Rozmazlené miminko?

Rubrika: Péče o miminko

963471_nika„Když ji/ho budeš pořád chovat, zvykne si na to!“
„Jen ho/ji nech brečet, posiluje si tím plíce.“
„Neber ji/ho, kdykoli zapláče, budeš ji/ho pak muset nosit pořád.“
„Už zase řve!?! No, sami jste si ji/ho rozmazlili, tady to máte!“
…která z nás tohle nebo něco podobného ani jednou neslyšela?

Musím přiznat, že v tomhle směru jsem zřejmě nepoučitelná a plíce Andulce díky mně asi moc nezesílí:-). Protože jsem zjistila, že podobně „nezodpovědné“ jsou i jiné maminky, a protože jsem na internetu čirou náhodou narazila na zajímavý článek, který se něčím podobným zabývá, rozhodla jsem se, že stvořím jakýsi příspěvek a možná i námět do diskuse. Jak to tedy je?

Proč tedy vlastně takové miminko pláče? Ať jsem hledala, jak jsem hledala, žádný psycholog nikde neuváděl, že malé dítě pláče proto, že je rozmazlené. Že bych hledala špatně? Ale k těm důvodům. Pláč je pro novorozence vlastně jediný prostředek komunikace. Jak jinak nám má dát najevo, že má hlad, je mu zima nebo horko, bojí se ve tmě, je na něj moc světlo, něco ho polekalo, je unavený nebo potřebuje ukonejšit? To, že touží po náruči, není rozmazlenost, ale přirozená touha po pocitu bezpečí, který malé dítě jinak získat neumí.

Toto jsem tedy k danému tématu vyčetla (následující část je převzatá z různých zdrojů, především z různých internetových stránek, např. www.portal.cz, www.dama.cz)
Není třeba se obávat rozmazlování tím, že se dítěti budete na jeho volání věnovat. Při delším pláči se dítě následně hůře uklidňuje. Dítě se lépe rozvíjí, když cítí, že je jeho nárokům vyhovováno. Kojenec má rád doteky a rád se chová. Uspokojení tělesného kontaktu je základní potřeba a u matky představuje vrozenou dispozici: objímá své dítě, svýma rukama mu dává oporu, dovolí, aby se k ní dítě pevně přitisklo. Dítě cítí teplo a blízkost. Potřeba kontaktu je v prvních týdnech a měsících života neobyčejně veliká. V pozdějších obdobích života může dítě překonat strach samostatně, ale v této fázi je bezpodmínečně odkázáno na rodiče. A jak jinak mu můžeme pomoci, než tím, že mu nabídneme svoji náruč a konejšení? Křičící kojenec nepotřebuje okamžitě lahvičku nebo dudlík, důležitější je uklidňující hlas, pochování. Dvanáctiměsíční dítě, které je unavené a kňourá, nepotřebuje dudlík, ale uklidňující fyzický kontakt.
Kolem druhého nebo třetího měsíce dítě zjistí, že se svojí matkou netvoří jeden celek. Jeho závislost na matce tím však nekončí. Tím se nemyslí jen jeho potřeby fyzické, ale i sociální, emocionální a duševní. Dítě si pláčem vynucuje kromě kojení, přebalení atd. i naši přízeň a útěchu a tu mu můžeme poskytnout jak pochováním, tak i jiným fyzickým kontaktem (třeba lehkou masáží) nebo konejšivým hovorem.
Dětské potřeby je třeba uspokojovat důsledně, spolehlivě a především spontánně. Nemusíme se obávat, že dítě rozmazlíme tím, že k němu přijdeme ihned, jakmile se rozpláče. Úplně malé děti ještě nemají schopnost čekat. Schopnost odkládat své potřeby, snášet frustrace nebo zvládat pocity nelibosti dítě získává až mezi druhým a třetím rokem života.
Váhání rodičů (přiběhnout – nepřiběhnout ihned) u dětí vyvolává nejistotu a pocit nespolehlivosti. To vede k tomu, že se dítě snaží rodiče k sobě více připoutat a to neumí jinak než pláčem. Je prokázáno, že děti, které jsou v okamžiku, kdy se rozpláčí, ihned utěšovány, koncem prvního roku života již nejsou zdaleka tolik plačtivé jako ta batolata, které útěchu od rodičů nezískávala tak spontánně.
Na druhou stranu jsem se taky dočetla, že je třeba dát dítěti prostor, aby se pokusilo uklidnit se samo. Pokud je při sebemenším projevu nespokojenosti popadneme do náruče, nedostane nikdy šanci zjistit, že i ono samo „to dokáže“.

