Už jsme mluvili o tom, že sebeprosazování, a tedy i výbuchům vzteku a scénám nelze nikdy stoprocentně předejít, ani by to nebylo dobře. Pokud cítíme, že je dítě na hranici „exploze“, můžeme ji ještě zkusit odvrátit, ale rozhodně ne za každou cenu…
Zkusme si vteřinu předtím, než vyslovíme svou hrozbu, nechat projít hlavou, zda skutečně chceme, aby nás dítě poslechlo. Zda skutečně dělá něco, co se nám nelíbí. A zda jsme schopni ustát i pravděpodobný výbuch a scénu. Dost často totiž vyslovíme něco, co nám vlastně za konflikt s dítětem vůbec nestojí. Pokud si to uvědomíme ve chvíli, kdy dítě začíná kňourat a protestovat, nemůžeme už vycouvat bez ztráty autority. Proto si to zkusme rozmyslet chvilku předem.
Pokud si Matoušova maminka včas uvědomí, že jí utišení hrajícího si dítěte nestojí za půlhodinovou scénu, může si uvařit kávu a odejít do obýváku. Chlapečka hra pravděpodobně bez její přítomnosti za chvíli přestane bavit a ztiší se.
„Přestaň házet ty kameny do louže, nebo jdeme okamžitě domů!“
Opravdu však dítě zlobí? Je něco špatného na házení kamínků do louže? Vadí mi skutečně ta trocha bláta na kalhotech, nebo jsem se špatně vyspala a vadí mi dnes všechno? Nenechám se vyvést z rovnováhy vřeštícím batoletem, které ještě musím donést domů? (Navíc v tomto případě budu pravděpodobně zabahněná i já, dítěti na závěr ještě naplácám na zadek a nakonec se rozpláčeme oba.)
I tomto případě mohu ještě ustoupit od svých představ a nechat dítě být. Nebo zkusím odvést jeho pozornost jinam.
„Pojď, půjdeme se podívat, jestli jsou támhle v tom křoví ještě ty pěkné pavučiny, co jsme je viděli minule.“
Jeden tatínek se mě v této souvislosti zeptal, zda tímto „ustoupením od svých představ“ neustupuji vůli dítěte. Zda tím neztrácím svou autoritu. Domnívám se, že určitě ne, naopak využiji svou převahu a rozhodnu se, že dám dítěti v tomto případě volnost. Jsem to ale JÁ, kdo se rozhodl! Jsem si jako rodič natolik vědom své převahy, že si ji nepotřebuji dokazovat vyžadováním poslušnosti za každou cenu.
Úplně jiná situace ovšem nastane, když vyslovím zákaz nebo příkaz, dítě začne protestovat nebo kňourat a já AŽ POTÉ zvážím důsledky svého požadavku a ustoupím. V tu chvíli ztratím část své autority a dítě získalo zkušenost, že když začne protestovat, rodič ustoupí. Pokud už něco vyslovíme, neměli bychom nátlaku dítěte ustoupit. Jestliže se do takové situace dostaneme, je ještě jedna „krizová“ možnost, jak z ní vycouvat, ale používejme ji opravdu jen výjimečně.
Šárka s tatínkem jdou z obchodu. Holčička chce jít kolem oblíbeného hřiště a pohoupat se na houpačce. Tatínek to nejdřív rázně zavrhne s tím, že jdou okamžitě domů, těší se na kávu a noviny. Šárka začne natahovat a v tu chvíli si táta uvědomí, že vlastně dítě nepožaduje nic tak neobvyklého a že by mohlo být pěkné si spolu ještě chvíli pohrát na hřišti. „Ale tak jo, na chvíli se tam zastavíme. Uvědomil jsem si až teď, že vlastně domů nespěcháme.“
Rozhodl se sice pět minut po dvanácté, ale rozhodl se sám a snad si holčička neuvědomí, že slzičky na krajíčku tomu pomohly. Právě proto to nemůžeme dělat často, dítě by začalo své moci zneužívat. Naopak je dobré reagovat, a pokud to lze, vyhovět dítěti, které svůj požadavek vyslovuje v klidu. To je přesně ten způsob komunikace, jakému ho chceme naučit, a proto ho potřebujeme odměnit svou vstřícnou reakcí.
Pohodoví rodiče – pohodové děti, vydalo nakladatelství Portál, 2009.
Napsal/a: Iva Jungwirthová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)
Článek se mi taky velmi líbil, protože je v něm kus pravdy… Mnohokrát se mi stalo, že jsem něco nedovolila a po tom řevu, který to vyvolalo, mi došlo, že mi to tolik nevadilo, že to bylo opravdu jenom tím, že mám den „blbec“ a prostě mi zrovna vadí kde co…. 🙁
Hezký článek, občas jsem se tam viděla, jo holt děti jsou děti.
K těm poklicím, tohle mi vůbec nevadí a sama jsem to dceři nabízela a syna taktéž ted pustím do šuplíku s poklicemi.
Když vařím a dítě zavazí pod nohama, nemám to ráda, horký olej, voda, tak vždy vytáhnu kasrolek, poklice, vařechy a posunu ho s tím od linky dále, takže je zas na chvilku čas na vaření.Vůbec mi otlučené nádobí nevadí, mám kraásnou podívanou na to, co dítě s nádobím dokáže a co u toho dokáže vymyslet.
Horší je to s těma kameny, tohle zas přísně zakazuji, dcera to občas dělá, ale nemám to ráda, nestojí mi to za to, aby někoho zranila nebo trefila nechtíc projíždějící auto.
A hřiště? Tam jdem vždy, ael pokud spěcháme, tak si musím poslechnout pár výtek od dcery za mými zády, ale nevšímám si jich, pokud bych si jích všimla, skončilo by to jejím přemlouváním a slzičkami a já bych se akorát tak vztekla a ustoupila bych.
Takže ráda udělám to,co chce dítě, pokud ve větě uslyším kouzelné slovíčko a nevynucuje si to. Autoritu si myslím mám, když řeknu ne, tak ne, i když to občas skrz vztekající dítě nejde, ustoupím.
Když já ty mé zlatíčka,tak strašně miluji, že pár prohřešků na výchově neškodí 🙂
Moc pěkný článek, u nás doma to vypadá zrovna tak. Sice jsem ušla dlouhou cestu, u prvního dítěte jsem všechno určitě řešila složitěji, teď už nad mnoha věcmi mávnu rukou a ještě se nad tím mnohem víc pobavím, když si uvědomím, že je to takhle o hodně jednodušší, uvědomit si priority a důsledky svého jednání už předem.
Lien, je fajn, že se na to díváš takhle už u prvního dítěte, jak píšu, mě to trvalo dýl:-)
Zato musím říct, že si to teď u malého opravdu užívám, randál, který dělá s čiré radosti, vůbec neřeším, vím, že to nebude dělat věčně a ze zabláceného dvorka si ho dovádím i 5x za den špinavého tak, že by to leckterá maminka – troufám si říct – neustála:-)
Velmi stěží by poznával svět přes mé neustálé zákazy…
Já mám úplně stejný názor a např. moje maminka ale i jiní lidé mi říkají, že jí nechávám růst jako dříví v lese a že bude nevychovaný spratek. Mě ale vážně nevadí, že bude od bahna, nebo že něčím tříská, že něco rozbije apod. Tak jsem moc ráda, že nejsem sama. Stejně kdybych jí měla zakazovat všechno, co by mi podle někoho mělo vadit, tak by chudák malá nemohla vůbec nic a mě by jí bylo akorát líto. Vážně super článek.
Mobile Sliding Menu