Než se pustím do psaní (a vy – možná? – do čtení), musím zdůraznit, že mi v tomto článku nejde o žádné konkrétní osoby z těchto stránek vyjma jedné jediné – mě samotné…
Nemůžu si pomoct, ale vždycky mi přijde, že ty, co přesvědčují ostatní, že si o sobě (samozřejmě neprávem) myslí, že jsou nejlepší matky pod sluncem, tak činí z pocitu, že ony dotyčné je chtějí pouze obrat o to jejich prvenství v klubu dokonalých matek.
Někdy si říkám, no, že vám to stojí za to, jenže pak mi proletí hlavou, že i já jsem přece ta nejlepší máma pro našeho dvouapůlletého chlapáka, protože přece dělám všechno nejlíp.
Nechci psát, kdo je a kdo není dokonalá matka a proč, už tak jsem se do toho pěkně zamotala. Kromě toho si myslím, že každá máma, která své děti miluje, je pro ně ta nejlepší stejně jako jsou pro nás naše děti ty nejbáječnější. Chtěla jsem se s vámi podělit o jeden svůj objev o sobě samé a v úvodu jen napsat, jakými cestičkami jsem se k tomu poznání dobrala.
Je to tak, došlo mi, že nedělám chyby. Tedy abych vás nevyděsila, já je určitě dělám, ale protože to se nesmí, tak je nepřipouštím, prostě si je nějak vygumuju a ony nejsou. Nebo to tak není?
(Teda, jestli tu bude někdy soutěž o nejzmatenější článek, mám, myslím, velkou šanci, ale mějte se mnou chvíli trpělivost.)
Když jsem si nedávno říkala, co dělám špatně, že náš synátor zlobí jak malej čert, vzteká se a není s ním žádná řeč, vzápětí jsem se sama uklidnila tím, že to přece dělají v jeho věku všechny děti, prostě je to vývojové stadium, kterým si musí projít, tudíž je vše v naprostém pořádku. Mohla jsem zajásat – opět není vina na mé straně, jsem dobrá máma, NECHYBUJU!
No a proto to píšu. Vždyť přece chybovat je lidské, jenže – já to neumím, fakt ne. Nějak jsem se to nestihla naučit. To víte – šprtka. Teda aspoň si to kdekdo myslel. Ono když máte maminku ředitelku školy, patří vám tohle označení tak nějak automaticky, zvlášť když se přidá celkem slušná paměť, takže učení fakticky není mučení (teda ne že by to byla zábava, ale někdy to jde celkem samo). Leda by se člověk vzbouřil a zahájil nějakou generální stávku za účelem přesvědčit ty ostatní. Na to já nejsem…
Další vtip byl v tom, že mamince ředitelce nesmíte přece dělat ostudu a že ona to s vámi myslí dobře, když chválí jen opravdové úspěchy. Prostě chyba v diktátu je chyba v diktátu, co z toho, že dvojka je „pěkná známka“ (u nás to byl důkaz, že došlo k nepovolené chybě!).
V mém životě jsou chyby zakázané, nesmím nic udělat špatně, to by přece… Co vlastně? Sama nevím. Nevím, co by se stalo, kdybych udělala chybu. Předpokládám, že svět by se nezhroutil, ale bojím se to zkusit. Nejsem paní dokonalá, to o sobě vím, jenom nedělám chyby. Maximálně někdy nějaký ten omyl, ale za to přece nemůžu, to vyplyne z okolností, na které jsem neměla žádný vliv. Rozumíte, co chci říct? Máte to někdo taky tak?
Pravda, někdy je to náročné. Jakmile se totiž něco nepovede tak úplně na 100%, je potřeba najít pro to vysvětlení (samozřejmě takové, ve kterém nechybuju, že). To se taky vždycky nepodaří, takže nastupuje druhé řešení neblahé situace – zjistit, že se mi v podstatě podařilo dosáhnout lepší situace, než byla ta předchozí. Jak vidno, má tenhle přístup svá plus – časem se totiž člověk naučí najít pozitiva na každé (!) situaci. No, není to báječné?
Napsal/a: Jorga
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (53 vyjádření)
a ikdyž čtu Jorgynu větu sto x-že chybovat je lidské,ale ona to neumí…tak to můžu číst dál a dál a stejně…?:-))
je trochu sranda,nad čím to tady vlastně dumáme,néé?!!:-))
No, já to chápu taky s jistou nadsázkou. Jorga samozřejmě ví, že dělá chyby, ale protože byla vychovávaná s tím, že nemá nárok chyby dělat, tak se na situaci vzniklé po „chybě“ naučila najít vždycky nějaké plus – no a když to dokáže, pak chyba vlastně už ani není chybou…takže se tím celým nemusí trápit, brečet nad rozlitým mlékem, a život frčí dál…
Vandulo, já to četla snad pětkrát…
…a žádnej posun… 😮
;o)
Já ten článek nechápu…
..vendulko,čtu jak čtu a stejně,jak jsem napsala,bud je to fejetonek,nebo „cvokhauz“:-)))
Jorgo,prosím tě pochopila to z nás alespoň jedna jak jsi to myslela?
Mám sestru, která je od malička perfekcionista…Mno:), a to já nikdy nebyla (a nebudu:)… Ale upřímně – až někdy ve dvaceti mi došlo, že ani nechci… prostě jako já mám svou „nedokonalost“, tak ona má svou „dokonalost“… Vážně nevím, co je „pro život“ horší:):)
Sestra samozřejmě není „opravdicky“:) dokonalá, ale je to, myslím, její…jak to nazvat?… řekněme ideál… Můj tedy ne:)… Ale co je pro nás nejdůležitější – my si „to“ sobě navzájem tolerujeme:)
Jak já to „pochopila“?:) – Jorga o sobě píše a pochybuje jako o dokonalé matce…Ve škole jsme se učili – když máš problém a hledáš řešení, jak se rozhodnout – napiš si vedle sebe na papír možnosti řešení a piš pod ně plus a mínus (názory, rady, klady a zápory)… Má to ale jeden háček – takto se dá vyřešit lecjaký problém, dojít k relativně nejlepšímu možnému rozhodnutí… jen se nesmí jednat o city, protože ty se nedají obodovat žádným plus…no, a zkrátka děti o citech jsou:)…
Mimochodem – já se strašně nerada rozhoduju… ale vůbec nejhorší pro mě je, když se mám rozhodnout za někoho jiného, na kom mi záleží… ale to máte třeba právě s dětma skoro pořad:)
Holky přečtěte si to znova a pořádně. Vždyť je to nadsázka, a moc pěkná.
jarmuš,tak to já mám teda asi pořádnou srajdu:-))ale lepší,než líná huba holé….,nééé?
no to je teda setsakramentsky těžké, srozumitelně vměstnat pádící myšlenky do pár řádků…
všímáte, jak já se (skoro) vždycky rozepíšu – u naší třídní jsme tomu říkali, že má slovní průjem ;oD
ahojda,no já jsem se nejdřív taky smála a nmyslela jsem si,že tady Jorga naps.parádní fejeton,ale ted není,nevím!!:-))pokud to chápu dobře,že tě tak mamka vychovala a i díky tomu si tak žiješ,tak holká zlatá,já bych z toho „zblbla“:-))..“kontrolovat se pořád“,dyt to je teda mazec!!:-))mě naši vychovali a i život tak,že chybovat je lidské a že se z toho máme poučit a pokud to jde,zasmát se i cbybám vlastním!!člověk se nesmí prostě brát tak vážně.i díky tomu je život jednoduší,teda aspon u mě to tak klape:-))takže z dovolením tohle je můj názorek!!:-))jinak sto pro souhlas s Bobinou a i s Meggie,že je těžký vměstnat své myšlenkové pochody sem na stránky..:-))
Tak já jsem si to přečetla celé s ůsměvem a přebrala jsem si to po svém a nedokážu posoudit,jak to Jorga myslela.
Každá maminka své dětičky vychovává podle sebe a svého svědomí,neřídí se nějakými příručkami,max.snad nějakými naší společeností danými pravidly,ale stejně po svém a v našich očích tím jediným správným způsobem,proto to přesvědčení,že nechybujem.Určitě jste nesčetněkrát zažily situaci maminky s děťátkem,kterou by jste stoprocentně řešily jinak,po svém a určitě „lépe“,než dotyčná maminka.Pokud budeme na naše děti zkoušet různé zaručeně 100% rady,jenom proto,že to tak někdo řekl a nebude nám to vlastní,tak budeme nešťastní všichni a problém to pravděpodobně nevyřeší.Každá maminka se může o čemkoliv poradit a pak si může vybrat to,co jí bude nejbližší.
Já bych se jen přimlouvala,aby reakce a rady byly ve vší slušnosti a bez osobních narážek.To,co se nelíbí jednomu,může pomoci druhému.
Jinak za tyto stránky jsem moc vděčná,i když je to pro někoho třeba nepochopitelné,hodně mi pomohly se přenést přes nemoc a smrt mé maminky,našla jsem tu moooc dobrých rad a tipů na cokoliv a taky přečkat tu hnusnou a dlouhou zimu plnou nemocí mých chlapečků a v neposlední řadě,mě taky moc potěší,když třeba i někomu malinko pomůžu.