No a teď babo raď! Nejsem odborník, ale můžu nabídnout aspoň svoji verzi, jak jsem se s problémem „konejšit nebo nekonejšit“ vypořádala já. Nemíním se vydávat za zkušenou matku, ale třeba bude někoho zajímat, jak to u nás probíhá a funguje. Je mi jasné, že každé dítě je jiné, proto jsem taky zvědavá i na vaše názory a zkušenosti.
Pokud je dítě ještě úplně maličké, není schopno se samo zabavit. Moc toho nevidí, takže nějakými hračkami ho těžko přivedeme „na jiné myšlenky“. Stejně tak asi bude pro takového cvrčka těžké, aby se sám uklidnil. Proto mi připadá jako jediná možnost dítě chovat, nosit, kolíbat, zpívat mu atd. dokud se nezklidní. Je to sice náročné, zvlášť když je manžel v práci a maminka je po porodu ještě pořád celá nesvá, hormony řádí. Pro toto období bych doporučila šátek nebo babyvak, miminko máte stále u sebe, ono vás cítí a to ho uklidní, cítí se u vás tak v bezpečí.
Jakmile se Anička trochu rozkoukala, zkoušela jsem kolotoč. Když začala natahovat, tak já jsem natahovala taky – kolotoč. Někdy to zabralo a ona sledovala medvídky a byla rázem spokojená. Pokud jí medvídci nestačili, nastoupila jsem já a tajtrlíkovala, chlácholila, chovala. Podobné je to doteď. Když jenom pokňourává tak ji chvilinku nechám. Někdy se uklidní úplně sama třeba tím, že se jí podaří jakousi náhodou vyloudit nový nebo zajímavý zvuk, na kňourání v tu ránu zapomene a brouká si. Jindy jí stačí podat dudlík, zacvičit jí ručičkama, promluvit na ni, prostě dát jí najevo, že jsem u ní. Jsou ale chvíle, kdy nic z toho nepomáhá, Anička je najezená, přebalená, není jí zima ani horko (teda aspoň si to myslím) a přesto se jí začne krabatit pusinka a z pokňourávání je pláč nebo přímo řev. To už na ni nic nezkouším a chovám a chovám a chovám. A pokud v tu chvíli nemáme zrovna nějakou „zkušenou“ návštěvu, vůbec nepřemýšlím nad tím, že bych ji nějak rozmazlovala.
Přiznávám, že úplně vždycky nedokážu na pláč reagovat naprosto bezprostředně. Ani z toho si však žádné výčitky nedělám. Jak bych to taky měla řešit, když sedím třeba na záchodě a tátu máme v práci? Vím, že když to jde, přiběhnu hned na zavolání a možná to brzy bude vědět i moje dcerka.

Doufám, že se mi podaří vychovat ji tak, aby věděla, že tu pro ni jsem pořád, i když někdy zrovna „sedím na tom záchodě“ a nemůžu zareagovat okamžitě. Zároveň si taky přeju, aby dokázala být samostatná. Zatím si myslím, že bych ji měla spíš přesvědčovat o tom prvním, než trénovat v samostatnosti, na tu je podle mě ještě příliš malinká. Právě proto ji co nejméně nechávám „posilovat plíce“ a co nejvíce ji nosím, když si o to říká tím svým ubrečeným způsobem.

Co jste si až sem přečetli, to jsem sepsala vloni v dubnu. Ze čtyřměsíčního miminka je teď už roční slečna, která je neuvěřitelně spokojená a klidná, vyhraje si neuvěřitelně dlouho sama, ráda a hodně se směje, občas si taky popláče a volá po mamince, protože ví, že máma je tu pro ni. Ano, ráda se chová, je mazlivá, ale které mamince by tohle vadilo? Možná jsem podcenila posilování plic, i když ani tomu nic nenasvědčuje.
Takže pokud jde o mě, až přijde druhé miminko, velmi ráda si ho takto „rozmazlím“ taky.

Na závěr se s vámi ještě pár tipů, jak se dá odpovědět na komentáře z úvodu tohoto příspěvku:
„Doktorka říkala, že plíce má v pořádku.“
„Vždyť jsem za to vlastně placená!“
„A co bych jinak měla dělat? Přece se nějak doma zaměstnat musím.“
„Když ona tak rychle roste a já si ji chci pořádně užít.“
„V patnácti už se se mnou nejspíš mazlit nebude, tak si to vybírám do zásoby.“
Možná vás napadne, nebo používáte, něco zajímavějšího a vtipnějšího, takže sem s tím.

A úplně na závěr vám všem chci popřát co nejméně uplakaná miminka a vašim drobečkům co nejvíce rozmazlování na úkor posilování plic 🙂

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (34 vyjádření)

  • endlisek
    endlisek

    Krásně napsáno. Naprostý souhlas. Miminko není manipulátor, aby plakalo, protože chce něčeho dosáhnout.

  • Danniella

    Hezký článek. Určitě jsem ho už kdysi četla, dívala jsem se, jestli tu nebude můj názor z dávných dob, ale nic.
    Nikdy jsem nedokázala nechat dítě řvát a řvát. A ani jsem to nezkoušela. Když už mi bylo jasné, že si se mnou „hraje“, poslala jsem k němu tatínka a byl klid. Ale metoda „nechat plakat“ mi připadá děsná. A mluvit u miminek o rozmazlenosti je opravdu poněkud předčasné. Naštěstí tohle se u nás v rodině nepěstovalo ani v minulých generacích.

  • marika81

    Petro, pěkný článek:)))
    Můj názor je ten, že nevidím v chování rozmazlování, rozmazlené dítě má jiné vlastnosti, tohle bych brala spíš, jako nějaký zlozvyk, zvykne si na chování, tak se chová…….já nejsem proti chování, ale jen do určité meze, což o to miminka se chovají lehce a je to takové roztomilé, ale můj syn, v půl roce už byl cvalík a musím říct, že si zvykl na chování……tchýně ho nenechala pohrát si a okamžitě ho od hry brala na ruce, což se stalo problémem, jakmile jí spatřil, tak se dožadoval chování i za cenu řevu a vzteku………dokázal si to řádně vydobýt………mě se to nelíbilo, protože ona ho za pár minut položila a odešla a na mě zbylo dítě řvoucí drápající se do náruče………prostě jsem jí utnula skřipec, že tudy by cesta nevedla, buď ho nechá si hrát a nebude si ho všímat a nebo ho může chovat celý den:)))))
    Přestala s tím:))))
    Dnes je mu rok a má chvilky, kdy chce do náruče, toho pochovám, protože je to mazlík.
    Prostě pokud dítě neplakalo, nebyl důvod k chování, snažila jsem se je zabavit jinak, pokud plakali, tak nastoupilo chování.
    A za plačícím mimčem jsem chodila až po pár minutách, neletěla jsem hned.
    A větu typu, že si pláčem roztáhnou plíce jsem slýchávala dost často, ale nevím, kolik pravdy se v této větě skrývá:)))

  • Lien

    Petro, to je moc pěkný článek, na ten rok vzniku bych řekla až osvětový. Komentáře jsem nečetla, ale za sebe mohu jen potvrdit, že dítě, kterému jsou potřeby uspokojovány je po roce věku mnohem samostatnější, než dítě, které je vedeno k samostatnosti od útlého věku. Zrovna dnes jsem měla návštěvu a bylo to na první pohled viditelné.

  • Anonymní

    Opravdu hezký článek, Petro. Já sama nyní toto dilema řeším, tedy vlastně už jsem ho vyřešila. Mám doma 12ti letou slečnu, 7letého neskutečně upovádaného klučinu a nyní dvoumešíční holčičku Kačenku. Kačenka je miminko netykavka, nyní se to sice už malinko zlepšilo, povídá a po jídle se na chvilku zabaví hrazdičkou – nicméně u nás to vypadá tak, že dopoledne téměř nic neudělám (i když je u mne v lehátku nebo v košíku a já hlasitě komentuju domácí práce, aby mne aspoň slyšela)-takže dost často i chovám. Také mám tu skušenost, že pokud nevystartuju dostatečně včas, rozeřve se na plné pecky a je opravdu težší jí utišit. Po příchodu ostatních členů rodiny Kačku hned někdo dostane „na starost“ a povídá si s ní, abych alespoň mohla uvařit a udělat s prvňáčkem úkoly….u prvních dvou dětí jsem si všechno v klídku dělala večer, nyní to je trochu složitější, každý večer mám domácí práci, a péče o domácnost je tak někdy pěkně nárazová (o:…co se spaní týče, musím Kačku pochválit, v 8 ji uložím do postýlky a budí se buď ve 12, nebo i později, když jdu spát a vržou nám parkety (((o:…a pak si ji moooc ráda beru k sobě na polštář a spíme do rána. Je to už naposledy a navíc už jsem tohle zažila 2x, a nikdy nebyly problémy s tím, že by dítka okupovala manželskou postel nepřiměřeně dlouho – takže to společné spaní ani moc neřeším. Je fakt, že všechno strašně rychle uteče, za chvíli bude „pást koníčky“, převalovat se (teda jestli bude vzteklá jako kluk, když jí to nepůjde, tak to potěš), lézt, chodit…plakat stále méně a méně…teď stejně nemá smysl „vychovávat“, takže chovám – asi i podvědomě, abych nepřišla o nervy a sluch (o:

  • Sama jsem maminkou dvou dětí ve věku 3,5 a 1,5 roku. Vždycky jsem se snažila pečovat o ně tak, aby k pláči neměly důvod. Aby byli spokojení, moc jsem nenosila, přišla bych o záda. Spíše jsem se je snažila zabavit jinak. Docela nám to šlo, pak ovšem nastoupilo období vzdoru a vztekání, které se projevuje šíleným ječením, křikem a pláčem – když brečí jeden, přidá se i druhý. Asi proto, aby mi to nebylo líto, že neplakali, když byli malí. Snažím se, abych byla svým dětem nablízku, nemusí být na mě nalepení, ale když pocítí potřebu, abych byla u nich. Tchýně má na to jiný názor. Jen dodám, že ona sama měla svoji 65 letou tchýni nastěhovanou v bytě hned od svatby. Tchýně ji pomáhala s výchovou dětí a o mého manžela se starala hned o jeho narození, protože nastoupila zpět do zaměstnání, aby nepřišla o místo. Vím, doba byla jiná a matky neměly moc příležitostí, jak si miminko a péči o něj vychutnat. Snad právě proto mi bere plačícího syna z náruče a posílá mě pryč se slovy, běž, ho to řvaní stejně přejde. Já odmítám takto odejít, na to ona reaguje tím, že s ním odchází pryč, syn ke mě natahuje ručičky a pláče. Toto mě tak šokovalo, že jsem nedokázala odejít. Vždyť bych úplně přišla o důvěru svého syna. Zato ona měla pocit, že je vše v pořádku. Syn se jí taky odvděčil – nechce k ní sám jít. Maminky, nezklamte důvěru svého děťátka, láskyplná péče mu rozhodně nemůže ublížit – samozřejmě v mezích. Matky, které se nakonec satnou otrokyněmi svých dětí pak nemají lehký život.

  • Anonymní

    Moc pěkný článek, souhlasím s mazlením a chováním v rozumné míře.

  • No to se mi ulevilo, že si to o mě nemyslíš! I když já jsem si tak v případě naší Alice připadala. Taky hlasuju pro děti, které nekřičí. Až někdo takové vymyslí, půjdu si hned jedno koupit :-))).
    Víš co nám ta potvora prováděla? Když jsme ji po 4. měsíci začali přikrmovat, dělali jsme tak asi jako většina rodičů v náruči. Milá Alča si vzala do pusinky jedno dvě sousta a začala ječet, jak když ji na nože berou. Mysleli jsme, že ji bolí bříško, masírovali, opičky dělali – ona řvala a řvala a řvala. Takhle to trvalo několik dlouhých týdnů, až mě jednoho dne napadlo posadit ji do autosedačky (nějak jsem na tuhle možnost od prvního dítěte zapomněla). Posadila jsem ji – a bylo naprosté ticho. Madam seděla a dlabala. Od toho dne probíhlo jídlo v naprosté pohodě. O co jí tenkrát šlo, na to jsem nikdy nepřišla. Bříško v mojí náruči ztlačené nijak neměla, takže ten důvod to asi nebyl. No, už se to asi nikdy nedozvím…

  • Petra Vymětalová

    Vando, neboj, já tě neměla za matku tyranku, taky k Áně nelítám hned jak se ozve. Teda když byly mrňous, tak na pláč jsem startovala, jenže jsem taky neměla na starosti nic jinýho než ji a kromě toho nebyla nijak extra uřvaná (teda až na první tři týdny), tak se to tak dělat dalo.
    Jen jsem chtěla vyjasnit, že nejsem taky zastáncem toho, aby se děťátku neposkytl prostor, aby se mohlo naučit samo se uklidnit. Ale myslím, že to není z důvodu rozmazlování, jako spíš proto, že se tak naučí řešit „krizový situace“ samo a nebude v životě pořád očekávat, že někdo přiskočí a bude všechno řešit za něj.
    Takže abych to uzavřela – chovat plačící dítě ano, ale neběhat při prvním projevu nespokojenosti. A ještě jedna věc – miminko je důležité, ale maminka se nesmí odrovnat, aby se o něj mohla starat.
    HOWGH…
    PS: Nebyly by ještě lepší děti, co nekřičí? 😉

  • Petro, já jsem to možná napsala trochu radikálnějš, než jsem ve skutečnosti myslela. S tvým názorem v podstatě souhlasím – velice záleží na tom, jak miminko pláče. Pokud z ničeho nic zpustí a zní to zoufale, taky běžím jak o závod :-). Ale pokud je to takový ten bežný pláč nebo kňourání nebo já nevím co – prostě si myslím, že žádnému miminku se nic nestane, když si chvíli zabrečí. Tím ale nechci říct, že jsem někdy k dítěti nešla schválně, aby mělo možnost si zabrečet! Jenom jsem třeba v rychlosti dodělala, co jsem měla rozdělané a pak šla. Možná to není správně, já jen píšu, jak jsem k tomu přistupovala já. S tím druhým dítětem – samozřejmě zase záleží pouze na dítěti. Naše slečna byla tak uječená, že kdybych ji měla tišit a uklidňovat pokaždé, když řvala, neudělala bych za celý den nic. Bylo to hrozné období, ale už je to za náma a skoro jsem na to všechno zapomněla. Chtěla jsem tím říct jen to, že i když máš nejlepší vůli, nemusí to vždycky vyjít. Proto přeju všem maminkám uvědomnělé děti, které křičí jenom tehdy, když má maminka čas chovat :-)).

  • Petra Vymětalová

    Nedá mi to, abych ještě pár slov nepřipsala…
    Jsem zajedno s Vandou, že naklusat na první zakňourání je přehnané a asi to ani miminku nesvědčí. Musí se naučit uklidňovat se samo a toho nikdy nedocílíme tím, že přiběhneme při prvním projevu nelibosti. Zároveň jsem ale přesvědčená o tom, že pokud se něčeho lekne, nebo se naplno rozpláče z jiného důvodu, je-li to možné, měla by být máma (nebo někdo jiný) u něj co nejrychleji.
    S druhým dítětem možná něco z toho přehodnotím, ale to hlavní, co jsem chtěla říct tímto článkem je to, že chováním a nošením tříměsíční miminko nerozmazlíme.
    Kdysi se říkalo „chovej do roka krále“ – řekla bych, že na tom něco je a snažila jsem se tím řídit. Ne že bych si nechala „skákat po hlavě“, ale ve spoustě věcí jsem byla dost benevolentní a spíš se podřizovala. Teď má naše slečna 15 měsíců a nezdá se mi, že by se projevovala jako rozmazlenec. Vím, že to může ještě ukázat čas, ale pokud bude jednou rozmazlená budu hledat chybu jinde než v permanentním chování, houpání a kolíbání během prvních týdnů života.
    …teda aspoň si to teď myslím 🙂

  • Na tohle téma se mi zprvu nechtělo moc reagovat. Jsem totiž asi spíš zastáncem teorie Všeho s mírou. Tedy – v žádném případě ne, že by se mělo miminku chování odměřovat na minuty. Ale spíš jsem nikdy nedělala to, že bych jakoukoliv činnost OKAMŽITĚ přerušila ve chvíli, kdy miminko zpustilo a letěla k němu. Jiná situace ale nastala s druhým dítětem, to jsem jaksi na jeho permanentní řev neměla čas odpovídat permanentním chováním. S jedním dítětem to možná jde, se dvěma brzo po sobě to nejde. A přesto, že se naše Alča prvními několika měsíci statečně prokřičela, asi v sedmi měsících se to začalo zlepšovat, v roce už bylo po řevu a začala z ní být spokojená slečna.
    Podobná situace byla i se spaním. Ač spousta lidí tvrdí, že novorozenec se nemůže naučit usínat sám, a možná mají i pravdu, naše Alice se to naučit prostě musela. Neměla jsem sílu ji po nocích chovat ani ji z večera dlouho uspávat. Sama jsem se potřebovala nutně vyspat, abych další den měla sílu o obě děti pečovat. A ona jako by to pochopila – po pár týdnech začala usínat sama a tak je to do dneška. Položím ji do postýlky a odejdu. Větinou stačí jenom pusa a krátké rozloučení, někdy je potřeba ji chviličku pochovat, ona se uklidní a spokojeně usne.
    Na závěr chci napsat, že asi jako většina mamin dlouhý řev nesnesu, takže většinou jsem stejně chca nechca naklusala a pochovala. Někdy dokonce hned, jak na to teď tak vzpomínám. Nemyslím si, že chováním = tělesným dotykem se človíček rozmazlí, ale přiběhnout okamžitě pokaždé, když mimís zakňourá, je přece jenom trošku přehnané. Výzkumy nevýzkumy.

  • Rozmazlovala jsem až své třetí dítě tímto způsobem, bylo to nádherné, dvě starší děti záviděly a dodnes mi to vyčítají. Ale drobeček mnou rozmazlovaný si mě dnes ani nevšimne a stydí se za mě. Nedošlo k žádnému konfliktu, bydlíme spolu, vše v pořádku, jen by se mnou nešel ani krok po ulici a uzavřel se do sebe. Je mi to moc líto, dala jsem mu stokrát více, než ostatním dětem. Tím chci jen říci, abyste počítali v budoucnu i s touto variantou – dítě miluje rodiče, které pozoruje při různých činnostech, třeba si jich i váží za to či ono. Ale dítě, které vidí, že jediná činnost je konejšit ho a chovat, se časem odvrátí…

  • Martina

    Ahoj Marto, řeším teď přesně to samé s 8 měs. dcerkou, budí se každé 2 hodiny na pochování a tak jsem moc ráda, že jsem si přečetla tvůj příspěvek. Na mojí doktorku se v tomhle bohužel obrátit nemohu.
    A Petro, tvůj článek se mi moc líbí, zrovna včera jsem přemýšlela, jestli jsem malou přece jen nerozmazlila, ale teď vím, že to tak má být. Vždyť jsou to naše sluníčka.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist