„Když ji/ho budeš pořád chovat, zvykne si na to!“
„Jen ho/ji nech brečet, posiluje si tím plíce.“
„Neber ji/ho, kdykoli zapláče, budeš ji/ho pak muset nosit pořád.“
„Už zase řve!?! No, sami jste si ji/ho rozmazlili, tady to máte!“
…která z nás tohle nebo něco podobného ani jednou neslyšela?
Musím přiznat, že v tomhle směru jsem zřejmě nepoučitelná a plíce Andulce díky mně asi moc nezesílí:-). Protože jsem zjistila, že podobně „nezodpovědné“ jsou i jiné maminky, a protože jsem na internetu čirou náhodou narazila na zajímavý článek, který se něčím podobným zabývá, rozhodla jsem se, že stvořím jakýsi příspěvek a možná i námět do diskuse. Jak to tedy je?
Proč tedy vlastně takové miminko pláče? Ať jsem hledala, jak jsem hledala, žádný psycholog nikde neuváděl, že malé dítě pláče proto, že je rozmazlené. Že bych hledala špatně? Ale k těm důvodům. Pláč je pro novorozence vlastně jediný prostředek komunikace. Jak jinak nám má dát najevo, že má hlad, je mu zima nebo horko, bojí se ve tmě, je na něj moc světlo, něco ho polekalo, je unavený nebo potřebuje ukonejšit? To, že touží po náruči, není rozmazlenost, ale přirozená touha po pocitu bezpečí, který malé dítě jinak získat neumí.
Toto jsem tedy k danému tématu vyčetla (následující část je převzatá z různých zdrojů, především z různých internetových stránek, např. www.portal.cz, www.dama.cz)
Není třeba se obávat rozmazlování tím, že se dítěti budete na jeho volání věnovat. Při delším pláči se dítě následně hůře uklidňuje. Dítě se lépe rozvíjí, když cítí, že je jeho nárokům vyhovováno. Kojenec má rád doteky a rád se chová. Uspokojení tělesného kontaktu je základní potřeba a u matky představuje vrozenou dispozici: objímá své dítě, svýma rukama mu dává oporu, dovolí, aby se k ní dítě pevně přitisklo. Dítě cítí teplo a blízkost. Potřeba kontaktu je v prvních týdnech a měsících života neobyčejně veliká. V pozdějších obdobích života může dítě překonat strach samostatně, ale v této fázi je bezpodmínečně odkázáno na rodiče. A jak jinak mu můžeme pomoci, než tím, že mu nabídneme svoji náruč a konejšení? Křičící kojenec nepotřebuje okamžitě lahvičku nebo dudlík, důležitější je uklidňující hlas, pochování. Dvanáctiměsíční dítě, které je unavené a kňourá, nepotřebuje dudlík, ale uklidňující fyzický kontakt.
Kolem druhého nebo třetího měsíce dítě zjistí, že se svojí matkou netvoří jeden celek. Jeho závislost na matce tím však nekončí. Tím se nemyslí jen jeho potřeby fyzické, ale i sociální, emocionální a duševní. Dítě si pláčem vynucuje kromě kojení, přebalení atd. i naši přízeň a útěchu a tu mu můžeme poskytnout jak pochováním, tak i jiným fyzickým kontaktem (třeba lehkou masáží) nebo konejšivým hovorem.
Dětské potřeby je třeba uspokojovat důsledně, spolehlivě a především spontánně. Nemusíme se obávat, že dítě rozmazlíme tím, že k němu přijdeme ihned, jakmile se rozpláče. Úplně malé děti ještě nemají schopnost čekat. Schopnost odkládat své potřeby, snášet frustrace nebo zvládat pocity nelibosti dítě získává až mezi druhým a třetím rokem života.
Váhání rodičů (přiběhnout – nepřiběhnout ihned) u dětí vyvolává nejistotu a pocit nespolehlivosti. To vede k tomu, že se dítě snaží rodiče k sobě více připoutat a to neumí jinak než pláčem. Je prokázáno, že děti, které jsou v okamžiku, kdy se rozpláčí, ihned utěšovány, koncem prvního roku života již nejsou zdaleka tolik plačtivé jako ta batolata, které útěchu od rodičů nezískávala tak spontánně.
Na druhou stranu jsem se taky dočetla, že je třeba dát dítěti prostor, aby se pokusilo uklidnit se samo. Pokud je při sebemenším projevu nespokojenosti popadneme do náruče, nedostane nikdy šanci zjistit, že i ono samo „to dokáže“.
No a teď babo raď! Nejsem odborník, ale můžu nabídnout aspoň svoji verzi, jak jsem se s problémem „konejšit nebo nekonejšit“ vypořádala já. Nemíním se vydávat za zkušenou matku, ale třeba bude někoho zajímat, jak to u nás probíhá a funguje. Je mi jasné, že každé dítě je jiné, proto jsem taky zvědavá i na vaše názory a zkušenosti.
Pokud je dítě ještě úplně maličké, není schopno se samo zabavit. Moc toho nevidí, takže nějakými hračkami ho těžko přivedeme „na jiné myšlenky“. Stejně tak asi bude pro takového cvrčka těžké, aby se sám uklidnil. Proto mi připadá jako jediná možnost dítě chovat, nosit, kolíbat, zpívat mu atd. dokud se nezklidní. Je to sice náročné, zvlášť když je manžel v práci a maminka je po porodu ještě pořád celá nesvá, hormony řádí. Pro toto období bych doporučila šátek nebo babyvak, miminko máte stále u sebe, ono vás cítí a to ho uklidní, cítí se u vás tak v bezpečí.
Jakmile se Anička trochu rozkoukala, zkoušela jsem kolotoč. Když začala natahovat, tak já jsem natahovala taky – kolotoč. Někdy to zabralo a ona sledovala medvídky a byla rázem spokojená. Pokud jí medvídci nestačili, nastoupila jsem já a tajtrlíkovala, chlácholila, chovala. Podobné je to doteď. Když jenom pokňourává tak ji chvilinku nechám. Někdy se uklidní úplně sama třeba tím, že se jí podaří jakousi náhodou vyloudit nový nebo zajímavý zvuk, na kňourání v tu ránu zapomene a brouká si. Jindy jí stačí podat dudlík, zacvičit jí ručičkama, promluvit na ni, prostě dát jí najevo, že jsem u ní. Jsou ale chvíle, kdy nic z toho nepomáhá, Anička je najezená, přebalená, není jí zima ani horko (teda aspoň si to myslím) a přesto se jí začne krabatit pusinka a z pokňourávání je pláč nebo přímo řev. To už na ni nic nezkouším a chovám a chovám a chovám. A pokud v tu chvíli nemáme zrovna nějakou „zkušenou“ návštěvu, vůbec nepřemýšlím nad tím, že bych ji nějak rozmazlovala.
Přiznávám, že úplně vždycky nedokážu na pláč reagovat naprosto bezprostředně. Ani z toho si však žádné výčitky nedělám. Jak bych to taky měla řešit, když sedím třeba na záchodě a tátu máme v práci? Vím, že když to jde, přiběhnu hned na zavolání a možná to brzy bude vědět i moje dcerka.
Doufám, že se mi podaří vychovat ji tak, aby věděla, že tu pro ni jsem pořád, i když někdy zrovna „sedím na tom záchodě“ a nemůžu zareagovat okamžitě. Zároveň si taky přeju, aby dokázala být samostatná. Zatím si myslím, že bych ji měla spíš přesvědčovat o tom prvním, než trénovat v samostatnosti, na tu je podle mě ještě příliš malinká. Právě proto ji co nejméně nechávám „posilovat plíce“ a co nejvíce ji nosím, když si o to říká tím svým ubrečeným způsobem.
Co jste si až sem přečetli, to jsem sepsala vloni v dubnu. Ze čtyřměsíčního miminka je teď už roční slečna, která je neuvěřitelně spokojená a klidná, vyhraje si neuvěřitelně dlouho sama, ráda a hodně se směje, občas si taky popláče a volá po mamince, protože ví, že máma je tu pro ni. Ano, ráda se chová, je mazlivá, ale které mamince by tohle vadilo? Možná jsem podcenila posilování plic, i když ani tomu nic nenasvědčuje.
Takže pokud jde o mě, až přijde druhé miminko, velmi ráda si ho takto „rozmazlím“ taky.
Na závěr se s vámi ještě pár tipů, jak se dá odpovědět na komentáře z úvodu tohoto příspěvku:
„Doktorka říkala, že plíce má v pořádku.“
„Vždyť jsem za to vlastně placená!“
„A co bych jinak měla dělat? Přece se nějak doma zaměstnat musím.“
„Když ona tak rychle roste a já si ji chci pořádně užít.“
„V patnácti už se se mnou nejspíš mazlit nebude, tak si to vybírám do zásoby.“
Možná vás napadne, nebo používáte, něco zajímavějšího a vtipnějšího, takže sem s tím.
A úplně na závěr vám všem chci popřát co nejméně uplakaná miminka a vašim drobečkům co nejvíce rozmazlování na úkor posilování plic 🙂
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (34 vyjádření)
pokud se tyce nocniho mazleni,delala jsem to asi do pul roku.Pak se mala budila celou noc zhruba po dvou hodinach jen pro to abych ji pomazlila.Pri pokladani do postylky se zase rozbulela.Proste mi chtela spat v naruci a to uz mi pripadalo trochu prehnany:-)Vzdycky kdyz si s necim nevim rady,poradim se s pediatrickou.Tu mam skvelou.Ma rada deti a fakt vi o cem mluvi.Poradila mi at malou necham chvili vyplakat.Sedela jsem u ni a nechala vyrvat.Chtela jsem ji vzdycky hladit,ale byla tak nevrla,ze ji nezvedam z postylky,ze ucukavala:-)Vzteklounek jeden:-)) Za par dni pochopila,ze bude muset spinkat v postylce a ne u me v naruci(jelikoz bych se s dovolenim taky chtela vyspat).A funguje to.Ted spi krasne celou noc.Pohoda.Sice to ze zacatku trochu „bolelo“,ale myslim,ze z toho nebude mit dozivotni trauma.
Ahoj Romano, moc ráda bych ti poradila, ale obávám se, že nejsem ta správná osoba. Momentálně s Áňou pokud jde o usínání dost bojujeme.
Přesto si ale myslím, že čtyřměsíční miminko je ještě hodně malé na to, aby se nechávalo vybrečet, takže bych byla pro držet ho za ruku dokud neusne (když se to vezme kolem a kolem, stačí mu vlastně málo – někdo musí dítě hodinu houpat nebo nosit apod.).
Možná ho můžeš zkusit chvilinku (třeba minutu) nechat samotného, třeba zvládne usnout sám.
Mám v plánu článek, jak je to s tím spaním a nespaním u nás, tak třeba nám tam oběma někdo poradí.
Měj se fajn, přeju spokojené miminko.
Ahoj Petro.Tvůj článek se mi moc líbí.Mám 4měs.Jarečka a taky ho dost chovám.Jenom nevím,jestli ho mám chovat i večer, kdyľ nechce sám spat.A to je denně.Chodím k němu a drľím ho za ruku, dokud neusne. Ale mám obavy, aby si na to nezvykl.
Ahoj Kláro, nedá mi to, abych ještě nenapsala – děkuju za pochvalu, to vždycky člověka potěší, když má pocit, že dělá něco, co se aspoň trochu líbí.
A ještě poznámku k přebírání článků – u těch, které jsem odněkud převzala já sama, vždycky uvádím zdroj včetně odkazu. Pokud jsou převzaté po dohodě s autorem nebo webmasterem, zařazuju je do rubrik podle tématu (a info o dohodě uvádím), všechny ostatní jsou v rubrice „Odjinud“.
Tolik ještě na vysvětlenou pro všechny.
Přeju pohodový den,
Petra
Ahoj Petro,
jsem ráda, že jsem Tě nějak neurazila, to nebyl záměr. Musím říct, že se mi tu opravdu zalíbilo a právě kvůli tomu mě to zarazilo, že by mohl někdo jen tak něco opsat … Opravdu moc hezky to píšeš .. jak tady, tak i na e-miminu:-) K.
Ahoj Kláro,
vlastně jsem čekala, kdy se tu tato připomínka objeví:-)) Když budeš pátrat dál, zjistíš, že i články Rodiče×prarodiče, Nedělní oběd a Hračky jsou nápadně podobné deníčkům z emimina.
Náhoda to není – psala jsem je opravdu já. Omlouvat se nemusíš – Lajka je moje tamní přezdívka. Pokud máš na emiminu svůj účet a napíšeš mi sem (nebo na mail) svůj nick, můžu Ti poslat soukromou zprávu, abych Tě přesvědčila.
Jsem ráda, že Tě můj článek natolik zaujal, že ti utkvěl v paměti. Doufám, že se Ti na těchto stránkách zalíbí i další příspěvky a budeš mít důvod se sem vracet.
Petra
Ahoj Petro, moc hezký článek, ale jestli mám dobrou paměť, tak jsem už něco podobného četla na e-miminu
http://www.emimino.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=2005
Není to náhoda????? Nechci do toho nějak rejpat, ale nepatří to v tom případě do článků „odjinud“????
V případě, že jsi samotná „lajka“, tak se omlouvám. Klára M.
Moc pěkný článeček. Sama jsem matkou 2 dětí (syn 3,5roku a dcera 2měsíce) a nikdy jsem neměla srdce na to, abych je nechala vyřvávat, až by se třeba unavily a sami přestaly. Myslím, že miminka ani nemůžou být rozmazlená,vždyť potřebují tolik lásky,objetí a „mychlování“ a to se jim dostane jen díky té správné péči, kterou jim můžem poskytnout my matky, ale i tatínkové, babičky…Není sand nic krsnějšího, když se na vás ten malý uzlíček začne usmívat a spokojeně si vrnět ve vaší náručí a třeba i svýmu zvuky reagovat na Vaše slůvka směřující právě k němu. Aspoň pro mě snad v tu chvíli nic krásnějšího není a doslova se úplně rozplývám přeplněná city a láskou k mým dětem. Za nic na světě bych je nevyměnila…Snažím se využít každé chvíle, abych je „muchlovala“ a dávala jim tak svou lásku najevo.Nemyslím, že by tím mohli být rozmazlené…potřebují z nás čerpat sílu, lásku..aby i oni jednou mohli to vše ony mohli jednou věnovat svým dětem s myšlenkou v hlavě, že tak to dělávaly i jejich rodiče…Rozmazlenost je o něčem jiném..
Misim rict, ze my jsme takovy prumer. Nechavame zdrave brecet, rozhodne vzdy nebereme a nechovame, kdyz zabreci. Me a bratra nechala mama taky obcas plakat a mame se vsichni moooc radi.
Ivana
Taky jsem pro mazlenicko.I s tema tatkama:-))
Chovejme, mazleme a trošku rozmazlujme. Určitě se nám to vrátí, až budeme potřebovat od těch našich cvrčků pomoc. Nebudou se za své city stydět, my jsme jim příkladem.
Ten článek mi mluví z duše, prožívám mateřskou dovolenou se 7měs. klukem a je to mazel každýn coulem. když jsem přes týden s ním saa ani nevím co je se v klidu najíst, ale myslím si, že co do těch malých človíčků vložíme hned ze začátku se nám bohatě vrátí v podobě spokojeného dospělého člověka.
golbasto: Třeba nejseš hodnej, zlobíš a můžeš být rád, že je na tebe hodná aspoň občas. {:o)
No ja teda nevim.Muzu plakat ba i ricet jako tur a maminka je na me hodna jenom obcas:-)
Ahoj Ajko, moc pěkně jsi to napsala.
Náš Mikeš plakal velmi málo, a když tak ho trápily prdíky, tak jsem s ním „cičila“ a chovala ho a pomohlo to. Strašně ráda se s ním tulinkám a on mi to vrací je to mazlíček, ale přitom to není ten typ co se schovává mamce pod sukni (on už chodí) a nesnese ostatní lidi kromě maminky. Myslím, že láska a cit a mazlení se vždy vyplatí. Když budou naše děti vědět, že jsou milovány budou taky milovat a budou to umět. Takže mazlit,chovat, tulit se to je moje rada.
PS: to platí i pro tatínky, aby nemysleli, že je vynecháváme
S péčí o tatínky souhlasím. Jen aby o nás ale manželky nepečovaly, jen když budem plakat…
Moc pozdravuju a chvalim tenhle clanek,hlavne aby se takhle pecovalo i o tatinky, coz ?
Diky, jsem rada, ze ma take nekdo podobny nazor. Moje zlaticko Lucinka byla do 3 mesicu strasne ubrecena, ale my jsme vytrvale chovali a konejsili, ted uz ji je 6 mesicu a je to smisek, place jen kdyz neco potrebuje nebo ji neco trapi a vubec nemam pocit, ze je rozmazlena.
Moc pěkný článek! Já jsem taky proti tomu, aby se malý drobeček nechal brečet někde, kde nebude nikomu vadit. Vždyť pro ty naše miminka jsme my rodičové skoro celý svět. Taky si myslím, že každý rodič pozná, kdy si dítko jen tak vymrčuje a kdy ho něco opravdu trápí a potřebuje nás mít blízko sebe.
Mobile Sliding Menu