To jsem pěkně odbočila,ale snad mi to odpustíte.Pa
Na mě článek zapůsobil v tom slova smyslu, že pisatelka by v skrytu duše chtěla provést nějakou velkou „chybu“, ale má strach. A nebo se bojí, že jednou taková „chyba“ přijde. Každý člověk jednou udělá nějaký ten kopanec. To je přirozený.
Důležitý je, aby se lidi k sobě chovali slušně a aby byl člověk zdravý.
Na mě článek zapůsobil v tom slova smyslu, že pisatelka by v skrytu duše chtěla provést nějakou velkou „chybu“, ale má strach. A nebo se bojí, že jednou taková „chyba“ přijde. Každý člověk jednou udělá nějaký ten kopanec. To je přirozený.
Důležitý je, aby se lidi k sobě chovali slušně a aby byl člověk zdraví.
Já z toho mám takový „divý pocit“…
Já byla jistou dobu benjamínek rodiny – čtvrté dítko v pořadí, o 5,5 roku po starší sestře…
A pak se narodil brácha – „vytoužený chlapeček“. A já najednou byla ta starší. (Protože mezi mnou a sestrami byl větší věkový rozdíl, tvořili jsme s bratrem samostatnou sourozeneckou jednotku…) Já musela zodpovídat za bratra…
Tak trochu jsem s bratrem soupeřila o přízeň rodičů, o jakési „prvenství“… A s tím se chyby neslučovali. Takže jsem „nedělala chyby“ – prostě když jsem nějakou udělala, nechtěla jsem si to připustit, hledala jsem viníky a příčiny jinde, jen ne v sobě…
Vydrželo mi to dlouho.
A pak, nevím přesně, kdy ta doba nastala, jsem si uvědomila, že když se budu takhle stále chovat (vymlouvat se…), budu vlastně stále „malá holka“, nebudu skutečně dospělá a zodpovědná.
Nevím, jestli jsem už opravdu schopná si chyby přiznat (a hlavně je ustát), ale už o tom aspoň vím. (A to je první krok k nápravě, ne!?)
Že bych konečně začala dospívat!?
(Stejně mám pořád dojem že velké dítě-já má malé děti-naše holčičky…)
;oD
tak já jsem to pochopila takhle: tyto stránky jsou super, pomáhají nám prostřednictvím Petry která je vymyslela, a nás kteří tady chodíme řešit problémy okolo dětí, a že jich je. Bohužel i já mám pocit, který se stupňuje, že se připomínky zvrhávají k dohadování, kdo má vlastně pravdu. Myslela jsem, že následné příspěvky se píší ve chvíli, kdy mamča řeší problém jiným způsobem, jaké to má výhody a jaké nevýhody, a ne stylem – já mám pravdu protože……
Pořád se musím krotit, abych nereagovala hrubě na některé uštěpačné připomínky a opakuju si – písemná komunikace je složitější než verbální, člověk chce něco napsat, a když to pak po sobě čte uvažuje jestli to ten druhý pochopí tak, jak to doopravdy myslel.
Ahoj holky….No tak mě příde že jste Jorgu nepochopili ona nechce říct že nema chyby ale že si je nepřipouští jako skoro každý…ne že chce bejt dokonala ale chce jenom ukazat na to že i když se tady většina maminek snaží být dokonala neni to tak každá mame celkem dost chyb…
promiń Jorgo jestli jsem si špatně vyložila tvuj článek…
Já teda vůbec nechápu, co nám tím vlastně chceš říct.Podle mě děláš asi chyby jako každej normální člověk, ale jen si je nepřipouštíš. No někdo to dokáže. Já když udělám chybu, a vím že je dělám,tak je mi to líto a taky je to pro mě mnohdy poučitelné a vím na co si mám dávat pozor. Někdy ale člověk udělá chybu,která se nedá napravit a vznikne tím třeba nějaký zle, a to je pak velká škoda. Nevěřím tomu,že na světě je někdo, kdo nedokáže dělat chyby.To je blbost. Promiň.
Celkem jsem očekávala něco jiného.Možná si tu řešíš něco v tom smyslu, že tobě bylo vždy říkáno, že vše musí být dokonalé a když nebude, tak…-já nevímco??? Ale ty by si vlastně asi moc chtěla chvilku být – vyzkoušet si jaké to je – být nedokonalá. Teda v „““-mít nějakou chybu, neboji udělat a svět by se nezbořil. Žádnej zázrak, tak to funguje. Nikdo není bez chyb a pokud si to myslí, tak to je taky chyba. Ale nezlob se za můj nízor, takhle mi to přišlo.
Mobile Sliding Menu