Jiný kraj – jiný mrav I.

Rubrika: Výchovné tipy

233171_newborn_nelly_1V péči o kojence jsou značné rozdíly mezi kulturami. Jaký vliv mají tyto rozdíly na další vývoj jedince v dětství? A jsou znát i na dospělé osobnosti?Tyto otázky jsou velmi zajímavé a prakticky důležité, ale odpověď na ně je nesnadná. Přesný výzkum by zde musel spočívat v tom, že bychom po skončení prvního roku života vychovávali kojence z různých kultur stejně, aby se ukázal rozdíl způsobený právě a pouze v prvním roce života! To je absurdní myšlenka, i kdybychom věděli, jakým jednotným způsobem je vychovávat. Ale i bez této nedosažitelné experimentální „čistoty“ lze na leccos usoudit promýšlením odpozorovaných praktik péče o dítě a života dospělých v dané společnosti.

Podle Eriksonových pozorování (2003) Sioux, lovec bizonů a divoký válečník, byl kojen neobyčejně dlouho, tři až pět let (jako bohatýři v některých ruských pohádkách), a to ve kteroukoli denní i noční dobu. Dlouho po jeho narození patřila matka jen jemu: věřilo se, že by jí soulož kazila mléko. Neopouštěla ho, nosila ho všude s sebou ve vaku, který Eriksonovi připomínal mateřské lůno. Nic se mu neodpíralo. Matka mu projevovala maximální laskavost. Pak přicházel – naplánován – první šok. Došlo k němu ve chvíli, kdy dítěti rostly zoubky a poprvé kouslo do matčiny bradavky. Za to dostalo řádnou ránu do hlavy a matka se radovala z jeho divokého vzteku: jen ať křičí, aspoň z něj bude dobrý lovec a bojovník.

Erikson jako psychoanalytik pohotově interpretuje: Dlouhé a klidné orální stadium je základem citově vyrovnané osobnosti s neotřesitelným pocitem základního bezpečí ve světě. Proto je Sioux nezištný a štědrý ke svému lidu. Zafixovaný orálně-sadistický komplex kousání je zde základem lovecké a válečnické zuřivosti.

Yurok, trpělivý a pokorný rybář, začínal svůj život docela jinak. Už jsme se zmínili o tom, jaké chování požadoval tradiční mrav od matek vůči plodu (str. 72). Po narození matka prvních deset dní dítě nekojila, bylo krmeno jakousi ořechovou polévkou. V šesti měsících bylo odstaveno a matka přitom často odešla z domova na několik dní, aby na ni „zapomnělo“. Dospělý Yurok byl úzkostný, nutkavě pečlivý, usedlý, bál se cestování, na rozdíl od Siouxe hromadil zásoby a užíval peněz (už před příchodem bělochů). K jeho ctnostem patřilo plakat, když prosil své božstvo – Lososa – o dobrý lov. Erikson opět – tentokrát složitější úvahou – nachází spojitost mezi výchovnými praktikami a celkovým způsobem života indiánů tohoto kmene.

Matějček a Langmeier popisují, jak v různých společenstvích afrických přírodních národů je obvyklé dlouhé kojení, přičemž se matka v prvních měsících od dítěte vůbec neodloučí, krmí je při sebemenším zavrnění, a i širší okolí projevuje dítěti mnoho laskavé pozornosti, více, než by u nás bylo myslitelné. Vývoj motoriky i řeči je v prvním roce rychlejší než v našich podmínkách. S tímto „rozmazlováním“ snad souvisí, že starší dítě a později dospělý má tak silný pocit přináležitosti ke skupině, že si to jen stěží dovedeme představit. Jedinec je na své skupině citově závislý, její opovržení ho deptá. „Úplné opovržení skupinou, k němuž může dojít pro nějaké vážné provinění, je již přímo otázkou přežití, a to nejen u dětí, ale stejně i u dospělých. Závislost na skupině je totiž zdrojem veškeré životní jistoty a všech hodnot. Vyloučený člověk je vlastně odsouzen k zahynutí podlomením duševních sil a ztrátou životního prostředí, neboť i příroda kolem něho má smysl jedině tehdy, má-li člověk oporu ve svém lidském společenství.

Příkladem je třeba smrt „vúdú“, jak ji nazývají australští domorodci, která byla pro cestovatele s evropskou kulturou dlouho naprostou záhadou. Postiženému jedinci byla jen symbolicky naznačena jeho vina a chování ostatních členů kmene se vůči němu změnilo sotva postřehnutelně. On to však vnímá jako odsudek a ortel.“ (25, str. 168–169)

Zajímavá je také souvislost mezi péčí o kojence a povahou jedince v dospělosti u kmene Mayů ve vysokohorské oblasti jihovýchodního Mexika. „Tam také nosí matky děti stále při sobě, ale ve vodorovné poloze a navíc přikryté kvůli zimě. Pohybová a hmatová stimulace je tu maximální, jiná smyslová a sociální stimulace je naproti tomu malá. Na téže vývojové škále, jaké použili badatelé v Africe, jsou tyto děti proti normě poněkud opožděné. Jeví se jako klidnější, neaktivní, málo zvědavé. Nemají onu typickou dravou snahu výzkumnou a poznávací. Toto chování pak velice dobře zapadá do jejich společnosti, v níž se zdůrazňuje konformita a spolehlivé zachovávání rolí. To umožňuje přežití v tvrdých životních podmínkách.“ (25, str. 171)

Český psycholog Lát shrnuje z literatury: „K národním zvykům matek na Okinawě patří jejich mimořádná péče o dítě. Matka nosí dítě na zádech i do práce, a kdykoli pláče – ať z jakýchkoli příčin – nabídne mu prs, vytvářejíc tak v dítěti pocit sociálního bezpečí a důvěry v okolí. Doba kojení se prodlužuje až na tři roky. Naproti tomu matka v Alorézii se plně věnuje dítěti pouze prvních deset dní, pak je předá do péče starších sourozenců. Od šestého dne dostává dítě kromě mléka matkou předem přežvýkanou potravu. Doba kojení je velmi krátká. Dospělá populace Alorézanú projevuje tyto národní rysy: bojácnost, podezíravost, nedůvěru, stavy úzkosti, celkovou labilitu. Opačný charakter má populace na Okinawě. Za války při bombardování byl počet emočních otřesů a neuróz na Okinawě velmi nízký.“

V řadě zemí „třetího světa“ je aktuálním problémem vliv podvýživy v kojeneckém věku na vývoj osobnosti. Uplatňuje se přitom tento mechanismus: Podvyživené děti jsou malátné, nedovedou získat citovou odezvu a tím také větší pozornost a kvalitnější péči matky. Jsou na tom tedy hůře, než kdyby se dožadovaly její pozornosti energicky a se vším šarmem zdravého, dobře živeného kojence.

Jedná se o ukázku z knihy Cesta životem (autor: P. Říčan)
vydal Portál, 2004

Napsal/a: P.Říčan

Toto taky stojí za přečtení!

Odvrátí nachlazení, pomohou při alergiích

Občas to vypadá, jako by se proti nám naše prostředí spiklo: pokud nás zrovna netrápí smogová situace z dopravy, přijdou

Čtu dál →

Recenze: Valentýnka a narozeniny

Ivana Peroutková píše nádherné příběhy pro děti. S jejími knihami se setkávám už poněkolikáté. Její příběhy o Aničce mě velice

Čtu dál →

Leona Kysilková: Chci z kluků vychovat samostatně myslící jedince

Leona se přiznala, že byla policajt a že veškeré snahy o výchovu bez křiku, příkazů, zákazů a uplácení u

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist