Poprvé mámou ve 34

Ahoj všechny maminky.
Chtěla bych se s vámi podělit o můj životní příběh.
Skoro přesně před rokem se nám splnil sen o malém nádherném miminku, po kterém jsme toužili už několik let…

Ale pěkně po pořádku.
S manželem jsme spolu už čtrnáct let.
Když jsme se brali, neměli jsme na dítě ani pomyšlení.
Neměli jsme prakticky nic a nebyl nikdo z blízkých, kdo by nám mohl pomoci. Tehdy jsme si řekli, že do takové situace nemůžeme miminko přivést. Trpělo by tím.
A tak roky plynuly a nám se pomaličku dařilo zařídit vše, co jsme potřebovali. Mělo to však jeden háček. Můj gynekolog mi diagnostikoval několika centimetrový myom, který se bohužel zvětšoval. A tak v roce 2001 jsme odjeli na čtrnáctidenní dovolenou do Chorvatska s tím, že se prostě pokusíme o miminko.
A světe div se, povedlo se napoprvé. Věděla jsem, že jsem těhotná. Nevím, jak je to možné, ale prostě jsem to věděla. Můj lékař nám to potvrdil, vypsal mi nemocenskou a já čekala na ten úžasný okamžik, až dostanu těhotenskou průkazku. Bohužel to nebyl moc krásný zážitek, protože týden před domluvenou první těhotenskou poradnou jsem začala krvácet. Za pět týdnů poté jsem o miminko na štědrý večer přišla. Byla to hrůza, všichni doma seděli u stromečků a já…..
Při odchodu z nemocnice mě ještě lékař „potěšil“ zprávou, že už bych se o další miminko pokoušet neměla.
Potřebovali jsme s manželem nějaký čas na to, abychom to, jak se říká, strávili.
Předloni na podzim jsme se rozhodli, že to zkusíme znovu.
Můj gynekolog i přes všechny předešlé rady z nemocnice prohlásil, že příroda je mocná čarodějka a že to klidně může dopadnout dobře. Díky bohu, je optimista.
A tak jsem to znovu zkusili. Opět se to povedlo a my jsme trnuli hrůzou, jak to všechno dopadne.
Mé těhotenství byla asi nejkrásnější doba v mém i manželově životě. I když jsme si při každé poradně říkali: Bude nějaké příště?, všechno probíhalo zcela v pořádku.
Těšili jsme se jako malé děti na ultrazvuk v pátém měsíci. Dočkali jsme se ho a manželovi se splnil sen – budeme mít holčičku.
Od té chvíle to byla naše malá Evička.
Termín porodu jsme měli 10. října a strašně jsme se na to těšili, i když jsme věděli, že porod může být velice komplikovaný. Na ultrazvuku se objevil další myom.
Pro porod jsem si vybrala Fakultní nemocnici v Ostravě – Porubě. Udělala jsem dobře.
17. října si mě tam nechali, protože jsem měla málo plodové vody. Evička už měla problémy, tak další den po konzultaci lékařů mi vyvolali porod. Nemohla jsem jíst ani pít, protože jsem musela být připravená na císařský řez kvůli případným komplikacím. Bolesti byly dost silné a tak jsem si nechala píchnout epidurál.
Asi na hodinku jsem si od bolestí odpočinula. Pak už to stálo za to, ale protože byl u mě můj manžel, bylo to všechno snesitelnější. V osm hodin večer mi řekla porodní asistentka, že už konečně budeme rodit. Spadl mi kámen ze srdce. Pak už to šlo ráz na ráz a ve čtvrt na devět se nám narodila naše nádherná Evička.
Teď spinká vedle v ložnici a my se na ten zázrak nemůžeme vynadívat. Uteklo to jako voda a brzy oslaví své první narozeniny.
A tak vám chci, všem nastávajícím maminkám, říct, ať si vážíte toho, že jste otěhotněly, že je všechno v pořádku.
Je řada žen, které si to nikdy nezažijí.
A vám, které se o to marně pokoušíte, chci vzkázat – Neházejte flintu do žita.
Vaše Evina.

Napsal/a: Evina