Výbuch je tady II.

Tříleté děcko přiběhne k mámě a zatahá ji za rukáv. Maminka nereaguje a pokračuje v rozhovoru s přítelkyní. Dítě opakuje: „Mámo, mami, mami, já bych chtěl koupit Sluníčko…“ Postupně zesiluje hlas…

Máma zareaguje až ve chvíli, kdy je intenzita dětského hlasu nepřeslechnutelná a kolemjdoucí se začínají ohlížet. Osopí se na dítě a křičí na ně, že mu časopis v žádném případě nekoupí, když se chová takhle příšerně. S pláčem odcházejí.

Žena paradoxně věnovala dítěti pozornost, až když se začalo chovat nevhodně. To si odnese poučení, že na běžný tón hlasu máma nereaguje. Teď jsme však v situaci, kdy je dítě uprostřed afektu. Leží na zemi, hlasitě ječí, kope nohama do všeho kolem sebe. Co s tím? V žádném případě se nebojte, že by si ublížilo. Zdravé dítě si i v afektu dobře ohlídá míru bolesti. Pokud se jednou bouchne do hlavičky o dlaždičky příliš silně, příště bude opatrnější. Nejhorší by bylo, kdybychom se ho snažili v tuto chvíli za každou cenu uklidnit z obavy, že si ublíží. Tím by nás naprosto mělo v hrsti.

„Chci ještě jednu zmrzlinku?“ – prásk na zem a hlavou začnu bušit do zdi…, máma udělá cokoliv, abych toho nechala.

Celá scéna je tak trochu „na efekt“, docela často u ní dítě ani nepláče, ale spíše zuří. Nejlepší je nedělat mu obecenstvo, odejít z místnosti, otočit se na druhou stranu, uvařit si kávu a číst noviny. Počkat, až záchvat přejde.

Mnoho rodičů nezvládá afekt dítěte na veřejnosti – mají pocit, že selhali a že je kolemjdoucí kritizují. To je však podobná past jako obava z toho, že si dítě ublíží.

Chci koupit gumové medvídky? Mámě vadí, když ječím v obchodě a všichni se po nás otáčejí. Tak trochu začnu a bonbony budou hned.

Pokud jsme si jisti, že dítěti neubližujeme a že naše rozhodnutí bylo správné, mohou nám být reakce veřejnosti úplně lhostejné. A pokud nám jsou lhostejné, dítě to pozná a nebude tak často křičet, když jsme venku.

Vzpomínám si na kouzelnou scénku z doby, kdy jsme bydleli ve Švýcarsku. Asi dvouletý chlapeček dostal záchvat vzteku v místní samoobsluze. Maminka neztratila nervy, vynesla ho na trávu před obchod, sedla si opodál na lavičku a zcela nevzrušeně si listovala časopisem. Tím, že byla v klidu ona, ani okolo chodící lidé situaci nijak nekomentovali.

Velmi oblíbenou a současně naprosto nefunkční reakcí je snaha dítě utišit:

„Jestli okamžitě nepřestaneš, ještě ti nařežu!“ Proč? Dítě není schopné záchvat ukončit. Teď už afekt musí proběhnout – a čím méně mu budeme věnovat pozornosti, tím rychlejší průběh bude mít. V Čechách je docela oblíbenou metodou i sprchování studenou vodou. Přiznám se, že je to na mě metoda dosti drastická a příliš evokující léčebné metody psychiatrických klinik devatenáctého století.

Velmi důležité je uzavření celého konfliktu. Jakmile afekt doznívá, je třeba nabídnout smír. My jsme dospělí, my jsme ti silnější a my můžeme smírné gesto udělat jako první. „Tak pojď, utřeme si nos. Tak vysmrkej se, ty truhlíku. Pojď, opláchneme si obličej, ty jsi ale pěkně unudlená. Chceš ke mě na klín? Tak, za chvilku uvaříme těstovinky a půjdeš spinkat, ano?“ Nedoporučuji se ke scéně příliš vracet, a už vůbec bych o ní nemluvila se všemi členy rodiny. S manželem to můžeme probrat, až už vztekloun bude spát. Výroky typu „Babičko, musím ti teda povědět, jak byl Pepíček včera ošklivý“ dítě shazují a vracejí zpět už dávno odeznělý konflikt. Berme afekt dítěte jako bouřku. Byla prudká, ale už je po ní. Teď svítí sluníčko, tedy se z něj radujme a nepřemýšlejme o tom, kolik hromů udeřilo a kdy přijde příští krupobití.

Napsal/a: Iva Jungwirthová