cesty do školy. Přechody přes silnice, nutnost použít hromadnou dopravu, skladba osob, které dítě po cestě potkává apod. Jednodušší je situace, kdy dítě přechází jen jeden přechod, stejnou cestu používá celá řada spolužáků, v místě se hodně lidí zná, u školy hlídkuje místní policie… Pokud dítě musí přeběhnout frekventovanou silnici, prochází parkem plným bezdomovců a všichni ostatní spolužáci bydlí jinde, pak je situace úplně jiná. Shrnuto: Za určitých okolností může do školy chodit sám už prvňák, jindy není od věci doprovázet dítě třeba do deseti let. To už je ale věková hranice, kdy zpravidla dítě můžeme pustit i na cestu hromadnou dopravou ve větším městě.
Jak poznáme, že přiměřený čas pro samostatnost nastal právě pro naše dítě?
Připravit se někdy musí hlavně rodiče. Ještě před rozhodnutím posílat dítě samotné do světa musí dítěti dostatečně věřit a oprostit se od představy, že ho můžou ochránit před veškerým nebezpečím. Nezbývá, než se smířit s tím, že určité riziko existuje vždy, ale že dítěti nepomůžeme, pokud se budeme snažit veškerým rizikům předcházet.
Obecně by dítě mělo ovládat tyto dovednosti: znát své jméno, adresu, jména a příjmení rodičů a ideálně telefon aspoň na jednoho z nich (nespoléhat tedy na čísla uložená v mobilu). Cestou do školy není od věci připomínat si záchytné orientační body.
Dobrá cesta k samostatnosti je, pokud ji můžeme „dávkovat“. Začneme třeba tím, že dítě dovedeme na poslední roh, odkud už školu vidí a bezpečně dojde. Po čase můžeme společnou trasu zkrátit o další úsek. Rodiče rádi dostanou zprávu, že dítě dorazilo do školy, někdy ale může taková dohoda působit stres. Dítě se po příchodu do školy zapovídá, pak si už musí mobil vypnout a maminku může „trefit šlak“, protože neví, co se děje. Doporučuji nespoléhat se na mobilní telefony přespříliš, vždyť naší generaci se povedlo vyrůst a přežít bez nich! Rovněž nejsem přívržencem různých sledovacích technologií, které pomůžou určit polohu dítěte. Jejich použití je z mého pohledu oprávněné jen ve vybraných případech zvýšeného rizika.
Napsal/a: Eva Labusová
