Pět největších chyb v komunikaci s dětmi I

Rubrika: Výchovné tipy

1182608_new_eveV komunikaci s dětmi, ale nejen s nimi, se často podvědomě snažíme získat navrch. Kdy se taková nefér hra děje? Jaké chyby v komunikaci děláme? A jak vypadá asertivita v praxi…1. Nevyžádané rady

První chybou jsou nevyžádané rady. „To si musíš sníst tady.“ „Měla by sis dávat na to kolo větší pozor.“ A pro děti něco naprosto neuchopitelného: „Honzíku, ať se nepoblinkáš!“ Co s takovou informací má dítě dělat? Copak ví, jak to zařídit? Buď mu jídlo dejme, nebo ne. Ale nechtějme po něm, aby se zabývalo takovouto „radou“. Děti rozčiluje i utěšování: „Ale no tak, to přece nemůže tak bolet!“ Jak my víme, jak to dítě bolí? Neudílejme rady, ale zeptejme se, zda se chtějí poradit. A malým se nebojme dávat prosté příkazy. Ovšem bez „musíš“ a „nesmíš“. „Tu polívku si sněz v kuchyni.“ „Nepřeji si, abys kolo půjčovala cizím dětem.“ „Ten bonbon nejez, myslím, že už by ti bylo špatně.“- To jsou zřejmé instrukce, co mají děti dělat.

2. Přílišné vysvětlování

Děti milují stručnost. Moje oblíbená hrdinka v jednom seriálu chtěla tvořit v domácnosti s pěti dětmi demokracii. Svolala rodinnou poradu a na programu měla diskusi, jak víc ušetřit. Chtěla po dětech, aby se každé dobrovolně vzdalo nějakých požitků. Děti otáčely oči v sloup, otráveně se povalovaly po obýváku, ten nejmenší se dokonce ptal: „Rodinná porada? Něco jsem proved?“ Děti požadovaly: „Jste rodiče, tak nám něco přikažte!“ Nakonec povstal otec a zavelel: „Odteďka si každý půjčuje jednu videokazetu týdně. Rozchod!“ Děti zakřičely sborem: „Hurááá!“ a rozprchly se. Možná vám to připadá trochu přitažené za vlasy, ale podstata odpovídá tomu, co dětem skutečně vyhovuje. Zhruba od 13 let s námi začnou diskutovat a filozofovat, ale doporučuji, abychom je my sami od sebe nezahlcovali neustálým vysvětlováním.

3. Předpokládání

Děti se nechtějí nic domýšlet, děti chtějí mít jasno. Když po nich něco chceme, tak jim to řekněme přímo a na rovinu. Jestliže řekneme: „No, ale já jsem myslela, že prostě v pátek vyneseš koš,“ „drzé“ dítě asertivně odpoví: „No, a já si to nemyslel.“ Nebo stručněji „hmm“, „jo?“ „aha“. Statečnější adolescenti nás doslova „utřou“: „To máš blbý!“ A my se můžeme vzteknout. Jakmile si něco myslíme, raději si to ujasněme s potomkem nahlas. Předpokládání je ten nejjistější způsob, jak založit nedorozumění či dokonce konflikt. Jsou to klasické situace, kdy začínáme rozhovor větou: „No, ale já jsem myslel…“ a náš protějšek nám odpoví: „O čem to mluvíš?“

autor: Eva Mizerová, Děti a my, 1/2006
Jedná se o ukázku z časopisu Děti a my, vydává Portál

Napsal/a: Eva Mizerová

Toto taky stojí za přečtení!

[Soutěž] Van Goghova hvězdná noc

Startujeme poslední letošní soutěž. Opět si představíme 3 knížky pro děti a o jednu z nich si rovnou zahrajeme…

Čtu dál →

Recenze: Pod zemí, pod vodou

Jestli mohu být tak troufalá a označit nějakou knihu opravdu za bombu, tak je to dozajista knížka autorů Aleksandry

Čtu dál →

Václav Kopta: Člověk musí vědět, čeho si vážit

V následujícím rozhovoru se herec a muzikant Václav Kopta rozpovídal nejen o hře Dvě noci na Karlštejně, která měla v záři

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (13 vyjádření)

  • Bohužel se musím hodně s tímhle článkem ztotožnit:)
    Slovo „nesmíš“ tam lézt používám a slovo „musíš“ jíst taky:)))
    Já vím, že je to kolikrát jak volání na pejska, ale dcera zná pojem nesmíš a musíš:)
    Je pravda, že se kolikrát přistihnu, jak jí to řeknu i jinými slovy a bez slova nesmíš, ale než to já dořeknu a ona mě doposlechne, je na hoře:)

  • Lien

    To moje přesně zní Koukej se pod nožičky ať nehapáš. No, jako kdyby koukání pod nožičky vyřešilo jestli spadne nebo ne. Připadá mi to k smíchu, že kecám takový bludy. Musím trochu přemýšlet než něco vypustím.

  • Danniella

    Jo, Lien, a „pozor, ať neupadneš“ zrovna neříkám taky, místo toho mám „dívej se na cestu“. Ale říkám určitě plno jiných věcí.

  • Lien

    Tak to jo. Pochopila jsem tě tak, že ty to neděláš, to je tím psaným textem, že se dá vyložit tak i tak.

  • Danniella

    Lien, psala jsem, že s tím bodem 1 to není stoprocentní, asi jsi to nečetla celé. Ale cpát do dítěte jídlo a varovat ho, aby se nepoblinkalo, to jsem se smála od srdce a nahlas.

  • Lien

    Danielo, a to si ani nikdy neřekla pozor ať neupadneš. To já totiž používám a myslím, že je to stejné jako s tím blinkáním.

  • Danniella

    Taky vidím problém hlavně v bodě 1. Ale doufám, že výroky typu „ať se nepoblinkáš“ jsme snad nikdy nepronášela. Docela jsem se zasmála.
    Naučila jsem se formulovat své požadavky stručně a jasně a když je potřeba něco složitějšího vysvětlit a je to pravdu nutné, rozdělím věc na krátké a srozumitelné úseky. Zatím se mi zdá, že si docela rozumíme. Snad nám to vydrží.

  • Mě taky nezbývá než se vším napsaným souhlasit..bohužel:-(
    ale snažím se fakt!!!:-)))

  • Neznala mě autorka?:))))))
    Bohužel z toho jsem se „nedostala“ani do této doby…

  • Lien

    To je pěkný článek, taky si v bodě jedna něco najdu, budu si na to dávat pozor.

  • Anonymní

    hlavně si musime uvědomit,že sve dítě často tlačíme k jinému rozhodnutí a potlačujeme jeho individualitu,jenom protože mame pocit,že vše víme nejlepe a hlavně jsme to mi co mame v moci rozhodovani.Ale už si neuvědomujeme,že i to dítko si dalo v hlavičce tu velkou práci sestavit „plan jak na to“.

  • Anonymní

    Je to tak.

  • Musím se pousmát, celkem nedávno jsem si sama uvědomila bod č.1:-) A k bodu 2 mám sklony taky:-) Se stejným úspěchem jako citovaná ukázka:-))

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist