Permisivní výchova (výchova »vše dovoleno – vše pro rozvoj osobnosti«)

Situace: jedoucí tramvaj, na předních dvou sedadlech proti sobě sedí starší paní a brýlatá mladá maminka s dítětem předškolního věku na klíně, nad ní stojí pozorovatel – vypravěč příběhu, dále mladý adolescent žvýkající žvýkačku a v bezprostředním okolí několik dalších cestujících…

Dítko se nudí a pokopává nožičkama, kopání nabírá na intenzitě, až dosáhne stupně, kdy okopává holeně naprotí sedící starší paní. Zprvu náhodně, poté ale, nacházejíce v této činnosti evidentní zábavu, zcela záměrně. Maminka vše vidí, ale je zcela v klidu. Paní by ráda uhnula, ale není kam… a je asi natolik „slušná“, že se neozve… ozvou se za to cestující stojící nad sedadly:

„Prosím vás, mladá paní, váš chlapeček už delší dobu kope tady paní do nohou – mohla byste mu něco říci?“ „Mladá maminka zvedne své obrýlené oči k tazateli a zcela klidně odpoví: „Nemohla – on má totiž permisivní výchovu…“ Nikdo se nezmůže na odpověď, tramvaj přijíždí do stanice. Tu mladý žvýkající pubertální mladík, který doposud dění nezúčastněně pozoroval, vytáhne z pusy žvejkačku, palcem ji připlácne matce vyznávající moderní trendy ve výchově na sklo brýlí a se slovy „já když jsem byl malej, tak jsem taky měl permisivní výchovu…“ vystoupí z tramvaje právě stojící ve stanici sledován zkoprnělým pohledem maminky s brýlemi zaplácnutými žvýkací gumou a tvářemi dalších cestujícíh s ústy vesměs se pomalu roztahujícími k širokému uznalému úsměvu…

…ať už se tento příběh opravdu odehrál nebo vznikl jen ve fantazii autora tohoto volně převyprávěného fejetonu, který jsem kdysi četla v nějakém plátku, ukazuje krom roztomilé historky na to, že někdy i námi dospěláky tak trochu „shovívavě nahlížená“ skupinka teenagerů může situaci „rozseknout“ s bravurou, které by byl asi málokdo z nás schopen…:-)

Napsal/a: Káča