Au to bolí!

Každé, i sebezdravější, dítě někdy dostane teplotu, rýmu, kašel, nebo si rozbije koleno. V prvních letech života se formuje jeho vztah k nemocem a k lékařům i určitá sebedůvěra v úzdravné schopnosti vlastního těla. Každý rodič si přeje mít dítě zdravé a vyhnout se, pokud možno, úrazům a zraněním…

Přesto není míra úzkosti a obav rodičů příliš závislá na objektivní nemocnosti dítěte. Mnohem spíše jsou tyto obavy odrazem našeho vlastního vnímání nemocí jako hrozby zvenku a lékaře jako mocného čaroděje, který nemoci odežene.

Na kraji dětského hřiště sedí v kočárku Adélka, sleduje hrající si děti a ukusuje banán. Maminka naříká, že je holčička stále nemocná. Při podrobnějším vyptávání vyjde najevo, že má časté rýmy. Rodiče kapou do nosu, při každé rýmě navštěvují lékaře na oddělení ORL, přes hlasité protesty několikrát denně vysavačem odsávají ucpaný nos. Při rýmě a ještě několik dní po ní nechodí vůbec ven, ani s kočárkem ne, dnes jsou venku po dvou týdnech poprvé. Pro sebe i své okolí vytvořili image „stále nemocné Adélky“. Do bazénu si ještě vůbec netroufli, tam je bacilů spousta na jenom místě. Už teď vědí, že nejméně do první třídy to s plaváním nepůjde.

Na stejném hřišti pobíhá Vojta s nudlí u nosu. Nudle vypadá velikostí i barvou velmi podobně jako ta Adélčina. Maminka chlapečka občas v běhu odchytne a stoickým pohybem utře nos. V rozhovoru se dozvím, že je Vojta velice zdravý kluk, vlastně ještě nikdy nebyl pořádně nemocný. Rýmu má skoro pořád, ale nijak ho to netrápí, jen by se už potřeboval naučit smrkat.

Marjánka je mámou čtyř dětí. U prvního Adama si dělala starosti s každou „rýmičkou i kašlíčkem“, v deseti měsících si od lékařky odnášeli první antibiotika na kašel. Se čtvrtým Alešem jde k lékaři málokdy. Marjánka už umí lépe odhadnout, kdy lze ještě nemoc přehlížet, kdy se s ní dá zápolit doma a kdy už je třeba navštívit lékaře. Sama k tomu říká, že nejméně polovina nemocí (a léků), které prožil (a požil) Adam, asi byla způsobena její úzkostí. „Když už k paní doktorce dojdu s kašlajícím dítětem, ona cítí povinnost mu určit nějakou diagnózu a na ni lék, vždyť proto jsem tam přišla. S Alešem se tam už moc neženu a většina nemocí ho přejde sama.“

Do „pískovištní diskuse“ se vloží i maminka neslyšícího Kryštofa. Na tu ostatní matky celou dobu pohlížejí se směsicí hrůzy, soucitu a úcty, dítě nosí sluchadla a na jeho řeči je sluchová vada výrazně znát. Jeho maminka však vesele podotkne, že Kryštof nemá ani ty rýmy, že je to nejzdravější dítě široko daleko.

Určitě se nesnažím vás nabádat, abyste nechodili s nemocným dítětem k lékaři. Nicméně četnost vašich návštěv u lékaře souvisí přinejmenším stejnou měrou s vaší úzkostí a nejistotou jako se skutečným zdravotním stavem dítěte. Velice důležitý je i výběr pediatra. Zkuste si sami rozmyslet, jak poznáte dobrého lékaře, jaká jsou vaše kritéria. Pokud to bude ten přepečlivý, který dá antibiotika raději preventivně a který prožene dítě celou baterií vyšetření „pro jistotu“, asi je váš vztah k nemocem jiný než u těch rodičů, kteří jsou nejspokojenější, když od lékaře odcházejí s radou: Vydržte tu teplotu ještě dva dny, v krku nic hrozného nevidím, asi to přejde samo.

Při každé běžné nemoci i úrazu je důležité zachovat klid a předat dítěti jistotu, že se nic hrozného neděje, že to zase přejde. Pokud je součástí léčby nepříjemný zákrok, snažme se ho i malému dítěti jeho slovy popsat, vysvětlit, co a proč se bude dít. Pak je třeba nekompromisně dítě předat lékaři, nebo ho při zákroku podržet. Nepřemlouvejme dítě, ale jasně mu dejme najevo, že teď to prostě musí vydržet pláč nepláč. Pokud se dokáže ovládnout, samozřejmě chválíme a chválíme a třeba i cestou ze střediska koupíme malou odměnu. Když však dítě propadlo úzkosti a při vyšetření nespolupracovalo, nijak ho za to neplísněme. Tyto situace často nezvládáme ani my dospělí. Utřeme slzy a nos, pochovejme a poňuchnějme, ale zase bez nějaké velké lítosti, a odveďme pozornost dítěte jinam.

Tříměsíční Patrik byl včera na očkování. Odpoledne je trochu protivný a ukňouraný. Tatínek s vážnou tváří říká, že byl chlapeček až do vstupu do ordinace úplně v pohodě, že se dokonce smál na paní doktorku a ona ho takhle podrazila a vrazila mu do zadečku injekci. Že se Páťa proto naštval a je mrzutý.

Souvislost mezi „zradou smějícího se miminka“ a jeho odpolední podrážděností je nulová, dítěti prostě není dobře v souvislosti s očkováním. Problém nemá cenu nějak zveličovat, spíše ho vezměme na vědomí, dítě můžeme více chovat a večer ho dát dříve do postýlky. S tímto podsouváním našich vlastních obav z nemocí a zákroků do myšlení malých dětí se můžeme setkat docela často, koneckonců to k mému úžasu lidé často dělají i s domácími mazlíčky.

Zvířatům a docela malým dětem jsou naše výklady lhostejné, protože nám ještě nerozumí. Ale osmnáctiměsíční Patrik už může z tatínkových slov nabýt dojmu, že je vlastně v pořádku být uražený, naštvaný a protivný, poté co mu paní doktorka odebere krev na laboratorní vyšetření. V šesti letech pak nebude půl dne mluvit s maminkou, která se ho odvážila přivést na zubní vyšetření, kde mu vytrhli mléčný zub.

Napsal/a: Iva Jungwirthová