Cesta do Číny a zase zpět (4.)

Rubrika: Z našich cest

Teoreticky zvládám balení zavazadel na jedničku. Vím, že balit se má s dostatečným časovým předstihem, aby se pak ve spěchu na něco nezapomnělo. Ale právě touto zásadou se zásadně neřídím. Ve čtvrtek jsem si proto musela přivstat, abych včas zabalila věci pro sebe, Lucinku i pro svého miláčka, který – jako každý správný chlap – nechává tak nepodstatné věci, jako je zabalení svých spoďárů, na ženě…

Hainan, tropický ráj, aneb k moři si vezměte plavky

Už na letišti nás čekalo malé dobrodružství, neb táta měl tzv. E-letenky, tedy letenky objednané přes internet, které musel na letišti směnit za skutečné. Letenky nám kupodivu dali, na naši žádost dokonce i blízko sebe. Ačkoli se mi mírně chvěl žaludek (na vině nebylo mé těhotenství, nervozita z letu mě provází vždycky), dala jsem si v letištní restauraci kuřecí křidýlka BBQ. Dobře jsem udělala, protože let trval tři hodiny a v letadle jsme k jídlu nic nedostali.

Sanya nás přivítala vlhkým horkem, nebo chcete-li, horkým vlhkem. Nechápu, jak mohly kandidátky na Miss World (která se tu konala v roce 2003, 2004 i 2005) vypadat v televizi tak svěže, když já jsem byla zpocená jako myš už na schůdkách z letadla (asi to je tím, že nejsem Miss:-)) Do hotelu nás odvezl minibus. Paní z cestovní agentury nám během 30 minut jízdy sdělila vše podstatné o ostrově a městě, zejména nás varovala před zákeřnými taxíkáři, kteří prý odvezou zájemce na výlet do přírody, ale zpět už nikoli. Táta, který pochytil z její angličtiny více než já, mě dodatečně ujistil, že zmínění taxikáři ubohé výletníky nezabili, ale pouze je ponechali svému osudu ve vnitrozemí poté, co jim turisté odmítli zaplatit peníze navíc. Prvotní šok z vedra a hororové historky jsme po vybalení kufrů rychle spláchli v bazénu. Ač bylo po páté odpoledne, voda měla stejnou teplotu jako vzduch – 34° C. Po tomto „osvěžení“ jsme šli na večeři – podávala se formou bufetu a výběr byl docela široký – od různě upravených mušlí, kraba, ryb až k masu hovězímu, vepřovému, kuřecímu, rýži, nudlím a zelenině. Nechybělo ani ovoce a sladké dezerty, které přišly k chuti hlavně dědovi. Já jsem zvolila kraba. Jídlo bylo vynikající, dokonce i Lucinka (která se normálně ofrňuje) se cpala ostošest melounem a rajčaty (a podle toho taky vypadalo její oblečení). Když jsme si nacpali břicha, šli jsme se – už za tmy – projít podél pláže. Po návratu jsme se usadili v přízemí hotelu, kde jsme si dali pití – já s dědou koktejl z čerstvě vymačkaného ovoce, táta s Frantou samozřejmě pivo. Lucinka běhala v hotelové hale jako diblík, ale když jsme pak přišli na pokoj, usnula, jen co si lehla na postel.

Následující den (pátek) jsme začali bufetovou snídaní. Další program jsme řešit nemuseli – děda totiž prohlásil, že nemá plavky a že si bezpodmínečně musí nějaké koupit, aby se mohl koupat v moři. Nevěřícně jsem na něho hleděla.
„Ty s sebou nemáš plavky?“ tázala jsem se nechápavě.
„Nemám. Nikdo mi neřekl, že je budu potřebovat“ odvětil mi.
Hlavou mi bleskla vzpomínka na to, jak jsem se dědy před odjezdem do Číny ptala, jestli si zabalil plavky, když pojedeme i k moři. Pobouřeně jsem se tedy ohradila: „Já jsem ti přece říkala, že pojedeme k moři“
Děda se nenechal vyvést z míry: „Ale neřekla jsi mi, že se budeme koupat!“
Radši jsem mu neodporovala (stejně se mi jaksi nedostávalo slov), namazala jsem sebe a Lucinku opalovacím krémem s vysokým UV faktorem, dala jsem Lucce sluneční brýle a klobouček a vyrazili jsme shánět plavky. Po půl hodině chůze podél plážových hotelů (kdy jsme nenarazili ani na jeden normální obchod, jen na samé hotely, hotely, hotely) jsme už přestávali doufat, že naše mise bude úspěšná. Vtom se před námi objevilo tržiště. Kromě mušlí a perel zde naštěstí prodávali i plavky a taky balenou vodu.
Na zpáteční cestě jsme už horkem všichni padali – táta s Frantou tím spíš, že táhli koupené láhve s vodu. U hotelu jsme se proto rychle smočili v bazénu a pak jsme se stáhli na pokoj, abychom tu přečkali polední žár. Bohužel, naše výprava pro plavky si již vyžádala oběti – táta hlásil spálené nohy, děda spálené nárty, Franta spálená ramena. Lucinka měla také spálená ramena a krk (naštěstí ne moc). Jediný, kdo se nespálil, jsem byla já, a to jsem fototyp 1 (tedy ten, co je už v dubnu jako rak).
Odpoledne jsme s Lucinkou na chvíli zašli do dětského koutku. Táta nám oznámil, že půjdou s dědou zatím na kulečník, ať se tam pak za nimi stavíme. V kulečníkové místnosti se povalovaly jen koule a tága, táta s dědou nikde. Vrátili jsme se do našeho pokoje a právě když jsem uvažovala, jestli se v našem hotelu nemohou vyskytovat nějací zákeřní taxíkáři – únosci, táta se objevil. A s ním i ostříhaný děda. Cestou na kulečník procházeli kolem holiče, a tak skončili u něho… Je pravda, že zásahem holiče děda prokoukl a mohl jít házet očkem po holkách na pláži. Zvlášť když si vzal ty nové plavky. K moři jsme dorazili před šestou večer. Hned nato se pláž oficiálně zavírala, ale my a ještě pár dalších lidí jsme tam zůstali. Pláž nebyla ani předtím přelidněná, jen sem tam někdo, navíc se ani kvůli vysokým vlnám nedalo plavat. Zůstali jsme u břehu, cákali jsme se a hledali jsme mušličky. Lucinka se vyřádila, nevadily jí vlny ani slaná chuť moře. Pobíhala v písku s nahatým zadečkem a smála se na celé kolo. Po večeři odpadla stejně jako předchozí den (ostatně my taky).

Sobotu jsme strávili stejně jako pátek (jen jsme nešli kupovat plavky). Dopoledne jsme se povalovali u bazénu ve stínu stromů, táta, děda a Franta si ručníkem obezřetně kryli spálená místa na těle. Lucince jsem dala triko s dlouhým rukávem, aby jí na ramena nepražilo slunce. Přes poledne se nedalo vydržet ani ve stínu, jedinou záchranou byl klimatizovaný pokoj. Odpoledne dětský koutek, moře, jídlo, spánek. Lucince se na krku udělala červená krupička, asi od potu a sluníčka. Kromě Lucinčiny vyrážky mě znervózňovali i všudypřítomní komáři (před cestou jsem četla, že na Hainanu se vyskytuje malárie – i když jen mimo letoviska). Ačkoli jsem každý večer pověřovala Frantu vybíjením těch krvelačných potvor, vždy mu nějaká unikla. Lucka s Frantou neměli ani píchanec, zato mě se sbírka štípanců každé ráno utěšeně rozrůstala a v neděli, den odjezdu, jsem jich napočítala plných šestnáct.

Mým snem vždy bylo procházet se za ranního rozbřesku po pláži, nohy omývané mořem, všude klid, tu a tam skořápka mořského živočicha (nevím zda mlže či plže, proto píšu živočicha) o velikosti lidské dlaně. Protože ráda spím a moře máme v Čechách dost z ruky, usmyslela jsem si, že si svůj sen o romantické procházce uskutečním na Hainanu. V neděli ráno jsem vstala skutečně před východem slunce (dodnes nechápu, jak se mi to povedlo, asi mě vzbudil některý zvlášť otravný komár) a vydala se na pláž očekávat východ slunce. Nebe bylo ještě šedé a sluníčko se pomalu šplhalo vzhůru. Jak bylo výš a výš, moře se třpytilo, vlny olizovaly písek a omývaly rozbité ulity. Všude byl zlatavý pohádkový opar.

Ale každá pohádka má svůj konec. Naposledy jsem se ohlédla na zamlženou pláž a vyrazila jsem (s mušlemi v kapse) zabalit kufr na další cestu. Tentokrát nás očekával Hong Kong, symbol hospodářského rozmachu a bohatství.

Napsal/a: Katie

Toto taky stojí za přečtení!

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Dětský svět v zahradě? Vsaďte na bunkr, hmyzí hotel nebo malé hřiště

Hledáte recept, jak děti vylákat na zahradu, aby se vydováděly na čerstvém vzduchu a měly jste je přitom na

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)

  • Anonymní

    Ty bs měla být spioatelkou , je to dost dobrý

  • Jó to se tak někdo má, tiše Ti doma závidím. Já moc cestování nesnáším. Byla jsem akorát v Rakousku a ve Švýcarsku.

  • No, Káčo, dětský koutek byl v hotelu – jedna místnost s kobercem (boty musely dolu, ale to tady v ČR taky, co jsem koukala), malý stoleček s židličkami, televize, hračky a balonky a taky jedna paní – hlídačka. Odhaduju, že ta místnost mohla mít asi tak 5×4 metry, zdála se mi fakt malá, ale už je to nějaký čas a tak to mám možná zkreslené.

    Alachim, díky!
    Aby sis nemyslela, zdravotní problémy jsme absolvovali taky! Kromě těch spálenin od sluníčka jsme v Hong Kongu jeli do nemocnice! Ale o tom příště:-)))

  • To je fakt moc krásné počtení – člověka to úplně vcucne do té atmosféry:-)….Katie, prosímtě, jak vypadají dětské koutky v Číně:-)?

  • Teda Katie z tvých článků mám pocit že jsem s tebou v té Číně byla fakt super čtení díky a doufám že ještě někam vyrazíš ať si počteme :).
    Taky tě obdivuju, já tady „řeším“ jestli máme jet s dětma 3 a 7 let letos do Bulharska, jestli to odbavování a let (2hoďky haha) pro tu menší nebude otravný a hlavně co když tam se něco přihodí – čímž mám na mysli takové „hrůzy“ jako je zánět středního ucha z potápění, horečka ze sluníčka a tak- a ty vyrážíš s 1,5 letou kočičkou v kočárku a mimískem v bříšu a ještě k tomu máš jako prémii dědečka. Tak to musím říct že jsi mi pomohla se rozhodnout.JEDEME!!

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist