Jak lze překonat „období vzdoru“

Ve druhé polovině 2. roku dítěte bývají někteří rodiče nešťastni z toho, že se jejich dítě povahově změnilo. Začne uraženě trucovat, natahuje nepřátelsky ručku, jako by chtělo někoho z rodičů uhodit nebo opravdu uhodí. Psychologové výstižně tomuto období dali pojmenování „období dětského vzdoru“.

Příčinou této změny chování bývá skutečnost, že si dítě začíná uvědomovat, že se stalo „svébytnou lidskou bytostí“. Podle toho začíná jednat: Nechce být při hře vyrušováno, nechce si umýt ruce před jídlem, nechce si vzít čisté kalhotky před vycházkou s matkou.

Rodiče bývají nešťastni také z toho, že dítě obrací své vzdorovité chování především proti nim, babičce a dědečkovi.

Je možno konfliktním situacím vznikajícím, z dětského vzdoru, nějak předcházet? Uznávaný odborník, profesor PhDr. Matějček dává tuto radu: „Snažme se vytvářet v rodině klid a pohodu; dětský vzdor totiž častěji vzniká u dětí, kde rodina žije v napětí.“

Nerušme dítě při hře; hra je pro ně tím, čím je pro dospělého člověka zaměstnání. Vyvarujme se nekompromisních požadavků, jako například: „Pojď se najíst!“ Vhodnější je: „Hrej si ještě chvilku a pak přijď k obědu.“

Velikou chybou by bylo za vzdor dítě trestat. Jeho citový život totiž bývá v tomto období maximálně soustředěn na rodiče, především na matku; na její vlídný hlas, její úsměv, její neustálou pomoc.
Naopak plesknutí přes ručičku nebo jakékoli jiné tělesné trestání – to by dítě pociťovalo jako nejkrutější trest. Zbavovalo by ho to pocitu jistoty, bezpečí a klidu.

Nikdy nepoužívejte větu: „Pojď ihned k obědu, nebo tě už nebudu mít ráda.“ Taková neuváženě vyřčená slova by byla pro dítě maximálně krutá; mohla by v jeho duši vytvořit dlouhodobou citovou jizvu.

Budiž vám útěchou, maminko a tatínku, ta skutečnost, že období dětského vzdoru pomine většinou již koncem 2. roku. Ovšem za předpokladu, že budete jednat s dítětem za všech okolností ohleduplně.

Napsal/a: Stanislav Trča