Jak už jsem slíbila, rozhodla jsem se ze sebe udělat zde na VD úplného trotla a napsat vám o své malé úchylce.
Jak již jistě víte, do našich oblíbených Tater jezdíme docela často. Od naší první návštěvy nás neustále přitahují a fascinují.
A tak ani doma neleníme a o této krásné krajině si alespoň čteme, nebo sledujeme dokumenty. Celkem brzo jsem zjistila, že na Slovensku žijí medvědi a setkání s člověkem tam není až tak neobvyklé. Od té doby mě jako magnet přitahují tito chlupáči a považuji to už za jakousi formu úchylky. Když jsme někde v ZOO, dokážu pozorovat medvěda i půl hodiny. Děti už odchází od výběhu a maminka stále stojí. U nás v rodině si ze mne dělají srandu. Ale je to tak, musím se přiznat, že mám z případného setkání s medvědem strach. Věděla jsem, že tito huňáči žijí v Nízkých Tatrách, Slovenském ráji atd. Ovšem každý mi říkal, že ve Vysokých nejsou, co by tam prý dělali? Nebo alespoň ne nahoře, v horách. Dobře, vzala jsem to jako fakt a dál jsem jejich výskyt až tak neřešila.
Jak již víte z mého minulého článku, na začátku června jsme byli s manželem na týden v Tatrách. A tam se to stalo! Během naší pohodové cesty na Chatu při Zelenom plese. Omlouvám se, musím odbočit. Tato chata je dle mého nejkrásnější chatou ze všech Tatranských chat, které jsem zatím navštívila. Ale zpět k medvědům. Na začátku června bylo málo turistů, během cesty k chatě jsme potkali jen jednu paní , jinak jsme šli sami. Jdeme lesem, povídáme si a najednou zahlédnu na zemi něco, čemu se každý člověk snaží normálně vyhnout, protože případné došlápnutí, není zrovna příjemné a voňavé už vůbec ne. Asi už tušíte. Ale nejlépe vystihnu situaci tak, že přepíšu část naší konverzace:
Já: „ Hele, ho..o.“ Zůstávám stát a onu věc pozoruji. Věřte, že by vás také zaujala, protože opravdu nevypadala „běžně“.
Manžel: „Pojď prosím tě.“
Já: „ Čí to je ho..o?“
Manžel: „Nevím, asi psa. Pojď už.“ Manžel se rozhlíží po okolí – proč – to mi došlo až doma.
Já: „ Tohle není od psa, to je medvědí!!!!“
Manžel: „ Né, není, tady medvědi nejsou, vždyť jsem ti to říkal. Neboj a pojď.“ Bere mě za ruku a jdeme dál.
Ano, ještě chvilku mi vrtá hlavou myšlenka, jak takovou hromadu může vyprodukovat pes. Napadá mě i kráva, kůň a další blbosti. Mám pořád tendenci o nálezu mluvit a rozebírat ho, manžel evidentně přesměrovává hovor jinam. Nyní už vlastně nevím, proč jsem v tu chvilku byla tak důvěřivá a opravdu se nechala opít rohlíkem a na hromadu zapomněla. Vše tedy bylo v pořádku a cesta pokračovala.
Nicméně nebyla bych to já, abych hned doma nesedla k internetu a nezadala slovní spojení – medvědí exkrement. Hned vyběhl hledaný článek a u toho byl obrázek. Polilo mě horko a bylo mi vše jasné! V ten moment mi došlo, proč se manžel na cestě tak rozhlížel, proč odváděl moji pozornost od hromady a proč chtěl, abychom pokračovali tak rychle dál. Bylo mi to naprosto jasné. Nebylo pochyb! To, co jsme potkali, bylo opravdu od medvěda!
Škoda, že jsem si to nenafotila. Ale uznejte, asi není až tak normální si na výletu fotit lejno, že? Ani mě to nenapadlo.
Hned na hotelu jsem zjišťovala, zda už nějaký turista, nebo zaměstnanci hotelu, viděli v okolí medvěda a bylo mi s úsměvem řečeno, že ANO a několikrát. A zrovna minulý týden se tam potulovala medvědice i s mláďaty! A pak, že ve Vysokých nejsou! Na to už nikomu nenaletím.
Obávám se, že tím, jak na setkání neustále myslím, že mě to jednou nejspíš opravdu potká a abych byla připravená. I když ruku na srdce, lze to, připravit se na setkání s medvědem ve volné přírodě? Obávám se, že ne. Ale i tak jsem si doma, v klidu přečetla všechna doporučení. Nalezla jsem velmi zajímavý článek, kde píší, že medvěd se většinou turistům vyhne. Nejlepší je tedy chodit po skupinkách a komunikovat spolu. Pokud o nás šelma ví, vyhne se. Riziko je vždy, když o nás neví a my mu vstoupíme do jeho cesty nečekaně. Dalším rizikem je pak tzv. medvěd žebrák. Což jsou medvědi od tzv. kontejnerových matek (hrozný název, co?), matky je naučí vybírat popelnice, chodit k obydlí lidí a tito medvědi jsou pak opravdu nebezpeční. Zkušení ochranáři radí při setkání hlavně nepanikařit (no, dobrá rada!), nekřičet a zůstat stát. Nikdy neutíkat, neb mu nemůžeme utéct. Většinou pak medvěd sám odejde. Pokud ne, snažíme se udělat větším tím, že pomalu vzpažíme ruce vzhůru. Pokud ani to nepomůže, začneme couvat, ale neotáčíme se k šelmě zády. Pokud jde stále za námi, pak sundáme část našeho oděvu, či batoh. To by ho mohlo na chvilku zaměstnat a my bysme získali tolik potřebný čas na ústup. V nejhorším pak na medvěda promluvíme tlumeným hlasem. Pokud už přeci jen dojde k útoku, schoulíme se do klubíčka na zem a nehýbeme se (opět dokonalá rada!). Prý k útokům dochází výjimečně a většinou jde o nemocné či zbloudilé jedince. Jak se chovat, pokud s sebou máte malé děti, to už v „příručce přežití“ nepíší. Takže o tom už raději nebudu dál ani uvažovat. Třeba někomu moje rady přijdou vhod při návštěvě Slovenska.:-)
A ještě dodatek. Manžel už u té cesty věděl, čí je ta hromada, ale nechtěl mě vylekat. Což asi udělal dobře, protože jak se znám, byl by ohrožen náš další výstup a Chatu při Zelenom plese bych vlastně ani neviděla. Doma můj nález na internetu komentoval slovy:
„A jé, naše mamka už bude jezdit jen do Krkonoš.“ 🙂
Napsal/a: Peťka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (13 vyjádření)
Juj, Zavo! To jsi snad ani neměla psát. 🙂
Já bych sedla na kolo a šlapala jak divá. 🙂 Však ono to stojí i v přírůčkách, že by člověk neměl lézt právě do maliní, brusinek apod. 🙂
Jeden den naší tatranské dovolené jsme věnovali cyklovýletu na Kmeťov vodopád. Jeli jsme pohodovou cestou Koprovským údolím, kde se to medvědími ho..y jen hemžilo. Bylo to v září a ho..a byla plná brusinek:-) Celou cestu jsem si tajně přála nějakého huňáče zahlídnout… Ještě, že jsem to nevyslovila nahlas, protože mi úplně stačilo slyšet jeho bručení poblíž cesty. Nevím, co bych dělala při osobním setkání, ale určitě bych neutíkala. Strachem mi tuhly nohy i tak… Pozdější odpoledne, sluníčko bylo nízko, kolem majestátné hory, obrovské stromy v hlubokém lese, nikde ani živáčka, jen ten hluboký, táhlý hlas…
Hezky napsané.
Ty se máš,já medvědí ho..o v Tatrách „nepotkala“. :-).
Peťko, moc pěkně čtivě napsané. Vůbec se Ti nedivím, já bych se bála taky hrozně.
Taky se bojím i divočáků, když jdem do lesa.
A se zájmem jsem si přečetla i rady, jak se při setkání s medvědem zachovat, i když doufám, že to nikdy potřebovat nebudu.
Peťko, taky jsem po upozornění v předchozím článku čekala, že ses lekla komára nebo tak něco 🙂
No, já strach z medvědů v Tatrách fakt řešit nemusím, mám takový strach z výšek, že mě tam nikdo nedostane. Nevadilo by mi šlapat do kopce (to netvrdím, že bych nebyla vyřízená), ale ten otevřený výhled do kraje, není nic pro mě. Okamžitě se dostaví závrať a já mám strach udělat krok, abych se někam nezřítila.
Takže piš dál, ať se můžu pokochat aspoň z tvých článků a fotek
No, Peťko, bacha – prý se k nám stěhují subtropické jedovaté druhy pavouků (například).
Nám doma na podzim po baráku putoval takový poměrně velký, zelený…
Takového jsem ve volné přírodě České republiky fakt ještě neviděla (a že už nějaký pátek pamatuji…)
Mně stačí hrozba divočáka (jednou jsme s chotěm – ještě bez dětí – před skupinkou v podvečer v lese rychle ustupovali).
Ostatně – nemám ani příjemný pocit, když potkám v lese, v oblasti s výskytem vztekliny, nějakou nebojácnou lišku…
Naštěstí mě zatím pokousalo tak akorát morče.
A jednou teda divoká myš, taky hrozila vzteklina, ale já byla v klidu (dítě zhruba desetileté), zato vedoucí na táboře si tehdy asi užili….
😉
Peťko, klíííd 😉 Já si myslím, že má manžel pravdu, jsou to zvířata plachá a myslím, že by to byla dost náhoda, stanout jim tváří v tvář… 😉 To bysme nemohli ani do Beskyd 🙂
Jinak, v Krkonoších jsem nikdy nebyla, je to od nás dál než do těch Tater 😉
Ha ha, dost jsem se pobavila. 🙂
Tím nemyslím, že jsi strašpytel, to vůbec, ale hezky si to napsala.
Úplně to vidím na živo, jak to h…o řešíte 🙂
Peťko, zase hezké počtení.
Z vlastní mnohaleté zkušenosti ti garantuju, že v Krkonoších potkáš tak maximálně srnku 🙂
Já jsem teda tak prdlá, že když jsme byli v Beskydech a narazili jsme v lese na ceduli, která upozorňovala, že jsme v oblasti, kde se pohybují medvědi, vlci a rysi, tak jsem se vyloženě těšila, že je potkáme. Pak jsme vylezli z lesa a já byla naštvaná, že jsme žádný zvíře nepotkali.
A v Tatrách nám přes cestu, tak 100 metrů před námi přeběhla rodinka divočáků, manžel ztuhnul a já se radovala, že vidím prasátka 🙂
Asi mi chybí pud sebezáchovy nebo co.
Děkuji moc, to jsem ráda, že nejsem za úplného cvoka a že nás takových je víc.
Stejně si ale říkám, jaká je ta naše zemička krásná. Nepotkáme v lese medvěda, na louce se neplazí kobra, od nikud na nás nevyskočí tygr, pod postelí neleze štír atd..:-))Asi se každý obyvatel příslušné země naučí žít tak, aby si na případné nebezpečí z řad zvířecích živočichů dával pozor. Já si to ani raději nebudu představovat a jsem ráda, že u nás můžeme potkat opravdu asi akorát toho kance. I když, Jovanko, taky bych se bála. 🙂
Pavlinkav, děkuji za „příhody“. Obzvlášť manžel ti prý moc děkuje. 🙂 Jo, jo, to potřebuju číst, jako sůl a pomalu už opravdu začínám myslet na ty Krkonoše. 🙂
A holky nepište, že někdo v Krkonoších viděl na vlastní oči třeba vlka, nebo mi už z dostupných hor nezbyde vůbec nic. 🙂
Ctiradko, ano, ano, z domova se mi to už píše vesele. 🙂
Peťko, já jsem čekala nějakou pitomost a ty se vytasíš s medvědem. UF! Myslím, že z medvěda bych netoužila potkat ani ten exkrement 😉
Jen jsem se pousmála nad tím, že někdo tvrdil, že tam medvědi nejsou. My jsme jednou měli asi 2 km nad táborem medvědici s mladým… no lehko u srdce nám nebylo a dva kluci (vedoucí) je tehdy zahlédli, když byli na houbách (ne ti medvědi 🙂 ). A taky znám z vyprávění, že když jsme byli malí, asi potřetí na táboře, tak nám medvěd vybílil sklad. Ale to mám fakt jen z vyprávění…
Takže za mě – když na medvěda, tak hurá do ZOO 😉
Peťko, pěkný článek, vyprávěno s vtipem, ej opznat, že „z klídku“ domova….
… A vůbec taky netuším, proč by se Ti měl někdo smát… taky netoužím potkat medvěda naživo jinde, než v ZOO.,,
A mažel se zachoval skvěle, souhlasím s Jovankou.. 🙂
Ahoj Petři, myslím si, že za tento strach by se Ti snad nikdo smát nemohl?
Upřímně řečeno, z mědvědů mám velikánský strach taky. A taky z divočáků – my tedy potkali „jen“ divočáka, naštěstí byl vítr na dobré straně, tak to dopadlo dobře. Ale taky mi dost cvakalo….
Ty rady jsou fakt dobré, ale děkuji, raději se obejdu a s medvědem se potkám jen v ZOO 🙂 (doufám).
Mmch, to je přesně ta vlastnost, proč muže miluju – že v tak krizových situacích nejen vědí, ale dokáží si poradit a ještě nás u toho chrání 🙂
A jsem hlavně ráda, že to u Vás skončilo jen debatou o h…ě a ne ničím horším :-))
Mobile Sliding Menu