Jedno letní pondělí jsme chtěli využít krásného počasí a vyrazit někam do přírody. Našli jsme dvě dosud nezdolané rozhledny blízko sebe, a tak jsme sbalili batůžek a vyrazili do Jestřebích hor. Šéf výpravy naplánoval trasu s ohledem na sedmiletou dcerku, která den předtím zdolala na kole 25 kilometrů. Podle mapy chtěl dojet z Lhoty u Trutnova po panelové cestě až k pěchotnímu srubu Na pahorku, ale zastavila nás závora, čímž se výlet prodloužil o kilometr a půl.
První úsek k rozcestníku u bunkru stoupal do kopce, ale protože jsme byli teprve na začátku výletu, nikdo neprotestoval. Dcerka neustále sledovala rouru parovodu, který cestu lemuje, a když se naše cesty rozdělily, zbývalo k první zastávce asi 500 metrů po zelené značce.
Dřevěná Slavětínská rozhledna s ocelovými prvky na Markoušovickém hřebenu je veřejnosti přístupná od září 2014. Vyhlídková plošina se nachází ve výšce 18 metrů a poskytuje nádherný kruhový výhled na Krkonoše, Rýchory, Jestřebí hory, Trutnov nebo vodní nádrž Rozkoš.
Po hřebeni, takže téměř po rovině, jsme pokračovali další 4 kilometry k rozhledně Žaltman. Velkou část cesty se zelená turistická značka překrývá s cyklotrasou. Terén tedy není příliš těžký, s výjimkou závěrečného stoupání k rozhledně – to vede přes kořeny a kameny cestou necestou.
Rozhledna Žaltman pamatuje mnohem víc než ta předchozí, stojí zde již od roku 1967. Panoramatický rozhled z ní je ohrožen okolními stromy, takže se plánuje výstavba nové, vyšší rozhledny. Drobné posilnění v podobě sušenky jsme si museli dopřát ve stoje, neboť u této rozhledny nenajdeme žádnou lavičku. Ale i tak jsme přestávku uvítali.
Stejnou cestou jsme se vrátili asi 2 kilometry k Jestřebí boudě, kde jsme měli v plánu dát si něco k snědku. Nabízeli pouze polévku, a protože dcerka se na luštěniny příliš netváří, zvítězila frankfurtská a byla to opravdu skvělá volba. Unavení turisté nepohrdli k polévce ani krajíčkem chleba. Dcera dokonce ani nehlesla, že kůrku nechce, a chleba v ní přímo zmizel – pohyb na čerstvém vzduchu dělá divy.
V Jestřebí boudě jsme pořídili pohled i razítka do sbírky a zase jsme se vydali na cestu. Dcera ukazovala, jak moc energie jí dodala ta výborná polévka a třetinka malinovky. Nasadila svižné tempo a co nevidět jsme byli u rozcestníku pod rozhlednou. Podruhé jsme na Slavětínskou rozhlednu nelezli, ale ladně jsme se jí vyhnuli po cyklostezce, která nás dovedla až k bunkru. Mezitím Michalce energie došla a spíše se šourala, ale jakmile si všimla, že jsme u parovodu, opětovně ožila. Věděla totiž, že teď zbývá už poslední úsek z pěkného kopce a tam dole na nás čeká opuštěné auto.
Výlet se nám vydařil, pohodovým procházkovým tempem jsme zdolali 11 kilometrů po většinou pěkném terénu. Občerstvení v Jestřebí boudě nám také přišlo vhod, turistické značení nemělo chybu. Jediné, co jsem nedokázala dceři objasnit, byl její dotaz: „Proč někteří lidé nedokážou odpadky odnést k nejbližšímu koši?“
Napsal/a: Milhauzice
