Každý z nás se musí několikrát za den rozhodnout. Děláme malá i velká rozhodnutí a jde nám to jednou lehce a podruhé jen velmi těžko. Jak jste na tom s rozhodováním vy?
Člověk si to ani neuvědomuje, ale vlastně se rozhoduje v každém okamžiku. Většinou nejde o vědomá rozhodnutí, ale rozhodujeme se pořád. Je na nás, kam (na koho) upřeme svůj zrak, co budeme dělat rukama, nohama, kam půjdeme, co budeme říkat… Vědomě se pak rozhodujeme sice méně často, zato však s mnohem většími následky. A proč o tom vůbec píšu? Protože mi na rozhodování přijdou hodně zajímavé dvě věci.
Tou první je možnost „nerozhodnout se“. Spousta z nás se rozhoduje dost obtížně a v některých případech člověk tak dlouho váhá, až se nerozhodne. A je v pořádku se občas nerozhodnout? Podle mě je to zcela v pořádku, jen je dobré uvědomit si, že právě pro volbu „nerozhodnout se“ jsme se dobrovolně sami rozhodli. Pokaždé, když volíme ze dvou možností, přibývá totiž možnost třetí – možnost nezvolit ani jednu z nabízených možností.
A pak je tu druhý pro mě zajímavý efekt a tím je „nesprávná volba“. Myslím, že je bez diskuse, že člověk volí vždy tu volbu, která mu v tu chvíli připadá nejlepší. Pak také věřím, že vše v našich životech má svůj smysl. Úspěchy a další „dobré“ věci nám dávají radost, štěstí, sebevědomí a chuť do života. Nezdary, prohry a další „špatnosti“ nás učí vypořádat se s každou situací, nepanikařit a také pomáhají vážit si každé pěkné chvilky. A z toho vyplývá, že ať už se rozhodnu jakkoliv, vždy si svým rozhodnutím přivolám do života to, co mě potěší nebo posílí, když se k tomu postavím čelem. Podtrženo sečteno: nikdy se nemůžu rozhodnout líp (kdyby to šlo, přece bych to udělal) a navíc výsledek mého rozhodnutí je vždy pozitivní, pokud jen trošku chci. Není tedy žádný důvod, proč bych se měl jakéhokoliv rozhodnutí bát. Nesprávná volba prostě neexistuje.
A jak vy jste na tom s rozhodováním? Napadla vás aspoň jedna z popsaných věcí dřív, než jste se pustili do čtení tohoto článku?
Napsal/a: Láďa
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (14 vyjádření)
makineo, souhlasím s tebou. Nikdo není pořád šťastný a na „správné cestě“. A pak hodně pomůže, když si člověk dokáže uvědomit, že je to jen dočasný stav a že zase bude líp. Není potřeba vždycky vědět, kde je správná cesta, ale je dobré uvědomovat si, že taková cesta existuje a že se na ni člověk dřív nebo později dostane. A že dostat se na správnou cestu je mnohem rychlejší, když se o to člověk sám přičiní.
Lussy, držím palce, ať brzo na tu svou správnou cestu natrefíš.
Třeba to bude ta původně zamýšlená, ale možná zjistíš, že úplně jiná a ještě lepší cesta.
Asi každý občas zabloudí nebo se ocitne ve slepé uličce a neví kudy kam.
Je těžké se v takové chvíli radovat z hřejícího sluníčka, ale to neznamená, že už brzy tu radost znovu cítit nebudeš.
Když už je řeč o rozhodování, i tady je možnost sedět s rukama v klíně a čekat na spásu nebo si oddechnout nebo vybrečet a jít hledat dál.
Třeba už za tou následující zatáčkou bude benzinka, mapa, domek s ochotným člověkem, který Ti pomůže se zorientovat a odpíchnout od mrtvého bodu.
Sama často to pozitivní dokážu vnímat, až ve chvíli, kdy mi docvakne, jak z těžké situace ven, v ten okamžik, kdy poprvé zahlídnu světýlko v dálce…
Když dojdou síly úplně, začínám od základu – jíst, pít, spát, postupovat po malých krůčcích a šetřit síly. Teprve po tom koukám do dálky.
Lussy, když budeš chtít, bude právě ta cesta, na které se nacházíš ta nejlepší. Tohle je totiž věc tvého vlastního rozhodnutí. I kdybys skončila na zaprášené polňačce, můžeš si užívat krásu okolní přírody a třeba pozorovat čmeláky. Pokud budeš čekat na záchranu od někoho jiného, nedočkáš se. Pokud si ale z každé cesty, po které pojedeš, vezme něco pozitivního, budeš se mít moc pěkně a nakonec začneš trefovat i ty „správné“ odbočky.
makineo,
líbí se mi tvůj komentář a příměr s nesprávným odbočením na křižovatce.
Já se momentálně nacházím v takovém stavu, že bych to přirovnala k tomu, že jsem odbočila špatně, chtěla se vrátit na správnou cestu, ale odbočila jsem zase špatně a zajela jsem tak daleko, že vůbec nevím kudy zpátky a navíc mi došel benzín a takovou dálku pěšky neujdu a tak stojím a čekám na „pomoc shůry“. Že přiletí nějaký záchranný vrtulník a odveze mě zpátky, ale jestli mě vrátí na tu moji správnou cestu, to netuším.
Vracím se zpátky k Láďou položené otázce. Napadly mě tyto věci už dřív? Ano, jakožto člověk se zdůrazněným znamením Vah jsem o rozhodování i považování různých výsledků roznodnutí přemýšlela často. Včetně zde všech nanesených variant.
Jako podstatnou součást této otázky vnímám odpovědnost za rozhodnutí a ve stejné rovině i nesení a unesení důsledků (ne)rozhodnutí, už to tu bylo zmíněno. I v případě nevědomého rozhodování je pro mě to přijetí a nesení důsledků rozhodující, dospělí lidé vykrucující se z odpovědnosti za vlastní možnosti volby mi taky dělají potíže s pochopením.
Ale ještě k té nesprávné volbě – člověk se vyvíjí, jistě po pár letech může pohlížet na svou volbu jako na nedobře provedenou právě vlivem již zralejšího životního názoru. Tohle se snažím nedělat, zpětně se k už rozhodnutým věcem pochybami nevracím; věřím, že jsem se v daném životním momentu rozhodla tak, jak nejlépe jsem byla schopna. Jsou jistě momenty, kdy mi život nabídne podobnou situaci později znovu, možná abych volila zraleji a lépe, možná abych potvrdila svou volbu znovu. Ale existuje oblast, ve které tápu a myslím, že i ostatní tápou podobně – volba mezi dvěma či více podobně zlými variantami. Vědomí, že výběr kterékoliv z nich povede k nedobrým důsledkům, jen s rozdílným dopadem na mě a mé okolí, ve mně nenavozuje strach, ale pocit značné tísně. Jsou to momenty, kdy nerozhodnout se vlastně nejde. A logicky, k tomuto momentu mě dovedly moje volby předchozí. V tomto bodě si nemyslím, že je možné nerozhodnout se, naopak, je třeba sebrat spoustu odvahy a vykročit vstříc některé (podobně nedobré) variantě rozhodnutí.
Úmyslně jsem zmínila znamení Vah, které typicky přispívá vlastností nerozhodnosti, neboť váží a považuje varianty ve snaze najít tu nejharmoničtější z nich. Váhy též umožňují rozvinout velké schopnosti diplomatické. Moc krásně diplomacii definoval Paulo Coelho – napsal, že „diplomacie je umění oddalovat rozhodnutí, dokud se problém nevyřeší sám od sebe“. Jsou jistě lidé, kteří toto umění ovládají lépe než jiní, tudíž přeju každému, ať prokletých voleb mezi několika zlými variantami je po většinu života ušetřen.
A poslední poznámka – můj strach ze špatných voleb se hodně obrousil, když jsem po svém přijala buddhistické přísloví: “ pokud má problém řešení, není třeba si dělat starosti; pokud řešení neexistuje, starosti nepomohou.“
Láďo, tento článek se mi moc líbí a vystihl si to, jak rozhodování taky vnímám.
A myslím, že by si každý měl uvědomit, že má možnost volby a to v mnohem více věcech a situací, než si myslí.
Já hodně nemám ráda, když si někdo na něco stěžuje… Že má špatnou práci, že má málo peněz, že nemůže na dovolenou. Často to jde ruku v ruce se závistí druhým, ale to už je zas jiná kapitola.
Cítím to tak, že když nejsem spokojená s něčím ve svém životě, můžu to zkusit jinak. Někdy to možná nevyjde, jindy ano.
Ale ta možnost volby zkusit něco změnit tu prostě je, i když mnohdy máme pocit, že ne a nechceme ji vidět. Svalujeme vinu na ostatní místo abychom si přiznali, že to, co žijeme je z velké části právě naše rozhodnutí nebo nerozhodnutí…
Co se týče nesprávné volby, taky moc hezký odstavec.
Vnímám to podobně jako, když na křižovatce špatně odbočím. Většinou se zas k té správné cestě dostanu.
Cesta bude delší, možná složitější, dražší… ale ta příležitost vrátit se v jiném bodě na tu mou správnou trasu zase bude.
Někdy se rozhodnu špatně z nevědomosti, jindy z nejistoty a nedostatku odvahy, ale to k tomu taky patří.
Někdy
Jarmuschko, moc se mi líbí, co píšeš o zodpovědnosti za své rozhodnutí, ať už je jakékoliv.
K těm kartářkám – jsou kartářky a kartářky.
Jedna řekne „bude to tak a tak“ (a přes to nejede vlak).
Já mám ve svém okolí taky osobu, která karty vykládá – tu a tam.
Její způsob je mi bližší – ona díky kartám nastíní, jak by se situace mohla vyvíjet, pokud se člověk rozhodne tak nebo tak.
Konečná volba ale je zase stejně na dotyčném.
NO a o tématu článku se zamyslím a až později se rozhodnu, zda to stojí za zveřejnění.
😉
Snad jen ještě, že ač se člověk rozhodne jak rozhodne, vždy by měl být schopen nést zodpovědnost za své (ne)rozhodnutí…
Milé dámy, děkuji za všechny vaše reakce. Člověk je rád, když se čte, co napíše.
Marinado, poradit se s kartářkou je taky volba. Má cesta to není, ale někomu to může dobře fungovat. Jen se pak člověk nesmí schovávvat za to, že za TO můžou karty.
Lien, mně je rozhodování podle prvního pocitu či intuice čím dál bližší. Nepřehánět to s přemýšlením a rozhodovat se podle srdíčka a svědomí, to bych dokonce byl schopný doporučovat i dál.
bamisko, jsem rád, že ses rozhodla číst. Nerozhodnout se, to se často lidem povede, pokud mají na rozhodnutí omezený čas třeba když se do konce měsíce máš rozhodnout, jestli budeš chodit na érobik nebo na zumbu a protože se nerozhodneš, nechodíš nikam. Pro mě je to ale rozhodnutí nerozhodnout se a tím pádem rozhodnutí nikam nechodit. Spousta lidí skončí u toho, že se nerozhodli, aby neudělali chybu.
Virenko, udělala jsi mi radost. Zkusím zase nějaký ten článek napsat.
Peťko, strach podle mě ještě nikomu ke správnému rozhodnutí nepomohl. Strach člověka může zachránit přes skokem ze skály, ale jinak je špatný rádce. Vím, že se rozhodneš správně, když nepodlehneš kalkulu, ale když se rozhodneš podle toho, jak to cítíš. A když se rozhodneš na základě kalkulu, taky dobře. Minimálně získáš cennou zkušenost. Jinak jsi mně přivedla k myšlence, že to, co se dnes zdá jako špatné rozhodnutí, tomu může člověk už za čas děkovat jako počátku něčeho úžasného. O tom ale zase až v příštím článku. 😉
Zajímavý článek. I když dle mého je to na každém člověku, jak si přebere svoje případné špatné rozhodnutí.
Momentálně se nemůžu rozhodnou v jedné dost zásadní věci, zda ano, nebo ne a je to šílený boj. Právě ten strach, že rozhodnutí bude špatné a pak věci už nejde vrátit zpět je pro mě hodně svazující. Každý to asi vnímáme jinak. Já se rozhodování ještě na svůj život nenaučila. Bohužel.
Láďo, jsem ráda, že sem přispíváš, tvoje články mě zase vtahují do pravidelného čtení webu. S tvými tématy rezonuju, tak mi vždycky do myšlenek kápneš. Zareaguju, až budu mít chvilku času souvisle, teď musím chystat děti k babičce na prázdniny, chtěla jsem ti ale aspoň poděkovat 🙂
tak mé první rozhodování bylo jestli si přečtu článek nebo nepřečtu :-d určitě jsou jednoduchá a složitá rozhodnutí která člověk ve svém životě udělá, rozhodnutí jestli se napivu vody nebo limonády, jestli si přečtu časopis ted nebo zítra nějak možná podle mě ani nevnímáme jako rozhodování je to součást všedního dne…důležitá rozhodnutí např. rozvedu se, kam na školu dám dítě, vezmu si hypotéku jsou závažná a někdy rozhodování trvá delší dobu a člověk má i strach jestli se správně rozhodne protože nikdy nikdo neví co by kdyby….
asi bych trochu polemizovala či se přela v té části že člověk se nerozhodne…já si spíš myslím, že maximálně odsune rozhodnutí ale rozhodnout se člověk musí vždy pro nějakou cestu nebo řešení …
ano, to je fakt, volba je vždy nejlepší v ten daný okamžik, ale s odstupem času na ní můžeme pohlížet jako na špatnou nebo dobrou a v té samé situaci bychom se rozhodli třeba jinak.
Vlastně i nerozhodnout se znamená rozhodnutí. Poslední dobou jsem se konečně naučila nerozhodovat se ve věcech, u kterých se velmi těžko odhaduje, co rozhodnutí přinese do budoucna. Vždycky jsem se tím zabývala hrozně dlouho a zatěžovalo mě to. Teď mi pomůže řici si, že stejně to bude nejlépe, jak to být může a dál se tím nezabývánm a ono to skutečně nějak vždycky je, čím míň je to mnou promýšlené, tím to nakonec dopadne lépe 😛
Pěkné zamyšlení
Já s rozhodováním moc problém nemám, jen někdy u skříně trochu dýl dumám, co si mám vzít na sebe 🙂
Ale mám známou, kvůli které by se musela do článku připsat ještě třetí skupina: Než se k čemukoliv (i nepodstatnému) rozhodne, s každým to probere a nakonec se VŽDYCKY poradí s kartářkou…
Mobile Sliding Menu