Lež má krátké nohy!!!… takto zní staré moudro, které lidstvo provází snad od nepaměti. My samy žijeme obklopeni lží. Někdy ji už ani jako za lež nepovažujeme např. když si malinko upravíme příhodu o našem pozdním příchodu do práce … Co se skrývá pod lží, proč nám začnou lhát naše děti, když jsou tak čisté a nezkažené???
Dětská lež u předškolních dětí je podle odborníků důkazem normálního vývoje, stejně jako ostatní složky charakteru malého človíčka. Je proto nutné ji posuzovat podle věku dítěte, ale i především podle druhu lhaní.
- I když dítě neříká pravdu, nemusí si tuto skutečnost o říkání nepravdy uvědomovat, protože je samo přesvědčeno o své pravdě, které věří.
- Opravdová lež vzniká tehdy, jestliže dítě záměrně říká nepravdu proto, aby někoho uvedlo v omyl a samo z toho mělo prospěch.
- Za další formou lhaní se skrývá stud. Stud jako takový, souvisí s nízkým sebehodnocením a lhaní je cesta, kterou se to dá kompenzovat „Jsem lepší, šikovnější, chytřejší, schopnější… než si myslíte, že jsem.“ V tomto případě je to automatická obrana před studem, která znamená strach ze ztráty lásky a kontaktu rodičů. S tímto typem lhaní mají zejména potíže děti s poruchami chování, především pak děti s poruchou pozornosti a hyperaktivitou (ADHD), protože rychleji jednají, než přemýšlejí o možném dopadu svých činů.
- Další příčinou lhaní může být touha po pozornosti. Někdy může dojít až k velmi závažným obviněním, např. že mu někdo ubližoval, nebo ho dokonce zneužíval. Takové tvrzení rodiče vždy vyburcuje k aktivitě a dítě je potom opravdu v centru pozornosti. Lež o ubližování je nepříjemná, ale v předškolním věku bývá docela častá a většinou i lehce odhalitelná. Pokud ale podobným způsobem lže školák nebo teenager, je už situace mnohem vážnější. V tomto případě, je velmi dobré vyhledat odbornou pomoc psychologa nebo psychiatra.
Co udělat proto, aby dítě nelhalo???
Pokud se budeme soustředit jen na odhalení a potrestání dítěte, nikdy nemůžeme počítat se 100% úspěchem neříkání lží. Jestliže se ovšem zaměříme na emoční prožívání a základ proč dítě lže a co ho k tomu vedlo, minimalizujeme nebo zcela odstraníme příčiny vznikajících lží, pak bychom mohli zcela toto chování zastavit. Lhaní je důsledek, ne příčina!!!
Dítě musí ze strany rodičů cítit, že je milováno, i když zažívá stud. Pokud dítě lásku vědomě neprožívá a nepociťuje, nebo si není láskou blízkých jisté, selhávají všechny tresty i odměny.
Bezpodmínečná láska rodičů k dítěti je jediným nejúčinnějším zdrojem ke zdravému vývoji dítěte.
Jak na lháře???
Pokud dítě záměrně lže, měli bychom malému lháři dát šanci „přiznat barvu“ a uvést věci na pravou míru. Když se dítě zachová čestně a přizná se – netrestejte ho!!! Důsledně mu vysvětlete, že tudy cesta nevede a že dříve nebo později se pravdu stejně dozvíte. Zároveň mu řekněte, jak moc si vážíte toho, že se vám přiznalo a že to nebylo určitě jednoduché!!!
Zkuste použít příklady z pohádek či filmů, kde dítěti názorně ukážete, že se lhaním věci jen zhoršují a že pravdomluvnost je lepší prostředek k dosažení cíle. Mluvte také o tom, jak se cítí ten, komu je lháno a jaké má pocity samotný lhář, když ho nepravda tíží.
Ujistěte toho svého „provinilce“, že pokud vám nebude lhát, vyřešíte problém společně a že za ním vždy stojíte.
Pokud je potřeba sáhnout po nějakém trestu, neměl by být příliš tvrdý, protože dítě se mu příště pokusí vyhnout další lží.
Nejhorší variantou je podezírání: „Opravdu mi říkáš pravdu?!“ Pokud si nejste jisti, jaký přístup zvolit, představte si na místě svého dítěte samy sebe a zkuste si uvědomit, co by pro vás bylo přijatelné a co by vás už zranilo nebo spíš i zatvrdilo.
Důvěra se buduje dlouho a někdy bývá velmi křehká.
*****Jak řešíte a vnímáte lži svých dětí???*****
Napsal/a: suodal
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (16 vyjádření)
lussy radu mám jen takovou, viz ty razítka, vymezit to že se s nima bude hrát na jednoum místě, dá se pod to ubrus a budete spolu nebo aby jsi na ní viděla…takové věci bych asi volně nenechávala, po určitou dobu…také máme třeba fixy dané stranou, a malej si maluje pouze s pastelkama, jinak by to také asi bylo všude…takže zmenšit možnosti demolizace….
jinak mi to v tomhle věku přijde normální a radu na to nemám 😀
No, to je stejné, jak u nás, Naty když ublíží malému, tak taky zapírá, páč taky zakřičím, ona totiž i když už má věk, kdy by měla pochopit, jak může svým jednáním ublížit malému, tak ona tohle opravdu nechápe a to je dost inteligentní……..jako třeba zkoušela chytat krk do krk a lomcovat s ním, nepochopí, až jí prostě řeknu a vysvětlím, že tohle teda ne.
Malá ve věku Marušky taky lhala, ale spíše to fakt hraničilo s fantazizí, třeba ty ppaučky, jak jsi psala, u nás pořád kdosi byl v baráku, nějaká holčička nebo kluk.
Myslím si, že je to způsobeno určitým stupněm vývoje, to máš Lien pravdu, prostě co 2 roky je určitý stav, ve dvou letech vzteky, ve 4-letech lhaní, i maginární kamarádi, pak nastupuje ta horší fáze, odmítavý postoj, drzost………nyní nastoupila fáze rozumu, ale pořád kolem obíhá škodná s minulých let, fantazie, drzost aj.
mariko ne to právě není způsobeno neustálým se věnováním dítěti 🙂
Tak ono je to tím, že tvoje malá je větší, Maruška si taky nevymýšlí když něco udělá, naopak ještě za mnou sama přijde, že něco a chce pomoci. Ale s tou Laurou prostě zapírá, spíš než lže. Laura si v klidu hraje, najednou vidím, že tam jde Maruška a za chvíli kravál. Zeptám se co se stalo a odpověď že nic, nebo že si TO laura udělala sama. Ale to už jsem psala, že jsem to způsobila když byla Laura miminko, že jsem na Marušku zakřičela, když jí třeba chtěla zvedat nebo tak, takže má teď asi strach, ale už to také ubývá. Navíc ona jí záměrně neubližuje, spíš jí sebere hračku, nebo když se po ní Laura sápe, tak rychle uhne a ona upadne apod.
No a jinak bych řekla, že mi nelže, až na ty fantazijní představy.
Holky a je to lahní opravdu způsobené neustálým se věnováním dětí???
Lhaním jsme si prošli u Natálky, ale to spíše hraničilo s fantazií, nnyí mi celkem říká pravdu, akorát se bojí říct pravdu, když ublíží mladšímu bráškovi, to řekne, že mu nic neudělala, přitom třeba slyším, že jednu pleskla, ale že by mi lhala, že ona tohle neudělala, tohle nezašpinila, to si teda nepamatuji, je hodně soběstačná, sama si vyhraje, mě volá opravdu pouze v nouzi, když si neví rady, prostě nevyžaduje tolik pozornosti, to kolikrát musím volat, co dělá a kde 🙂
Ale lže mi ted Honzík, neumí mluvit, to víte, ale když něco provede a kdo to udělal, tak samo NÁNÁ/ Natálka/, to mu jde moc dobře a to pokaždé, on nic, on je svatej a přitom u toho stojím a vím, že to udělal, ale prostě to udělala NÁNA a tím to haslo, já mu sice řeknu, že to udělal Honzík a ještě na něj ukážu, ale prd platné 🙂
Lussy a k razítku, nepůjčuj ho Lucince, pak se zbytečně rozčiluješ, ta voda není hrozná, ale to razítko…………bud trochu zatvrzelá a zkus třeba dát Lucince nějakej úkol samostatně a hodně důležitý, aby neměla čas zdemolovat domeček, třeba se tím zabaví 🙂
Lussy, já řeším totéž, že se malé věnuju v každé volné chvilce a pořád je to málo, jenže já prostě už víc nemůžu, nejde to :-(.
Ale nevím, zda by bylo lepší pro ně být jedináček, fakt nevím, bez druhého dítěte se tohle nedělo.
Hm tak ještě je porazítkovaný křeslo, to taky nejde dolů.
Vzala jsem do náručí Máru a říkám:už aby jsi mluvil a řekl mi, proč to děláš.
Lucy na to: Já vím co ti řekne – že jsem to udělala já.
Já na to: Proč by mi lhal. On mi řekne pravdu. Třeba že se nudil a nic lepšího ho nenapadlo.
Jinak uvítám jakoukoli radu co s tím, protože si nenechám zničit barák. Během 3 týdnů to tu máme jako v chlívku.
Tak – úplně čerstvý zážitek: Lucy chtěla půjčit manželovo razítko co dává na faktury. Jelikož od 1,5 roku miluje razítka, razítkuje často a ráda a pokaždý jen na papír, tak jsem jí ho půjčila. Pak jdu vařit oběd, najednou koukám a firemní razítko 2x v obýváku na zdi asi 130 cm vysoko, asi 10 x na konferenčním stolku, 1x na velké kostce z Lego duplo, 3x na utěrce co ležela v obýváku a Lucy černý ruce.
Říkám jí, opravdu v klidu: Ježiš, Lucy nevíš kde se tu vzala ta razítka? A ona na to: haf haf haf (když je nejistá, hraje si na psa…). Tak říkám znovu, nevíš kdo to byl? A ona: Mareček.
Já na to: Aha, a nevíš pro to Mareček udělal? Ona: Protože jsi mu to razítka půjčila.
Tak jsem se otočila k Marečkovi a říkám mu: Marečku, až budeš příště razítkovat, tak prosím tě jenom na papír jo? Pak jsem umyla stůl, ze zdi to nejde, a utěrku a Lego jsem hodila do koše, že je to zničené (pak to vyndám). Což ji hodně překvapilo, protože ta kostka z Lega je sloup pro stáje, který pořád staví a bez ní to nepůjde. Pak šla něco hodit do koše a kouká tam na tu utěrku a tu kostku a říká: Hm, opravdu to tu je.
Tak nevím, celé dopoledne jsme byly spolu, pomáhala jsem jí lepit samolepky, vyplŇovaly jsme takový sešit s úkoly, byly na zahradě, sely hrách. A pak si dovolím udělat rychlý oběd a ona tohle.
Kdyby jí viděl manžel, tak by okamžitě dostala na zadek.
tak u nás to je a probíhalo asi jako u všech, já vnímám lhaní také v podobách fantazie u nás u těch velkých dochází už i k cílené lži, předem připíšu že mě to mrzí, ale na druhou stranu to i chápu, také vzpomínám na dětství své 😀 …. lež proběhne tak že něco chtějí někam jít, něco koupit atd…vědí že se většinou vše během nějaké doby provalí, ale ten zážitek jim prostě za to stojí, lžou i někdy kvůli tomu že ví že bych jim to nedovolila, nebo reagovala hrr…takže ač to zní divně tak já se jim částečně nedivím a dokážu to i pochopit….zatím jsou to takové „neškodné“ lži a uvědomují si že to není dobré ale…..
NO nereaguju na to nijak, jen jí řeknu že jsou nějaké zvláštní, když je nevidím, jestli by si mohla vzít ty, které vidíme obě. No a to je celé. Ona někdy lže když něco udělá Lauře, že nic neudělala, ale tohle jsem se zavinila sama, že jsem na ní párkrát zakřičela, takže to bude chvilku trvat, než bude zase vědět, že to může klidně říct.
Třeba s těmi bačkorami mi nepřijde vůbec jako lhaní, to bych měla největší lářku na světě. Má svůj svět fantazie, chvíli je Popelka, pak rytíř, pak princ, pak Jeníček, za chvíli Mařenka, to neberu jako lhaní. Stejně tak když mi na nebi kde nic není ukazuje raketu 🙂
U nás to začlo tím, že začala dělat věci, které před tím nikdy nedělala – třeba ten jogurt. Určitě od 2 let ho umí sníst sama, max. jí ukápne na stůl, ale aby byl rukou rozpatlaný po zdi, to jsem teda neznala. Nebo jde z koupelny, schválně si neutře ruce a těma mokrýma rukama začne patlat po zdi, když jsem to zjistila a ptala jsem se jí, jestli neví, kde se to tam vzalo, tak řekla, že neví. Pak jsme si povídaly, že mi to může klidně říct atd. tak mi tedy řekla, že to bylo ona. Na dotaz proč to dělá, že to tu máme teď ošklivý (dělá to opakovaně, takže na zdi je rozpatlaný flek 30×30 cm) mi řekla, že se jí to líbí…
Lien, díky za napsání 🙂 …docela by mě zajímalo, jak řešíš to „bačkorové lhaní“???
Makineo, děkujiii 🙂 On by člověk(rodič) měl začínat vždycky u sebe, protože ve většině případů, to je důsledek nějaké chyby nás dospěláků.
Suodal, článek se mi moc líbí a souhlasím.
Taky určité lži myslím, že se řešit nemusí – ty, které spíš hraničí s fantazií.
Ostatní bych řešila. Ale právě spíš tím stylem začít se zamýšlet nad příčinou lhaní. Má dítě strach se mi svěřit? Stydí se? atp. A začít spíš u sebe.
Občas mi holky zalhaly, ale nebylo to asi nic tragického, protože si nevzpomínám, že by mě to nějak trápilo.
Co se snažím vědomě, tak ocenit, když vidím, že někdo jedná čestně i za cenu toho, že se mu to nevyplatí.
J8 myslím, že je to normální, malá mi lže přímo do očí. Třeba se jí ptám, jestli má na noze bačkory a ona že ano, tak na ty nohy obě koukáme já říkám, že žádné nevidím, a ona stejně že ano, že tam jsou :-P.
Z toho určitě vyroste, někdy když je to pro mě důležité, tak jí říkám že potřebuji slyšet pravdu. Ještě nedávno mi odpovídala „PRAVDU“ 🙂 :-).
Teď už mi většinou řekne, jak to bylo doopravdy, i když samozřejmě to musím vyžadovat jen v situacích, kdy to opravdu potřebuji vědět, ne při každé hlouposti.
Mně osobně to nijak nevadí, považuji to za nějaký vývojový stupeň a nepozastavuji se nad tím.
Lussy a Zuzino, díky za napsání 🙂 …Inspirací pro tento článek mi byl Honzík(6). Nikdy mi nijak extra nelhal a když jsem malilinko „přitlačila“, tak vždycky kápl božskou, za což jsem ho vždycky řekla, že si vážím toho, že se přiznal.
Jenže teď lže a nebo jsme došli do fáze „já už si to nepamatuju“.
Byl opravdu velmi pravdomluvný, ale začíná se pohybovat více venku sám mezi svýma vrstevníkama(hlavně ten jeden je pěkný výlupek), kteří lžou, lžou a lžou…a lži jim procházejí 🙁
Doufám, že je to jen přechodný stav…a taky ze strany „tatínka“ cítí zastání, protože Honzík nám „nelže“, on nás jen malinko „šidí“. Nejhorší je, když provokuje Domču a ta to díky své nemocné psychice neustojí a vystartuje po něm, tak samozřejmně, že vynadáno dostane Domča. Já to sice urovnám na pravou míru, ale ze strany tatínka Honzík cítí a slyší velké zastání.
Lussy, co takhle na to jít z druhé strany…co asi vedlo tatínka k tomu, že popatlal zeď???
A taky si myslím, že je ještě poměrně malá a jen zkouší co to udělá, když se vystřelí jogurt ze lžičky atd. a zatím ji zcela nedochází důsledky svého chování…a pak když to vidí, tak se to snaží zamaskovat lží.
Takhle jsem to aspoň já měla s Honzíkem a i částečně s Domčou kolem toho 4 roku.
Lussy právě prožíváme to samé.zajímavé je,že co se týče školkových věcí,tak ani tak nelže/např. s tím jak byl zavřený v ředitelně kvůli spaní,přiznal hned za co to bylo/ale co týče doma,tak konec..on ty hračky nerozházel,věci ze skříně vyhazela sestra atd..ale třeba když něco rozlije,rozbije,tak se to snaží uklidit abych to nepoznala,ale potom barvu přizná :-)je fakt,že když se mu něco takového stane,už mi hlásí větu,to se stane každému,že mami?tak jak mu říkávám já.ale co mi vadí a tam vnímám problém ze strany tatínka,tak abych já nenadávala,tak lže kvůli němu 🙁 ale to si musíme spíš srovnat doma my dospělí…
suodal,
článek mi kápl do noty.
Lucy jsou čerstvě 4 roky a začlo období lhaní a nějak si s tím nevíme rady.
Např. jí u stolu jogurt, najednou je zeď celá opatlaná od jogurtu. Když se zeptám kdo to byl, tak mi řekne, že Mareček (tatínek).
Slyším nějaké podivné zvuky, ptám se jí, co to je, ona na to že nic. Pak řekne:hlavně se prosím tě nedívej na zrcadlo na chodbě.
Já se tam pak podívala a to bylo celý poplivaný…
Že by trpěla nedostatkem pozornosti od nás si nemyslím, to spíš naopak.
Mobile Sliding Menu