Promluvme si trochu víc o zarážkách a hranicích, které jsou při skoncování s rozmazlováním vašeho dítěte tak důležité.
Děti se potřebují naučit, kde končí oni a začínají ostatní.
Hranice jsou základem pro to, aby se děti dokázaly ovládat a žít harmonicky v rodině i komunitě.
Zvažte, co vlastně hranice dělají:
- Udržují dítě v bezpečí.
- Udržují rodiče, vrstevníky a ostatní v bezpečí.
- Udržují v bezpečí váš domov a majetek.
- Dávají dítěti jasně najevo, co je přijatelné a co není.
- Ukazují dítěti, že rodiče dokážou jeho hněv a odmítavé reakce zvládnout.
- Pokládají základy pro to, aby dítě pochopilo pravidla a zákony i mimo domov – ve škole, na hřišti a ve společnosti.
- Posilují u dítěte sebekontrolu a trpělivost.
- Učí dítě směřovat svou spontánnost do hry a slov (a ne do destruktivního hněvu a násilí).
- Ukazují dítěti, že jeho rodiče se nebojí převzít rodičovskou zodpovědnost.
Hranice dětem názorně ukazují, že jsou samostatnými jedinci ve světě plném lidí. „Ne, nemůžeš mi koukat do kabelky. Ta je moje!“ „Tahle buchta je tvého brášky. Ty máš svou.“ „Ne, nebudeme přitápět. Jestli je ti zima, vezmi si svetr. Všem ostatním z rodiny je teplo.“
(Samozřejmě, že pokud je dítě nemocné nebo unavené, pak by to, že přitopíte, mohlo být projevem shovívavosti, která by byla na místě.)
Hranice zahrnují také představu mezí a soukromí. Je zdravé, aby měli rodiče ve své ložnici soukromí, kdy chtějí. Mnoho malých dětí volně pobíhá po ložnicích a pracovnách svých rodičů, hrají si s jejich telefony a počítači. (Hrozně nerad sleduji, jak se rodiče rozpačitě snaží dítěti vykroutit z ruky svůj telefon.) To, že se z vašich hranic děti cítí tak naštvaně a vyloučeně, vypovídá o samotné podstatě problému. Je potřeba, aby si děti zvykly takové rozumné hranice zvládat, aniž by se cítily zničené, odmítnuté a nemilované.
A co váš osobní prostor? Proč byste vůbec měli chtít své dítě u sebe každou minutu? Vaše dítě se například musí naučit podělit se o židli a být blízko u vás, aniž by vám šplhalo po blůze nebo vám ubližovalo. Nečekejte, až vás dětské prstíky popadnou za ucho nebo vás začnou šťouchat do nosních dírek. Postavte dítě na zem a řekněte: „Můžeš u mě sedět, ale nelíbí se mi, když mě šťoucháš. To bolí.“ Vaše slova a činy se dítěte v danou chvíli dotknou. Ale když to vaše dítě zkusí znovu, vaše vřelé přijetí a pevné hranice mu umožní najít si u vás na klíně nebo někde poblíž pohodlnější místo.
Zkuste si všímat toho, co vaše dítě dělat nemůže a co nechce. Snažte se usměrnění a konec rozmazlování zaměřit na chování, které vaše dítě ovládat může, ale nechce.
Zhýčkané děti jsou často neukázněné. Ale disciplína a trest, jak by měli mít rodiče na paměti, nejsou totéž. Ukáznění, stanovování hranic a mezí a udržování jistých očekávání jsou pozitivní síly, které pracují na vytvoření podmínek, za nichž se dítě může začít učit a rozvíjet lepší dovednosti pro sebekontrolu, emoční projev, řešení problémů a tak dále. Je to záležitost toho, že dětem dáte možnost být hlavní hybnou silou svého života. Trest je spíše pokusem rodičů děti řídit. Disciplína je ale zjevně efektivnější a je třeba ji rozvíjet.
Ukázka je z knihy Stop rozmazlování!, kterou v edici Rádci pro rodiče vydalo nakladatelství
Portál.
Odmítá si vaše dítě pravidelně čistit zuby, uklízet pokoj, při každém nákupu žadoní o hračku či dobrotu nebo stále naléhá o vyšší kapesné? Máte pocit, že je možná trochu rozmazlené a chtěli byste to změnit? Na příkladech z terapeutické praxe ilustruje autor tipy a rady, jak dosáhnout změny ve výchově dětí od předškoláků po dospívající nesoucí známky rozmazlování. Přináší úlevu rodičům, kteří si zoufají a nevědí, jak zkrotit své nezkrotné mazánky. Nemluvte donekonečna o tom, co by dítě mělo nebo nemělo, nevyhrožujte, nepropadejte zoufalství, ale jednejte!
Napsal/a: Richard Bromfield
