Jak zvládat agresivitu svého dítěte?

Rubrika: Výchovné tipy

1039171_angryNa začátek bych chtěla předeslat, že málo které dítě je skutečně agresivní, většinou se děti „pouze“ agresivně chovají a mají k tomu nějaký „svůj“ důvod – chtějí přitáhnout vaši pozornost, jsou nešťastné, zkouší, kam až jim dovolíte jít a nebo prostě jenom zkoumají, „co se stane, když…“ (na něco šlápnou, něco rozbijí atd.)…

Někdy nám určité chování může připadat jako agresivní a zlé (například, když ublíží nějakému malému zvířátku), ale ve skutečnosti se děti jenom učí (to si ale samozřejmě nemůžeme říkat donekonečna, dle psychologů si dítě plně neuvědomuje následky svého jednání zhruba do pěti let) . Jsou jako čistý papír, nemají v sobě morální kodex, nevědí, co je správné a co ne, nerozlišují skutky na společensky přijatelné a naopak, neznají výčitky svědomí, když někomu ublíží. Proto někdy můžou zvolit nejkratší a také nejméně vhodnou formu učení – když chtějí vědět, jak se chová moucha bez křídel, tak jí je jednoduše utrhnou. Potom je na rodičích, aby svému dítěti vše vysvětlili, aby mu vyhradili meze a stanovili pravidla chování a poté chválili za jejich dodržování a trestali za porušení.

Když se stane a vaše dítě udělá něco zlého, nikdy to nepřecházejte. Je rozdíl mezi ignorováním výbuchů vzteku a mezi násilným chováním. Nikdy netolerujte špatné chování nebo krutosti a nikdy nepřistupujte na jeho drzosti. Naopak – kritizujte takové chování, ale nikdy ne dítě, kritika osobnosti podrývá sebeúctu a malá sebeúcta je kořenem špatného chování.

Poté, co uhodí kamaráda nebo něco záměrně rozbije, vezměte mu pozornost, ale nikdy ne svojí lásku. Nezapomeňte, že jeho chování je špatné, ale ne dítě samo. Neříkejte „Nemám tě ráda, si špatný!“, ale „Teď se s tebou nechci bavit, nelíbí se mi, jak se právě chováš“.
Stanovte jasná pravidla – „v tomto domě se navzájem nebijeme a zvířátkům neubližujeme“. Oznamte trest za porušování těchto pravidel a ten trest potom dodržte! Dítě velice rychle rozpozná plané výhružky. „Neubližujeme kočce. Dnes večer jsi bez pohádky a místo toho budeš přemýšlet, proč se to nemá dělat.“
Nikdy ale netrestejte bez vysvětlení, dítě často neví, že udělalo něco zlého, jelikož nechápe důsledky. „Protože si Evičku shodil na zem, upadla a bouchla se. Teď pláče a už si s tebou nechce hrát.“ Je důležité, aby dítě pochopilo důsledky svého chování a také aby pochopilo, jaké důsledky to bude mít přímo pro něj: „Když se takto budeš chovat, brzy za tebou žádní kamarádi nepřijdou.“

U starších dětí je možné sepsat „rodinnou smlouvu“, protože děti mají vrozený smysl pro poctivost a ze své podstaty chtějí dohodu dodržet. „Janička souhlasí, že si nebude půjčovat Petříkovo kolo bez dovolení a Petřík souhlasí, že nebude Janičku tahat za vlasy“. Po nějakém čase můžete pro motivaci odměnit dítě za její dodržování.

Nedávejte dětem nálepky (viz. čl. Vzrůstající sebevědomí a budování sebeúcty). Když mu budete neustále nadávat, že je malý tyran a budete mu připomínat, jak onehdy zašlápl broučka, až na nějakého narazí příště, s největší pravděpodobností to udělá znovu, protože „už si stejně o něm myslíte něco špatného, tak na tom nesejde“. Místo toho mu řekněte, že víte, že není zlý a že věříte, že něco takového už určitě nikdy nezopakuje. Dítě vás miluje a to poslední, co chce, je vás zklamat.

Je jasné, že příklady táhnou. Většina rodičů neučí své děti agresivitě, ale způsob, jakým je vychovávají, může dítě k násilnému chování dovést. Násilí vyvolává násilí. Samozřejmě, že příležitostné plácnutí (zvláště, je-li opodstatněné) z nikoho tyrana neudělá, ale časté tělesné tresty, neúměrné a přísné, k tomu vedou. Většina malých tyranů na dětském hřišti je obětí rodičů, kteří nikdy nejdou pro ránu daleko.
Dítě vás miluje a jako největší důkaz podává to, že vás napodobuje. Vy určujete jeho hranice, ukazujete mu, jak se chovat. To není myšleno tak, že když zabije motýla, je to proto, že vás někdy viděl zabít motýla, ale agrese (ta s úmyslem ublížit, nikoli z důvodů poznávání světa) není většině dětí vrozená a zřejmě ji museli vidět někde před tím.

Tak, toto jsou rady uznávané dětské psycholožky Dorothy Einonové, jak si poradit s násilnickým chováním našich miláčků. Já bych k tomu chtěla jen dodat – i maminka je jenom člověk, máme své nálady, býváme smutné, vyčerpané, nervózní a podrážděné a není se čemu divit. Tak si nedělejme těžkou hlavu se všemi těmi poučkami, netrapme se, když nám někdy ujede pusa nebo ruka, to se prostě stává a pokud to není na denním pořádku, určitě svým dětem nezpůsobíme žádné trauma. Pokud je milujeme a upřímně se snažíme, prostě to špatně dělat nemůžeme!!

Tak hodně zdaru nám všem a ať čekárny dětských psychologů zejí prázdnotou!:-)

Napsal/a: Helen

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • Skvělý článek a určitě si z něho hodně vezmu k srdci
    Moc díky

  • Helen, bezvadný článek! Škoda, že konečně (pro mě) dobrý článek nemůžu obodovat. Asi to bude tím, že ti nejde o klubíčka, ale že nám chceš něco vzdělit. Jen tak dál.

  • Helen, díky.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist