Vzdor, vztek a zlost

Rubrika: Výchovné tipy

1046406_girlV dětském věku může být období vzdoru vážným problémem. Jak se s ním vyrovnat nastiňuje následující ukázka.

Paní Marie vypráví: „Kamarádka mě vždycky varovala před dětským věkem vzdoru. Já jsem si to u našeho Filípka nedovedla vůbec představit!“ Zamyslí se: „A najednou, bylo to někdy kolem jeho druhých narozenin, doslova ze dne na den začal: ‚Ne!‘ a ‚Nechci!‘ Křičí a je tvrdohlavý jako beran…“„To náš Tomáš, ten nám ukázal, co je to věk vzdoru!“ vstupuje do hovoru pan Radim. „Dneska jsou mu tři roky. Co ten se navyvádí, když se něco nedaří tak, jak by chtěl. Buď hází něco do kouta, nebo něco ničí. Nedá se uklidnit.“
Vypráví paní Marta: „Až někdy do jejích druhých narozenin jsem mohla svoji Magdalénu krásně mýt. I vlásky si nechala umýt. Ale teď se vzpírá, ani umýt se nenechá, nic jí není po chuti, ničím se jí nezavděčíte!“ Povzdychne si: „A když jí zasáhnu do hry, to je křiku!“
„Odjezd autem, to je pro nás utrpení!“ naříká pan Zdeněk. „Než tu naši Karolínu dostanu do auta, tak je hodina pryč!“
Paní Eva přidává svůj příběh: „To náš Petřík, ten je úplně jiný. Na toho si člověk jen tak nepřijde! Nasadí neproniknutelný výraz a tu kamennou tvář nic nerozháže. Můžete říkat, co chcete, je to, jako byste hrách na stěnu házel. Někdy sebou praští o zem a leží, ani se nehne…“ Pohlédne na mne: „Bývám z toho úplně zoufalá, ale Petřík taky!“
Ze skupiny rodičů se ozve otázka jiné maminky: „Co se s tím dá vlastně dělat? Někdo říká, že takovému dítěti patří pár facek, jiný zase, že ho máme ignorovat a zůstat v klidu.“
Kdo by neznal ty dramatické výstupy, jaké dokážou svým rodičům připravit děti mezi dvěma a pěti lety věku. Bezradní rodiče propadají zoufalství, nevědí, jak se zachovat. Utěšují dítě, a ono křičí tím víc. Opatrně se k běsnícímu dítěti blíží, aby je utišili, a ono kolem sebe tluče a kope, utíká nebo se schovává. Je však i jiná forma vzdoru: tichý odpor, němý protest.
Období vzdoru, které nastupuje kolem osmnáctého měsíce života dítěte a může se protáhnout až do pátého roku, je důležitá etapa života. Dítě se odpoutává od kojence a začíná si uvědomovat své kompetence – a s nimi také svou samostatnost a svébytnost.
Rodiče si přejí samostatné, sebevědomé děti, nechtějí žádné poslušné drobečky, které znají na všechno jen očekávané „Ano“.
Akceptovat osobitost dítěte znamená také přijímat jeho druhou stránku: jeho svéhlavost, potřebu sebevymezení, prosazení své vůle, nedostatek tolerance vůči frustraci a dosud nevytvořenou schopnost snášet delší dobu psychické napětí.
Fáze vzdoru je nesmírně důležitá pro další emocionální vývoj dítěte. U každého dítěte může vypadat docela jinak. Je to zároveň významná fáze vývoje sebevědomí dítě. Takový vývoj není přímý, nýbrž vede po křivolaké cestě, plné zklamání, poznání, že mnohé ještě neumí a nesvede. Na této cestě číhají na dítě každý den nová nebezpečí, která je třeba překonat.
Dítě sice cítí, že už mnoho zmůže, ale tím víc jako by bylo toho, co ještě nedovede. Roste v něm svár mezi možností a nemožností a toto vnitřní napětí je někdy nesnesitelné. Dítě křičí, ztrácí kontakt s okolím, je dočista bez sebe. Náhle se úplně uklidní a tváří se jakoby nic.
Rodiče tomu často nerozumí: před chvílí monstrum, s kterým si nevěděli rady, a najednou je to zase klidný, hodný, přítulný chlapeček nebo holčička.
Když dítě prožívá období vzdoru, sídlí v něm dvě bytosti. Jedno dítě je to, které nechce zůstávat u dosažených cílů a chce dál do světa. Druhé dítě v něm potřebuje jistotu a bezpečí, pevný vztah, aby to první mohlo poznávat a dobývat svět.

Jedná se o ukázku z knihy Výchova dětí krok za krokem
vydal Portál, 2007

Napsal/a: Jan-Uwe Rogge

Toto taky stojí za přečtení!

Tvoření: Kouzelné obrázky

Se sychravým počasím vzniká větší potřeba zabavit děti. Venku se už nedá trávit tolik času jako v létě a

Čtu dál →

Domácí salko

Už nějakou dobu chci vyzkoušet domácí salko, jestli to opravdu jde a jaké bude chuťově. A kdy jindy než

Čtu dál →

[Soutěž] Van Goghova hvězdná noc

Startujeme poslední letošní soutěž. Opět si představíme 3 knížky pro děti a o jednu z nich si rovnou zahrajeme…

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (31 vyjádření)

  • Ahoj Vladi.
    Přečetla jsem si před chvilkou,jak doma bojujete s Terezkou,ikdyž to slovo bojujete je kruté.Ale někdy to boj opravdu je.To můžu potvrdit ze své vlastní zkušenosti,nebot něco podobného mám doma.Nikdy mě nenapadlo,že budu u druhého prcka tak vyfluslá,jak ted.Když se narodila Miša,ta první,tak to byla pohodička.Poslušná,klidná,všechno se dalo stihnout,v podstatě co jsem jí řekla,to udělala,ikdyž samo taky měla někdy období zlobení,ale oproti tomu tajfunu,co máme ted,to se nedá srovnat.Martina-to je ta naše druhá,to je opravdu tajfun.Má diagnostikovanou ADHD,bohužel je to následek extrémní nezralosti při narození.Její chování mě někdy až dohání k zoufalství.Spousta věcí,co popisuješ u Terky,se vyskytuje i u nás.Záchvaty nekontrolovatelného vzteku,pokud chci někam jít,musím minimílně s 20 minutovým předstihem,nedej bože,abych řekla honem,pokud se zasekne,konec,ikdybych ji v tu chvíli nasekala,nic se neděje.Neustále mě otravuje,pořád do mě štouchá,skáče do řeči tak dlouho,až ustoupím,prostě je toho moc a moc a připadám si neustále v pozoru a strašně to vysilije.Ne fyzicky,ale psychicky.A to nás ještě čeká škola,teda až za 3 roky,ale už ted mě to docela děsí,protože není možné ji přinutit k nějaké větší soustředěnosti.A o poruchách učení ani nemluvě.
    Jo jinak jsem v Zápisničkách na VD založila ten pro hyperaktivní děti,tedy pro jejich rodiče.Máme to trochu složitější,tak mě napadlo,že bychom si tam mohli vyměnovat zkušenosti,jak „na ně“.
    Tak ahoj a držím ti palce.
    Radka

  • Lenous 🙂 Upřímně – „zvládání“ si představuju jinak …:-) Nejvíc mě mrzí ty její deprese (nebo co to je). Nevím, jestli toto souvisí s LMD – nebo je to její povaha… Je období, kdy je jakž takž ok a docela to s ní jde, a pak je období, kdy je největší chudák na světě a tváří se svěřepě, nebo nešťastně na všechny. A ani nemá potřebu s nikým mluvit. Ono by bylo nejlepší, kdyby nechodila za kamarády, nedívala se na TV, neměla žádný kroužek – protože tohle všechno narušuje ten režim, který potřebuje (no, hlavně víkendy). Jenže to je nereálné.
    Jinak – teď půjdeme do poradny – před zápisem. Doufám, že dyslexii atd… se vyhneme 🙂 Já znám horší případy hyperaktivity než Terezka – myslím, že u ní převládá spíš porucha pozornosti, než hyperaktivita (i když křičí a běhá doma taky, o 106 a vydrží sedět pouze u televize), ale ta porucha pozornosti mi tedy bohatě stačí. Protože občas mám pocit, že mě odvezou do blázince. 🙂

  • VlaďkoP, klobouk dolů. Vidím, že ti moji čertíci jsou skoro andílci. Jsi vážně dobrá, když zvládneš svou časovanou bombu a ještě Honzíka. Je fakt, že pokud máma nezažije to, co Ty, myslí si, že její děti jsou zlobivé. LMD se projevuje „jen“ hyperaktivitou, nebo máte ještě vyhlídku na dyslexii, dysgrafii nebo něco dalšího?

  • „budu na ně muset křičet a nebude se jim to líbit“

    Co já bych dala za to, aby se to Terce nelíbilo :-(. Ona vyloženě provokuje a vytáčí mě schválně. Jo – když se nechám vytočit (a to opravdu není často), tak sice chvíli brečí, ale za 5 minut to dělá znovu.

    Když se jeden den obléká bez protestů, tak další den „čumí“ do zdi 10 min a úplně ignoruje nějakej budík. Mě ignoruje, dokud na ní značně nezvýším hlas, nebo dokud jí neplácnu. Sice se obleče, ale urazí se a mluví se mnou ve strohých větách, třeba až do večera (ona se ve školce vykecá dost, tak proč by potřebovala pak ještě mluvit s mámou)… A provokuje.

    Terezka má LMD, je to tím dost zkomplikované (hlavně ta impulsivnost, vzteklost, i to oblékání s tím souvisí), jenže i LMD dítě se musí nějak ráno vypravit do školky! A probrat jí ráno k nějaké aktivitě, to je skutečně umění, zvlášť, když většinu času vůbec neví o čem je řeč. Je jí 6 let.

    Terezka měla záchvaty vzteku denně, po každém zákazu, při oblékání, při návratu domů od 10ti měsíců věku, ale je pravda, že si neubližovala… Pak bylo období, kdy se k záchvatům přidal pláč po každém odpoledním spánku – trval dost dlouho, 20 min. Byla zcela mimo sebe. Ve 3-4 letech byla totální krize, kdy jsem s ní nezmohla vůbec nic. Teď už je to lepší, už se trošku kontroluje, ale problémy s jakoukoli změnou činnosti zůstaly. Všechny rady z knih fungovaly – ale jen krátkodobě (týdny).

    Magdi – nechci psát, že Tvoje holčička má LMD (to se zjišťuje až v předškolním věku), ale možná by ses tím neměla trápit (nejseš neschopná!) – jen zkoušej různé metody z různých knih.

    Až teď, co máme Honzíčka, vidím, jak to bylo s Terezkou těžké. Honzík taky není nějaké extra klidné dítě, ale není to časovaná bomba. Nechá se pochovat, nechá se pohladit, můžu ho obléct, aniž by dostal záchvat vzteku a válel se přitom po zemi, večer i v poledne usne max. za čtvrt hodinky…

    Pro Terezku – jako by byl celý život utrpení. Důvod k pláči je pro ní spánek ve školce, to, že už musí jít spát večer, to, že dnes nebude dlouhá pohádka, to, že se musí oblékat, svlékat, uklidit hračky, že je oběd a musí jít ke stolu, že není kamarádka doma, že je brzy tma a už nestihne jít ven… A to, že si s ní večer hraju, nebo čtu pohádky bere jako normál – spíš negativně, protože pak ona „musí“ jít spát 🙁 Je to fakt těžké.

  • Magdi, to je mi líto, že máš takový problém. Ptala si se třeba pediatra, jak to řešit? Myslím, že tohle je docela extrém, musíš z toho být vyšťavená. Víš, u nás se dalo vztekání vždycky takhle vyřešit, ale Tvoje holčička, to je opravdu těžký kalibr. S mými třemi dětmi se to prostě zvládnout musí, nemysli si, že někdy nemelu z posledního. Ale oni sami musí vidět, že když se nebudou chovat alespoň trošku normálně, budu na ně muset křičet a nebude se jim to líbit. Držím Ti palce, snad z toho malá brzy vyroste a Tobě se uleví.

  • Anonymní

    Ahoj mámy, mám to samé v bleděmodrém akorát v 16 měsících – naše malá vzteklina zuří už tak od 11 měsíců – jak jí nešlo chodit, vztekala se a mlátila hlavou o zem, až ji měla obitou… někdy jsem úplně zoufalá, vzteká se, at řeknu cokoliv – třeba „nesahej na troubu,pálí“. Každý zákaz končí záchvatem vzteku, kdy sebou mlátí o zem. Zkoušela jsem i vrčení (jako pes, radí to Karp v knize Nejšťastnější batole v okolí), ale nepomáhá nic. Obvykle ji plácnu, když už řeknu nějaký zákaz důrazně tak popáté, někdy vydržím desetkrát (obzvlášt házení plného talíře s jídlem na zem je skvělá zábava) – jenže ted ji ani symbolicky plácnout nemůžu – máme psa a kočky a náš andílek to po mně opakuje. Takže pak zas musím vysvětlovat, že kočička se nebije…. Brečím z toho skoro každý den – a vzteklá jsem už i já,takže Lenousi, nechápu jak to zvládáš třikrát…
    Držím palce a přeju hodně síly všem maminám Magda

  • Milá anonymní, já mám děti tři. Nejstarší měl takovou tu dětskou pubertu kolem druhého roku věku, řešil všechno naštváním na celý svět, ale neřval. Mladší je zase zasekávací jako beran, když ho něco naštve, nafoukne se jako bublina, seká po nás rukama a odvrací se od nás. Dcera je zase typický vztekloun, ječí a je protivná. Co s nimi? Já to řeším tak, že je nechám, ať se lidově „kousnou do ocásku“, nevšímám si jich, pouze pokud jsou zlí k sobě, nebo začnou být drzí a zlí k dospělím, odvedu je stranou, třeba násilím, řeknu jim, co je špatně. Když to nepomůže, plácnu je přes ruku a nechám je samotné. Většinou se za chvíli uklidní. Vím, že někdy je to na zbláznění, taky někdy brečím vzteky, že nevím, co dál. Dokonce jsem zkusila jim říct, že pláču kvůli nim, ale to jsem opustila, nechci je tramatizovat. Na lidi kolem se vykašli, stůj si za svým, lidi Ti nepomůžou a pomluví Tě, ať dítě necháš nebo ho plácneš, vždycky to je pro někoho špatně.

  • Anonymní

    zdravím maminky, máme 26 měsíční holčičku, od 2 let má období vzdoru, dřív poslechla, byla hodná. Téď jí nepoznávám. Zrovna dneska v obchoďáku se odmítla obléknout, když to nešlo po domluvě, oblékla jsem jí násilím, které provázelo řev, vztek, lehání na zem. Lidi se jen koukali a asi nevěřícně kroutili hlavou co je to za rozmazlené dítě. Řvaní jí vydrželo ještě celou cestu domu přes město, takže slušná ostuda. Půl hodiny řvala ještě doma. Já se zavřela v pokoji a brečela, nevěděla jsem si už rady,nervy v p…..)Po hodině vše v pohodě, zase hodná a vysmátá holčička. Pokud někdo víte nějakou radu, která zabere, sem s ní. Já vím, chce to klid a trpělivost, ale tu já bohužel už dávno nemám.

  • Anonymní

    Mám 18-ti měsíčního chlapečka a je moc skvělý….pokud tedy nedostane záchvat vzteku.Ten se u něj projeví křičením, dupáním a pokud má někoho vedle sebe, pár mu jich vrazí. Samozřejmě jsem to já, kdo je po ruce. Po pěti minutovém záchvatu si uvědomí, co udělal, jde se přitulit a čeká prominutí. Já ho pohladím, dám mu pusu a odpustím….ale nechci dělat, že se nic nestalo.Také na druhou stranu, pokud ho budu fyzicky trestat, tak se bojím, aby nebyl ještě víc agresivní.

  • Milá maminko a babičko (poslední anonymní), moc hezky jste to napsala a moc Vám za to děkuji.

  • Anonymní

    Při čtení příspěvků jsem se dobře pobavila. Mám 2 již dospělé děti a 4 vnoučata. Musím říct, že vám všem moc dobře rozumím (až na toho „vychovatele“), období vzdoru,pubety a já nevím čeho ještě už mám několikrát za sebou. Všem vám přeji hodně trpělivosti, ona se vyplatí. Později na to budete vzpomínat tak, že to snad ani nebylo. Nechte svoje miláčky vytvořit si svoji osobnost, bude to pro ně hodně důležité, i když vy u toho budete neskonale trpět. Nezapomeňte ale u toho vytvořit nepřekročitelné hranice a pravidla. Takže hodně úspěchů a buďte šťastné, že nemáte dítě „na povel“.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist