V srpnu 1998, to jsme ještě s manželem žili na hromádce, jsme se rozhodli, že si uděláme malý jednodenní výlet. A protože jsem nikdy nebyla v Národním muzeu, jeli jsme do Prahy.
Ráno jsme vstali, zabalili svačinu a šli na MHD. Normálně to na nádraží trvá 10 minut, nevím co tehdy řidič vyváděl, ale jeli jsme 2x pomaleji. Měla jsem strach, že snad ten „pražák“ nestihnem. A nebyla jsem jediná. Když jsme se konečně doploužili na nádraží, téměř všichni pasážéři vyskákali a běželi na autobus do Prahy…
Když jsme dorazili k muzeu, řekli jsme si, že bude dobré se před prohlídkou najíst. Sedli jsme si nahoře u muzea na zem a dali se do rohlíků s paštikou. Kousla jsem si asi 2x, když něco zasvištělo ….. a plesk – těsně vedle mě přistálo holubí lejno velikosti fotbalového míče. Trochu mi ohodilo sukni, byla jsem naštvaná, ale pak jsem si uvědomila, že kdyby mi to přistálo na hlavě, tak by to bylo asi horší.
Prohlídka byla pěkná. Ze začátku jsem se usmívala, když jsem viděla japonské turistky, jak sedí na židlích a poklimbávají, ale pak jsem uznala, že je docela vyčerpávající celé muzeum pořádně projít.
Trochu jsme se prošli po Václaváku a rozhodli se jet domů. Spoje jsme zjištěné neměli, takže jsme si je nechali vyjet na Hlavním nádraží na informacích. Jeden vlak jel asi za hodinu z Holešovic, další za 2 hodiny. Měli jsme čas, Jindra mě ujišťoval, že ví kde nádraží je, že je to kousek a že tam dojdeme pěšky. Já chtěla jít na metro, ale protože nemám absolutně žádný orientační smysl, nechala jsem se vést. Na nádraží jsme opravdu za chvíli došli, ale ten náš spoj nebyl na tabuli. Šli jsme se zeptat a pán v okénku nám řekl, že jsme na nádraží, ale Masarykovém.
Do odjezdu zbývalo půl hodiny, takže jsme běželi zpátky na Hlavní nádraží na metro. Jenže jako na potvoru, když jsme si chtěli koupit lístek, zasekla se nám v automatu dvacka a nešla ven. To už začal Jindra nervóznět a sprostě nadávat a prát se s automatem. Viděl nás nějaký zaměstnanec metra, bouchl do automatu, dvacka vypadla. Řekl nám, že máme jet na černo, že automaty nefungují. Metro nám samozřejmě frnklo před nosem. Sedli jsme do dalšího a když jsme přijížděli k Holešovicím, měli jsme asi 5 minut, vyběhli jsme z vlaku, utíkali ke schodům a z metra ven. Lidi po nás koukali. Ale co, pořád jsme měli naději, že to stihneme. A když jsme vyběhli ven, byli jsme úplně na jiné straně, rozhodně ne u nádraží.
Jindra byl vyřízený, tudíž sprostý. Mě se paradoxně ulevilo a měla jsem hroznou žízeň. Jindru jsem uklidnila, koupili jsme si džus a pivo a v klidu počkali na další vlak a bez úhony dorazili domů.
Na tenhle výlet asi opravdu nikdy nezapomenu 🙂
Napsal/a: Sepy
