Výbuch je tady II.

Rubrika: Vývoj a výchova batolete

Tříleté děcko přiběhne k mámě a zatahá ji za rukáv. Maminka nereaguje a pokračuje v rozhovoru s přítelkyní. Dítě opakuje: „Mámo, mami, mami, já bych chtěl koupit Sluníčko…“ Postupně zesiluje hlas…

První část najdete zde.

obal knížkyMáma zareaguje až ve chvíli, kdy je intenzita dětského hlasu nepřeslechnutelná a kolemjdoucí se začínají ohlížet. Osopí se na dítě a křičí na ně, že mu časopis v žádném případě nekoupí, když se chová takhle příšerně. S pláčem odcházejí.

Žena paradoxně věnovala dítěti pozornost, až když se začalo chovat nevhodně. To si odnese poučení, že na běžný tón hlasu máma nereaguje. Teď jsme však v situaci, kdy je dítě uprostřed afektu. Leží na zemi, hlasitě ječí, kope nohama do všeho kolem sebe. Co s tím? V žádném případě se nebojte, že by si ublížilo. Zdravé dítě si i v afektu dobře ohlídá míru bolesti. Pokud se jednou bouchne do hlavičky o dlaždičky příliš silně, příště bude opatrnější. Nejhorší by bylo, kdybychom se ho snažili v tuto chvíli za každou cenu uklidnit z obavy, že si ublíží. Tím by nás naprosto mělo v hrsti.

„Chci ještě jednu zmrzlinku?“ – prásk na zem a hlavou začnu bušit do zdi…, máma udělá cokoliv, abych toho nechala.

Celá scéna je tak trochu „na efekt“, docela často u ní dítě ani nepláče, ale spíše zuří. Nejlepší je nedělat mu obecenstvo, odejít z místnosti, otočit se na druhou stranu, uvařit si kávu a číst noviny. Počkat, až záchvat přejde.

Mnoho rodičů nezvládá afekt dítěte na veřejnosti – mají pocit, že selhali a že je kolemjdoucí kritizují. To je však podobná past jako obava z toho, že si dítě ublíží.

Chci koupit gumové medvídky? Mámě vadí, když ječím v obchodě a všichni se po nás otáčejí. Tak trochu začnu a bonbony budou hned.

Pokud jsme si jisti, že dítěti neubližujeme a že naše rozhodnutí bylo správné, mohou nám být reakce veřejnosti úplně lhostejné. A pokud nám jsou lhostejné, dítě to pozná a nebude tak často křičet, když jsme venku.

Vzpomínám si na kouzelnou scénku z doby, kdy jsme bydleli ve Švýcarsku. Asi dvouletý chlapeček dostal záchvat vzteku v místní samoobsluze. Maminka neztratila nervy, vynesla ho na trávu před obchod, sedla si opodál na lavičku a zcela nevzrušeně si listovala časopisem. Tím, že byla v klidu ona, ani okolo chodící lidé situaci nijak nekomentovali.

Velmi oblíbenou a současně naprosto nefunkční reakcí je snaha dítě utišit:

„Jestli okamžitě nepřestaneš, ještě ti nařežu!“ Proč? Dítě není schopné záchvat ukončit. Teď už afekt musí proběhnout – a čím méně mu budeme věnovat pozornosti, tím rychlejší průběh bude mít. V Čechách je docela oblíbenou metodou i sprchování studenou vodou. Přiznám se, že je to na mě metoda dosti drastická a příliš evokující léčebné metody psychiatrických klinik devatenáctého století.

Velmi důležité je uzavření celého konfliktu. Jakmile afekt doznívá, je třeba nabídnout smír. My jsme dospělí, my jsme ti silnější a my můžeme smírné gesto udělat jako první. „Tak pojď, utřeme si nos. Tak vysmrkej se, ty truhlíku. Pojď, opláchneme si obličej, ty jsi ale pěkně unudlená. Chceš ke mě na klín? Tak, za chvilku uvaříme těstovinky a půjdeš spinkat, ano?“ Nedoporučuji se ke scéně příliš vracet, a už vůbec bych o ní nemluvila se všemi členy rodiny. S manželem to můžeme probrat, až už vztekloun bude spát. Výroky typu „Babičko, musím ti teda povědět, jak byl Pepíček včera ošklivý“ dítě shazují a vracejí zpět už dávno odeznělý konflikt. Berme afekt dítěte jako bouřku. Byla prudká, ale už je po ní. Teď svítí sluníčko, tedy se z něj radujme a nepřemýšlejme o tom, kolik hromů udeřilo a kdy přijde příští krupobití.

Jedná se o ukázku z knihy
Pohodoví rodiče – pohodové děti, vydalo nakladatelství Portál, 2009.

Napsal/a: Iva Jungwirthová

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)

  • Lžičenka

    Tak tohle u nás zrovna probíhá, děs běs + žárlivost na nového sourozence. Tuhle v dětském koutku v obchodě po mě hodil botu, když jsem chtěla, aby už šel se mnou ven. Já mu ji odmítla podat zpátky, poodjela s košíkem a otočila se od něj. Řval a řval, až mu botu nějaký hodný děda podal…

  • Byla jsem šťastná matka-ani jedno dítko mi takto nereagovalo.
    Neříkám,že dcera to nezkoušela.Klučina ani náhodou/u něj byl spíš problém,aby něco chtěl,ikdyž se mu to chtělo koupit/.
    Malá to zkoušela,taky pěkně hlasitě vyžadovala,ale když viděla,že jednou se řeklo né-dala pokoj.Když to začalo hraničit s řevem po obchodě /poprvé/stačilo jí říct:“máš na to?Já né“a byl klid.
    Z hrůzou jsem čekala na její reakci,znalá od známých co dítka jim vyváděla,v hlavě mi šrotovalo,zda se ovládnu nebo jí na místě přizabím.
    Ono se to pěkně říká s rozumem,ale zvladnout to je jiná.

  • Horempádem

    Taky se mi tato série článečků líbí. Dcerka měla také taky takové obdobíčko, kdy si to vyzkoušela, jak to bude na maminku fungovat 😀 Nefunguje. Nejdu si tedy číst časák před prodejnu, ale tohle chování jsem prostě ignorovala, jen jsem se na ni usmála se slovy, že jí to stejně nepomůže. Protože já jsem byla v klidu, tak ani okolo přihlížející to neřešili, naopak tím, že jsem se tomu pousmívala, tak jen souhlasně přikyvovali 😀

    Fakt to chce nějakým takovýmto postojem dát dítěti najevo, že to co dělá, mu prostě nebude nic platné. Protože dcerka už se nevozí v košíku, jak tomu bylo dříve, ale chodí po svých po obchodě, tak bych se asi zbláznila, kdyby mi u každého regálu, kde by něco chtěla , tropila takovéhle scény 🙂 Nedělá to a jsem za to nesmírně vděčná. Spíš na mě hází prosebné ksichtíky, ale když řeknu ne, tak to bere za definitivní.

    Jinak souhlasím, pánové na to nervy nemají :-)))) Manžela chytal fantas a hroutil se 😀 Takže dceru jsem ignorovala a manžela uklidňovala, bylo to veselé, ale je to za námi a stálo to za námahu 😀

  • Tak to už máme za sebou. Můžu vás ujistit, že některé dítě to ani nenapadne, u některých se to musí zvládnout. Ten článek mi mluví z duše. U prvního syna jsme to nepotřebovali, druhý s tím začal a párkrát jsem ho musila strčit za dveře :“ až budeš hodný, tak přijď“ , vyvztekal se tam a přišel jak andílek nevinný a příště si to rozmyslel. Třetí syn se mi jednou vztekal tak, že až zmodral a to opravdu nic jiného nepomohlo, než ta studená sprcha, ale bylo to jen jednou, a od té doby si to také pamatoval a už byl klid. Takže Vám všem přeji klidné nervy … a článku nejvyšší ohodnocení.!!

  • Já jsem tak ráda, že to vztekání u dcery máme už za sebou a maminka typu, přestan nebo tě plácnu jsem byla, políval mě úplně pot, když lidé chodili okolo a dívali se na malou, jak se vzteká,nechtěla jsem, aby si o mě mysleli, že jsem hrozná matka a mám uvztekaného spratka, tak jsem dávala najevo, že situaci mám pod kontrolou.
    Jak už je velká, tak se jí dá spousta věcí i v tom obchodě vysvětlit a nebo nabídnout jinou alternativu, třeba za brambůrky jupíka.
    Opět pěkný článek, s těmi příklady i typický pro české rodiny:)

  • Matušenka
    Matušenka

    Moc hezkej článek musím ho dát přečíst manželovi.Když měl malej před pár dny přesně takovej záchvat manžel byl úplně vedle.Nedokázala jsem mu vysvětlit že to bude dobrý že to některé děti dělaj.A ta sprcha nepomáhá aspoň u nás ne.

  • Peťka

    Taky se přidávám, moc pěkný článek.
    Cítím to podobně, snažím se k dětem přistupovat podobně, avšak přiznávám, že někdy se mi to nepovede. Ale teorie tam je a snaha taky, tak snad nic moc nepackám. 🙂

  • Lien

    Tedy, to jsou pro mě články přímo lahodící mému vnímání. Mám dítě mnohem menší a tohle mě teprve čeká, ale samozřejmě v obchodě jsem maminky typu, jestli nepřestaneš, tak ti ještě přidám, zažila hodněkrát. Myslím, že je právě problém v tom, že je jim to nepříjemné před ostatními, že možná doma to zvládají lépe. Já mám to štěstí, že na ostatní většinou prdim, takže to snad zvládat budu.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist