Pozor, kouše!

Rubrika: Vývoj a výchova batolete

Možná jste se už někdy setkali s dítětem, které zuřivě kope kolem sebe a přidává i nemalé dávky kousanců, ze kterých nevynechá ani svou maminku. Jde o agresivní chování dítěte? A proč vlastně takhle náš potomek reaguje?
Spousta otázek doprovází slova o agresivitě dětí a nemnoho psychologů se jim snaží přijít na kloub. Jenže ono něco jen tak povídat teoreticky, anebo si celou situaci s malým zuřivcem prožít je něco trochu jiného…

A protože jednoho takového kousavce mám, resp. jsem měla doma, zcela oprávněně mě tato problematika zajímala. A zda se nám podařilo našeho synka „zklidnit“ alespoň po stránce zarývání jeho zubů do našich částí těla, se dozvíte právě nyní.

Domča byl od miminka velice „akční“ dítko, neustále vyžadoval pozornost a s postupujícím věkem se jí dožadoval více a více. Vše pak vyvrcholilo přibližně po druhém roce věku, kdy se poprvé zakousl do mého lýtka. No, on to zase takový „hryzanec“ nebyl, abyste si nepředstavovali, že mám dodnes na dolní končetině jizvu jak po útoku nějaké divoké šelmy. Ale bylo to něco, co do té doby neudělal, mě naprosto vyvedl z míry. Nicméně jsem se oklepala, synka okřikla s tím, že tohle se tedy mamince nedělá. Jenže jak to už bývá, co se zakazuje, lépe chutná a v případě „masa“ to asi platí dvojnásobek, takže se celá situace opakovala. Ne, nijak pravidelně, ale čas od času. A já začala pročítat „chytré knížky“ a snažila jsem se přijít na to, čím to asi tak bude.

Vše začíná u prvních zoubků
kousání
Už ve chvíli, kdy se děťátku objeví první zoubky, tedy ve věku kojeneckém, začíná dítě v touze objevovat nepoznané kousat. V podstatě zkouší, k čemu zoubky má. Vzhledem k tomu, že většina matek dítě v tomto věku kojí, zakousne se do prsu. Zkouší i co vydrží máminy ruce apod. Dospělý reaguje jednoduchou větou: „au, to bolí“ s tím, že tohle dělat nesmí. A protože se tato slůvka objevují častěji, dítě postupně zjišťuje, že si touto formou může získat pozornost, tedy něco, po čem instinktivně touží.

Snaha vysvětlit takto malému kojenci, že se to nesmí nelze, ale lze zvolit vhodné náhrady, jako jsou kousátka a další hračky, do nichž si může kousat libovolně dle své chuti. Vždy by ale měla předcházet věta o tom, že tohle maminku bolí, signalizovat tedy dítěti, že tento způsob hry není vhodný a nahradit jeho choutky právě zmiňovanými hračkami. Pokud dítě ale náhradu odmítá a vy jej držíte třeba na klíně, neváhejte jej posadit na zem, hračku mu dejte do rukou.
Dítě tím postupně zjistí, že pozornosti se takto nedožádá.

Koušu pořád

Není žádnou výjimkou, když se objeví kousání u dětí předškolního i dokonce školního věku. To již souvisí ale s jeho agresivitou. Dítěti něco chybí. A platí stejně jako u bezbranných miminek, že mu schází pozornost. Tato forma tělesné agresivity je jejím výrazem.
Co nám tedy dítě říká? „Mami, já si chci hrát, neseď u toho kafe, věnuj se mi…“ Zvláště ve věku, kdy dítě ještě nedokáže jazykově poprosit či požádat o pozornost, na ní upozorňuje takto. Je to zrychlená forma, a dítě ví, že funguje velice rychle.

Když je dítě agresivní
Otázkou ale zůstává, jak se k tomuto signálu postaví rodiče. Jestliže nás nebo dítě v okolí náš potomek najednou kousne, zapomeňte na zlobu. Ta nevyřeší vůbec nic.

kousání
Ideálním řešením je přijít k dítěti, jasně a srozumitelně mu říci: „Ne, tohle nesmíš.“ Poté mu vysvětlit v jednoduché větě, že se lidi, ani maminka či jiné děti nekoušou, ale že třeba tenhle chlapeček či holčička, jež se stala objektem malé šelmičky, je kamarád, stejně jako já. A kamaráda můžeme pohladit, můžeme si s ním hrát, maminka si třeba zaslouží pusinku místo otisku zoubků apod.
Pokud máme dítě, které již dokáže komunikovat, není od věci se pokusit zjistit, proč takto reaguje, proč kouše jiné dítě či nás samotné. Třeba se dozvíme důvod, nějakou potřebu, jež dítěti schází. Zároveň slovní komunikací dosáhneme toho, že se naše dítě naučí vyjadřovat, mluvit o svých problémech a ne je v sobě skrývat a řešit konflikty nevhodným chováním.

Zapomínat bychom neměli ani na omluvu. I malé dítě časem pochopí, k čemu slouží, chce to pouze ukazovat mu, kdy se omlouváme a jak. Postupně pak vše zvládne samo.

Jestliže dítě kouše, pak by rodič měl jednat urychleně, děti zapomínají za pár minutek a pozdní vysvětlování nesplní svůj účel. Tudíž tedy zareagujeme tak, jak jsem zmínila výše.

kousáníPokud naopak náš potomek pokračuje v této formě získání pozornosti, nezbývá, než jej odvést z dosahu dalších dětí s tím, že takhle to tedy nepůjde a jdeme domů.

Pokud takto reaguje doma a kouše nás, pak jej odvést do jiné místnosti, vzít mu hračku, se kterou si hraje a opět říci, že tohle už stačilo a musí se věnovat něčemu jinému. Nemusíme mu hned nabízet jiné hračky, mnohdy to ani nezapůsobí dle našich představ, ale pozornost dítka odvedeme zcela jiným způsobem. Můžeme například vymyslet hru, kterou jej zabavíme, nebo mu sdělit, že nám pomůže uvařit oběd, upéct koláč apod. Tedy činnosti, které děti přitahují.

Někdy se ale dítě snaží kousnout v afektu, v době vzdoru plným hněvu, kdy je těžké mu něco s lehkostí v řeči vysvětlovat. V té chvíli nám zbývá jediná možnost. Držet mu hlavu, aby nekouslo, tedy aby nedocílilo toho, co má v úmyslu a nechat ho uklidnit. Po chvíli, až jej zloba přejde se sebrat a odejít do jiné místnosti, klidně beze slov. Co se tím dítě naučí? Že prostě nejde všechno tak, jak chce ono a tím, že se bude jednak vztekat a jednak si pozornost nutit kousáním docílí pouze toho, že maminka odejde. Sice tam, kde ji uvidí a může za ní přijít (rozhodně bychom neměli odcházet například mimo byt, pouze dát dítěti najevo, že se s ním v těchto situacích bavit nebudeme), ale její pozornost si tím nevyslouží.

Jak jsme postoupili v řešení my
Domča byl, jak jsme se již zmiňovala, hodně akční dítě už od narození a i přesto, že jsem mu věnovala, alespoň podle mě dostatek pozornosti od malička, zřejmě to bylo málo a skončilo to tím, že se začal měnit v malou šelmičku. Sice jen doma, venku se takto nikdy neprojevil, spíše naopak. S ostatními dětmi si hraje rád, není problém, aby jim půjčil sám od sebe hračky apod. Začala jsem řešit situaci v podstatě okamžitě.

kousáníV první řadě jsme mu opakovala, že se maminka nekouše, snažila jsem se mu vše vysvětlit tak, aby pochopil. Bohužel ještě není na takové řečové úrovni, aby byl schopen on sám mi sdělit jeho potřeby. Takže mi nezbývalo, než se soustředit na dobu, kdy se chce v tygříka proměnit a pečlivě jej sledovat. Zjistila jsem, že se jedná o dobu pozdního odpoledne, po našem příchodu z venkovní procházky, kdy je „rozdováděný“. Většinou si pak na chvíli sednu ke kávě a snažím se mít pár minut pro sebe. Skutečně jen pár minut, ale takových, při kterých člověk relaxuje. Nicméně, Dominik mi nedopřál ani tuto krátkou chvilku. Tudíž jsem se mu věnovala několik dní v této době výrazněji a kávu nechala kávou. A světe div se – zabralo to a my jsme si už přes čtrnáct dní nekousli… A doufám, že už se k této technice vyžadující pozornost nevrátíme.

Nevím, zda by mi psycholog můj postup schválil, nicméně se domnívám, že jsem vše vyřešila tou nejklidnější cestou. Myslím, že vše souviselo s rozjíveností zvenku, neboť i přesto, že syn vyžaduje hodně pozornosti celý den, například v dopoledních hodinách je klidný, zabaví se sám třeba s popelářským autem, se kterým si dokáže hrát dlouhé minuty bez mé asistence a já mohu v klidu připravit oběd apod.

Každé dítě je jiné a i přesto, že se snažíme mu věnovat maximum času, někdy chce náš milý potomek ještě více. A nám nezbývá, než mu jeho přání splnit. Na jednu stranu jsem skutečně ráda, že se synovi nesplněné touhy po mamince projevily, i když tímto způsobem, třeba bych na ně nepřišla později včas a vše by se projevilo v daleko horší formě. A především jsem ráda, že ho mám, že mám doma svou malou šelmičku…

A co vy maminky, máte nějaké zkušenosti s touto formou získávání pozornosti u dětí?

náhledČlánek byl zařazen do soutěže Napište o svých výchovných tricích a fintách a metodách, do které můžete až do 20. října 2009 poslat svůj příspěvek i vy.

Ceny do soutěže věnovalo nakladatelství Fragment.

Napsal/a: Ivča a Domča

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)

  • Anonymní

    Ahoj ženy pročítám vaše články a nikdo nemá doma to co já!Mám doma 4 děti a nejmladšímu jsou 4 roky,bylo to opravdu bezproblémové dítko ale poslední dobou se strašně vzteká(asi se snaží prosadit si svou mezi staršími sourozenci)Když není po jeho začne bulet poté se vztekat házet se vším co je po ruce a nedej bože aby byl někdo po ruce ,toho pak kousne.Zkoušela jsem domluvu,zkoušela jsem tělesný trest ale je vždy v takovém ámoku že nevnímá nic,mlátí okolo sebe kope a prostě nevnímá.Může mi někdo poradit co v takové situaci dělat?????Děkuji moc!!!!!!

  • Anonymní

    Znám pár dětí na kterých se aplikuje současný trend.. co trend ..kult ditěte a v devíti letech jsou už nezvladatelní….přesně vědí co nesmí a přesto to dělají, jsou drzí a kdyby jen to…
    K tomu kousání, prostě jsem se asi dítěti věnovala jinak, troufám říct, když vidím výsledky, že dobře, dítě
    potřebuje mantinely a plácnutí v pravou chvíli přes plínu nikdy nikomu neublížilo…Navíc, moje dítě agresivní nebylo, asi tudíž netrpělo nezájmem, ta plácnutí v průběhu 18 let by se dalo spočítat na rukou a přesto měla efekt. Dneska je to 18. letý galantní mladý muž proplouvající pohodovou pubertou…Prostě jsem na něj pyšná i na sebe jak jsem to zvládla uplně sama. Netvrdím, že jsem dokonalá, ale přesto se zadařilo.

  • Anonymní

    Jsem moc ráda, že jsem narazila na tento článek. Přidám svou nemalou zkušenost s malým „agresorem“. Našemu malému jsou skoro dva roky a v současné době máme už druhé kousací období (mezitím jsme měli bacací a žduchací :-(). Bohužel se to už nevztahuje jen na mě a manžela, ale také na malé děti. Většinou jde o situaci, kdy si jiné dítě chce půjčit jeho hračku nebo když si s něčím zaujatě hraje a přijde jiné dítě a chce se třeba jen podívat a náš prcek hned zaútočí. Takže pokud jsme někde v kolektivu dětí nebo na návštěvě, tak musím mít malého stále na očích a být na blízku, abych mohla včas zasáhnout. Nejhorší jsou totiž vyčítavé pohledy maminek pokousaných dětí :-(. Vždycky malému hned zdůrazním, že tohle se nedělá, že to bolí a že to jiné děťátko teď kvůli němu pláče. Vždycky musí jít a udělat malá a tím se omluvit. Taky mu pořád dokola opakuju, že děti jsou kamarádi, dokonce už jsem ho začala odvádět do jiné místnosti s komentářem, že si bude muset hrát sám, když se bude takhle chovat, ale marně. Je docela zdatný v mluvení a sám říká „baci ne“, „kusy ne“, ale vzápětí jde a udělá to. Ví, že dělá něco špatného, ale někdy mi připadá, že si nemůže pomoct. Už došlo i na plácnutí z mé strany a musím jen potvrdit, že to nemá absolutně žádný účinek. Taky jsem ho na zkoušku kousla (samozřejmě citlivě, ale aby to cítil), nelíbilo se mu to, ale pak za mnou chodil ať ho kousnu znovu. Tak já nevím, některé situace si dokážu odůvodnit, jako třeba když je unavený, jde o jeho hračky, nebo ho lechtám a on se brání nebo chce pozornost, ale občas mě jeho reakce absolutně zaskočí. Abych byla upřímná, tak někdy jsem úplně v koncích a prohlašuju, že už nebudeme chodit mezi děti. Na druhou stranu se uklidňuju tím, že stejně jako nás přešlo první kousací období a bacací období tak snad přejde i tohle. Ale někdy je to fakt o nervy. Vím, že zloba není na místě, ale někdy mi holt dojde trpělivost. Navíc jsem teď těhotná a děsím se toho jak budu to mimi bránit před kousajícím bráchou :-). Jsme normálně fungující rodinka a náš malý je od malička hrozně pohodové věčně usměvavé šikovné dítě. Vůbec nechápu, kde se v něm takové chování bere. No snad tomu přijdu na kloub nebo mi to za pár měsíců sám vysvětlí :-), jen doufám, že do té doby nepřijdeme o všechny dětské kamarády :-).

  • Lien

    Ivčo to je právě o tom, co kdo chce. Ty chceš vědět, co tvé dítě trápí a anonymní chce mít klid, proto ty odlišné výchovné metody.

  • Ivča a Domča
    Ivča a Domča

    Anonymní, díky za reakci, nicméně s tímto názorem nemohu souhlasit. Pochybuji, že třeba roční dítě pochopí z jednoho pohlavku, o čem je řeč…
    Zastávám v tomto názor, že je třeba najít příčinu, a ne „léčit“ důsledek pohlavkem.
    Možná je nějaký ten pohlavek dobrý, rozhodně ne ale u malého dítěte, podle mě tělesné tresty nic moc nevyřeší, oproti komunikaci slovní – chci přece vědět, co mé dítě trápí…

  • Anonymní

    Asi vám milé matky pokazím ten soulad, ale mladej by jednu chytil, ne velkou, malý plácanec a i roční dítě pochopí že tohle ne. Vymlouvání se na jeho nerozum je, pardon, ale hovadina…Článek zavání kultem dítěte a uvidíme, co vámi obletované děti budou dělat až povyrostou…Taky jsem proti bití, ale jedna malá ve správnou chvíli udělá službu velikou….Zítra nám bude 18 let a můžu s pýchou říct, že jsem vychovala slušného člověka.

  • Ivča a Domča
    Ivča a Domča

    No, teda, takových ohlasů se přiznávám jsem ani nečekala, strašně moc mě to těší a moc všem děkuji:-)Moc si toho cením:-)

    Jsem ráda, že v tom nejsem sama, pořád jsem si říkala, že to je nějaká výjimka (divná), ale když to čtu, co píšete, tak se jedná o častější jev.

    Pe´tko, určitě máš pravdu, komunikovat a komunikovat, taky jsem se snažila, aby by mi Domča řekl, co chce, ale prostě ani ťuk…Tak aspoň takto v našem případě, jinak souhlasím, mluvit s dítětem je základ.

    Mariko, taky souhlasím, ta chvilka u kafíčka je někdy nutná, ale tak si říkám, že za čas,než mít doma kousavce an každém kroku. Doufám, že už se k tomu nevrátíme a já si tam to kafíčko nějak propašuju:-)Zatím se mu oddávám, když spinká:-)

    Hannah58, to sem moc těším, na tvůj článeček, srdíčkové jsou nejlepší:-)A ono těch rad a porad taky taky někdy až nad hlavu:-)

    milli.s. taky souhlasím, bití k ničemu nevede, jsem naopak přesvědčená, že tresty za něco, co dítěti chybí, jako v tomto případě, vedou spíš k negativnímu dopadu na dětskou psychiku, méněcennosti atd…Opět jak píše Peťka – komunikace a mluvit a mluvit. Je mi líto, žes byla bita, ale těší mě, že to nepraktikuješ u svých dětí. Jasně, je to na dlouhou trať, my to taky nezvládly za měsíc, ale u dtí chce všechno prostě čas. Věřím a držím palečky, že to taky zvládnete:-)

    Pamino, to je super, takhle rychle, my to zvládali déle, ale zaplať tomu, že už je to pryč (klepu na dřevo:-))

    Rovněž díky všem dalším, kteří jste napsali jak reakci na můj článek, tak o svých „trablech s kousáním či nekousáním“.

    Lien, to skřípání zubů je děs, Domča to teda naštěstí nedělá, ale dělá to sousedčina dcerka co jí častěji hlídám a jde mi pokaždé mráz po zádech. Něco jako přejet nehtem po školní tabuli,brrrr….

  • Ivčo,pěkný článek, v kterým jsi to hezky popsala a vysvětlila. Mám taky doma kousajícího Dominika. Zahryzává se jen do staršího brášky, jelikož zrovna chce něco, co má on a není mu právě vyhověno. Občas se stalo, že to pokousání bylo škaredé. Jednou dokonce do bráškové bradavky, až byla strhlá kůžička. No, bolet to muselo hrozně. Mně to bolelo hlavně na duši, jelikož starší je takový dobráček, který hned ustoupí a stejně by tu hračku dal, i bez toho kousání. Snažím se hodně vysvětlovat, i omlouvat se umí, ale stejně ublíží znovu. Je si vědomý, že ubližování je špatné a že ubližovat nesmí a když ublíží, tak se s pláčem omlouvá. Na ostatní děti to zatím naštěstí nezkoušel, ale ještě nechodí do školky, tak kdo ví, jak to dopadne potom. Vzpomínm si, že jsem to takhle ve školce řešila sama, že pokud si se mnou někdo nehrál, tak jsem kousla. No a byla za to bita. To já nedělám, nebiji za kousnutí, ale někdy mám pocit, že to vysvětlování je marné, protože se to stejně opakuje. Momentálně už nějakou dobu nekousl, ale stejně se bráchové pošťuchují a často jsou slzičky.

  • Padmé

    Ivčo, moc pěkný příspěvek, zajímavý a užitečný zároveň. U nás se zaplať PánBůh nekousalo a teď už se snad kousat nebude.:-))) Ovšem mnohokrát jsem toho byla svědkem a viděla jsem ty zoufalé pohledy dětí i maminek… Je dobře, že se o tom mluví a píše, maminky, kterých se to týká, alespoň vědí, že v tom nejsou samotné a mohou si vyzkoušet, co zafungovalo u vás. Takže zcela jednoznačně: díííky za článek.

  • Bramborka

    Chválím, článek moc pěkně napsaný. U nás se kouše, pokud jedna z děvčat má pocit, že té druhé je věnováno příliš mnoho pozornosti.Něco jako – heeej, já jsem tu taky…

  • Taky chválím a patřičně boduji:-) Kamarádky hyperaktivní syn kousal pravidelně, když byl unavený a neuměl si odpočinout ani to dát jinak najevo světu kolem. Můj první syn kousal mě kousal do nohy kolem jedenácté dopoledne, kdy už měl hlad a byl utahaný. Naštěstí jsem to asi třetí den definitivně pochopila a byl klid. U ostatních synů už jsem asi chápavější, protože mě neokusují:-).

  • Ivčo, tohleto je výborné popsání problému pro všechny, kteří podobný problém řeší. Psycholog by to lépe nenapsal, myslím si, psal by příliš odborně,výkladově. Ty jsi psala opravu skvěle. Dle mého názoru jsi se maximálně věnovala danému tématu, lépe to ani nešlo popsat. A jako bonus – fotky!!!
    Patří Ti velký dík a moje upřímné ocenění skutečně dobrého výsledku!
    P.S. Moje maličkost taky něco k výchově napsala.Radila jsem minimálně, byla to spíše taková srdíčková, citová záležitost. Nevím ani, zda se moje psaní dostane do této soutěže.

  • Pěkný článek:)))))
    Je hezké, že jsi to tak vyřešila, ale mít chvilku pro sebe u kafča, taky není k zahození:)))
    Dcera mě nekousala a ani se o to nepokoušela:)
    Synovi v rychlém sledu narostly zoubky, tak zkouší, do čeho může kousnout:)
    Hračky mi nevadí, od toho jsou různá kousátka a chrastítka, máme skleněný stolek, tak zkouší kousat do krajů skleněné desky, rve mi to uši, ale nepochopí, kdybych mu řekla, že tohle tedy ne:)
    Když mi hačá na klíně, tak mi vezme prst u ruky a zkouší si ho strkat do své puseny, no jasně, chce mě kousat, ale prst vyrvu a nedám mu tu možnost, aby čin uskutečnil:))
    No a skřípění zubů, dělala to malá, dělá to i malý:)
    Takže doufám, že tenhle nepovedený kousek se u mého drobečka neuchytí:)))

  • Lien

    Moc pěkný článek, malá má zuby čerstvě a zatím zkouší kousat do všeho možného, ale do mě ne, ani při kojení. Tak snad jí to nenapadne. Jo a teď nově začala skřípat zubama o sebe. Je to dost nepříjemný zvuk.
    Líbí se mi, že jste to vyřešili touhle cestou a kafíček ještě bude, až Domča dovolí, jistě habaděj.

  • Peťka

    Ivčo, všechny tvé články jsou povedené, ale tento je fakt super!
    O stejném „problému“ jsem zrovna před nedávnem četla. Také to tam bylo vysvětlováno, že to je u malého dítěte to nejpřirozenější, co může udělat. Mluvit ještě tolik neumí, nemá slovní zásobu a nedokáže přesně popsat, co chce. Tak kousne. Jako pomalu u všech podobných záchvatů vzteku atd. Je dobré dítě přimět k mluvení. Aby se vyjádřilo slovem, jen tak mu můžeme pomoci. 🙂

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist