Taky neděláte chyby?

Rubrika: Výchova podle...

140332_grandma_and_grandsonNež se pustím do psaní (a vy – možná? – do čtení), musím zdůraznit, že mi v tomto článku nejde o žádné konkrétní osoby z těchto stránek vyjma jedné jediné – mě samotné…

Na tohle téma mě navedla jedna ze sáhodlouhých debat přímo tady „na dětech“, no vlastně nejedna. Tak nějak mám pocit, že když dojdou ty racionální argumenty, začínáme tu řešit zásadní otázky typu, kdo si o sobě moc myslí, kdo se vydává za dokonalou matku atd. atd.
Nemůžu si pomoct, ale vždycky mi přijde, že ty, co přesvědčují ostatní, že si o sobě (samozřejmě neprávem) myslí, že jsou nejlepší matky pod sluncem, tak činí z pocitu, že ony dotyčné je chtějí pouze obrat o to jejich prvenství v klubu dokonalých matek.
Někdy si říkám, no, že vám to stojí za to, jenže pak mi proletí hlavou, že i já jsem přece ta nejlepší máma pro našeho dvouapůlletého chlapáka, protože přece dělám všechno nejlíp.

Nechci psát, kdo je a kdo není dokonalá matka a proč, už tak jsem se do toho pěkně zamotala. Kromě toho si myslím, že každá máma, která své děti miluje, je pro ně ta nejlepší stejně jako jsou pro nás naše děti ty nejbáječnější. Chtěla jsem se s vámi podělit o jeden svůj objev o sobě samé a v úvodu jen napsat, jakými cestičkami jsem se k tomu poznání dobrala.

Je to tak, došlo mi, že nedělám chyby. Tedy abych vás nevyděsila, já je určitě dělám, ale protože to se nesmí, tak je nepřipouštím, prostě si je nějak vygumuju a ony nejsou. Nebo to tak není?
(Teda, jestli tu bude někdy soutěž o nejzmatenější článek, mám, myslím, velkou šanci, ale mějte se mnou chvíli trpělivost.)

Když jsem si nedávno říkala, co dělám špatně, že náš synátor zlobí jak malej čert, vzteká se a není s ním žádná řeč, vzápětí jsem se sama uklidnila tím, že to přece dělají v jeho věku všechny děti, prostě je to vývojové stadium, kterým si musí projít, tudíž je vše v naprostém pořádku. Mohla jsem zajásat – opět není vina na mé straně, jsem dobrá máma, NECHYBUJU!

No a proto to píšu. Vždyť přece chybovat je lidské, jenže – já to neumím, fakt ne. Nějak jsem se to nestihla naučit. To víte – šprtka. Teda aspoň si to kdekdo myslel. Ono když máte maminku ředitelku školy, patří vám tohle označení tak nějak automaticky, zvlášť když se přidá celkem slušná paměť, takže učení fakticky není mučení (teda ne že by to byla zábava, ale někdy to jde celkem samo). Leda by se člověk vzbouřil a zahájil nějakou generální stávku za účelem přesvědčit ty ostatní. Na to já nejsem…
Další vtip byl v tom, že mamince ředitelce nesmíte přece dělat ostudu a že ona to s vámi myslí dobře, když chválí jen opravdové úspěchy. Prostě chyba v diktátu je chyba v diktátu, co z toho, že dvojka je „pěkná známka“ (u nás to byl důkaz, že došlo k nepovolené chybě!).

V mém životě jsou chyby zakázané, nesmím nic udělat špatně, to by přece… Co vlastně? Sama nevím. Nevím, co by se stalo, kdybych udělala chybu. Předpokládám, že svět by se nezhroutil, ale bojím se to zkusit. Nejsem paní dokonalá, to o sobě vím, jenom nedělám chyby. Maximálně někdy nějaký ten omyl, ale za to přece nemůžu, to vyplyne z okolností, na které jsem neměla žádný vliv. Rozumíte, co chci říct? Máte to někdo taky tak?

Pravda, někdy je to náročné. Jakmile se totiž něco nepovede tak úplně na 100%, je potřeba najít pro to vysvětlení (samozřejmě takové, ve kterém nechybuju, že). To se taky vždycky nepodaří, takže nastupuje druhé řešení neblahé situace – zjistit, že se mi v podstatě podařilo dosáhnout lepší situace, než byla ta předchozí. Jak vidno, má tenhle přístup svá plus – časem se totiž člověk naučí najít pozitiva na každé (!) situaci. No, není to báječné?

Výplod vlastní = samozřejmě bez chyb 😮

Napsal/a: Jorga

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (53 vyjádření)

  • U nás to naštěstí není můj manžel, já jsem si snad vybrala pravý opak toho dotyčného.
    Takový to běžný nepřiznání chyby bych snad ani neřešila, tím asi trpí většina pánů tvorstva, a nejen oni. Jsou daleko horší vlastnosti, například – co si o NĚM myslí ostatní, cizí lidé, je pro něj tisíckrát důležitější, než co si myslí člověk vlastní.

  • mamcalenca

    tak jestli můžu,tak se hlásí jedna,která má doma OPRAVDU opak,co tady píšete!!!vůbec vám to holky nezávidím:-)),vy to třeba berete v poho(?) a s humorem,ale skoro každá moje kámoška to má doma ještě v bledě modrým a ptá se mě,zda nemá můj super manžel KLON !!:-)). naštěstí i syn se po něm opičí,takže snad se potatí..tak snad neva,že tady pro změnu chválím,můj manžel Ladík si to totiž fakt zaslouží!!!dyt jsem ho potkala po samejch trápeních…vám přeju hodně trpělivosti a neustálej humor!!:-))

  • Tak jsem dospěla k názoru,že všichni chlapi jsou stejní.Manžel taky neumí přiznat,že udělal chybu. Nakonec ji sice po mých argumentech přizná (možná spíš aby měl ode mě klid),ale bez mrknutí oka to dokáže obrátit úplně proti mě a v podstatě mi říct,že za to vlastně můžu já.Nejlepší je,když něco nevím a on se tváří jako pan důležitý a já mu nestojím za to,aby mi vůbec na takové banality odpovídal a nakonec z něj po dlouhém hučení do něj vyleze,že taky vlastně neví voco gou.Ale abych mu nekřivdila,každý má své chybičky,na druhou stranu je to ten nejlepší táta na světě a o sociálním intelektu jsem se už několikrát přesvědčila a když jsme ho nejvíc potřebovala,byl vždycky vedle mě,bez výčitek a naprosto oddaný.

  • Jojo, ale Gábino – na rozdíl od tvého XY ten můj mi to klidně přímo říká..ale vzhledem k tomu, že to říká opravdu často a říká to v podstatě o všech lidech na světě, tak mi už to ani tak nepřijde – je to zkrátka součást našeho domácího koloritu a já si o něm také myslím své (jenom doufám, že tohle po něm náš syn nezdědil, to bych se šla fakt picnout:-))

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    No, myslím, že já mám doma jinou „variantu“ téhož… (o původní rodině ani nemluvě…)
    Neměly by se teď hlásit spíš ty, které „toto“ doma nemají…!? ;o)

  • Tak mám, Káčo, Vandulo, pocit, že máme doma jednoho chlapa:-)) no, asi to není technicky nožné, ale zní to jak u nás doma. Sice mi nikdy nic nevyčetl a ani nezkritizoval, ale zvhledem k jeho sebejistému a neomylnému počínání jsem si vedle „pana dokonalého“ někdy přišla „úplně blbá, neschopná a méněcenná“… pradva je, když jsem tuto myšlenku vyslovila nahlas, dost ho to pobavilo a okomentoval to tím, že to není pravda, že si jen sama sebe neumím vážit (no, já bych řekla spíš považovat:-))
    Jo, a v nadsázce velice rád a důkazně KOMUKOLI řekne :“Aha, takže jsi udělal(-a) CHYBU!“ A kdo to ustojí a přizná, prostě vyhrál…zvlášť pokud umí odpovědět třeba „ano, ale tys ji přehlédl, takže jsi ji udělal taky..“
    časem jsem si vysvětlila, že kdybych byla tak moc nemožná, že by se mnou pan skorodokonalý nebyl… a bylo to!
    A protože je manžel celkem prcek, říkám mu, že má „napoleonskej komplex“ a „strohej německej humor“, čemuž se vždycky hlasitě a dlouho směje

  • Ha, Káčo, o kom to píšeš? Já jen, že něco velice velice podobného máme v rodině…., ne-li úplně stejného. Brrr, až mě z toho mrazí. No a bohužel, jak se říká, příklady táhnou, takže něco málo jsem pochytila – ale naštěstí jen minimum (teda doufám) – prostě se mi jen hůř přiznávají chyby. O tom pošlapanym seběvědomí bych taky mohla povídat, ale snad ani radši nechci.

  • Tak já mám opačný problém – já naopak vidím chyby téměř na všem, co dělám – vůbec nevím, kde jsme k tomu přišla – taky jsem „šprtka“ s dobrou pamětí, takže jsem se poprvé „opravdu učila“ až na medicíně, šlo mi víceméně vše, do čeho mě uvrtali (až na to řízení auta, že:-)..)…ale paradoxně mi pomohly poslední roky, kdy žiju s naším otcem, protože, milá Jorgo, to je tvůj případ dovedený ad absurdum – nikdy jsem nezažila tak sebevědomého a bezchybného člověka, který je, bohužel, nucen žít v tomto nedokonalém světě, nikdy se zásadně neomlouvá a když je jeho chyba opravdu markantní, tak to prostě přejde mlčením…(jinak po jakémkoli mém náznaku kritiky následuje z jeho strany protiútok, takže z toho vždycky vylezu jako špatná já, byť s argumenty protistrany na úrovni předškoláka..)..takže za dobu našeho soužití mám permanentně před očima, jak je to směšné, pro okolí nepříjemné a někdy vysloveně trapné nepřiznat evidentní chybu, ale neustále hovořit o chybách druhých…takže kdybych se takto chovala, připadala bych si opravdu hloupě – tak totiž někdy vypadá náš otec, jinak velmi schopný člověk s brilantním intelektem a velice vysokým IQ (ovšem s takřka nulovou sociální inteligencí)…na druhou stranu jsme se naučila bránit své pravdy a méně pochybovat sama o sobě, protože to mám denně na talíři od svého partnera – a to mi věřte, že to k pošlapávání sebevědomí úplně stačí…

  • Mě teda dělá problém si chybu přiznat, tak já ti neporadím.

  • Meggie, teď koukám, že v článku mám ty uvozovky taky dole – ale to jsem kopírovala z Wordu, tak možná by to šlo tak. Nebo se zeptej Petry, ona ti určitě poradí.

  • Úplně přesně si taky nejsem jistá. Obávám se, že ten titul nejzmatenější článek by celkem seděl.
    Nezlobte se, ale nebudu psát, která z vás má pravdu a vystihla to nejlépe. Možná, že tento článek je tak trochu i o tom…

    Nejsem bez chyb a to jsem taky napsala, jen se s nimi nějak neumím vypořádat. Teda umím – tím svým způsobem, kterým sama sebe přesvědčím, že to chyba není. Uvědomila jsem si to v plném rozsahu nedávno, i když už jsem to nějakou dobu tušila. Teď mi došlo, že chyby považuju za osobní selhání, tudíž něco nepřípustného (u ostatních mi tolik nevadí, vždyť chybovat je lidské).
    Ano, moje máma udělala ve výchově chybu. A určitě nejen tuhle. Já je taky dělám. O některých už vím, některé si nechci připustit (ale tuším), o některých se dozvím až časem, o některých se nedozvím nikdy. Na svoji mámu se nezlobím, nemám důvod. Ona to myslela dobře, jen možná nedomyslela. Na všechno jsou v dnešní době školy, tedy skoro. Neexistuje škola ani učitel, který vám řekne, jak správně vychovat své dítě. Ono to totiž nejde! ————– nebo je to jen moje další vysvětlení toho, že jsem dokonalá???? A nejsme ve své podstatě (či ve svých představách o sobě) někdy dokonalé všechny??????????

    PS: Opravdu nemáte problém přiznat si chybu? Jak to děláte?

  • bééééééééééé jaholka má uvozovky i doléééééééééé

  • Meggie, ale není to tvoje chyba, může za to klávesnice, hahahááá :))).

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Meggie, obávám se, že tady v komentářích se Ti ty uvozovky zobrazí prostě jen nahoře… Už se s tím asi smiř… ;o)

  • už se těším, co na to řekne Jorga na ty naše „zkazky“ asi bude válet smíchy, jak tady celý den řešíme „co tím chtěl básník říci“- mimochodem nevíte jak to mám udělat, abych měla uvozovky i dole? Jsem (mimo jiné) technický antitalent už jsem fakticky vyzkoušela vše, a nemůžu na to přijít a před manžou se nechci ponižovat, i když on by to tak asi nebral. Tak Jorgo, prosím prosím už nás nenapínej!

  • mamcalenca

    neurážím se takže ani ted a nepochopilas mě,nepsala jsem to proto,že se chci připomínat,že jsem to napsala jako první,takže gábčo klídek,co se čertíš?:-))

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    No já to pochopila taky jako „maminčin vklad“ do života…
    Já na tom byla obdobně…
    Ale osvobozuji se…
    Myslím, že to hrozně svazuje…
    (Ségra, chudáček, málem ani nedostudovala medinu, protože nikdy neměla dojem, že dostatečně umí na zkoušku, tak tam ani nechtěla jít…)
    ;o)

  • mamcolenco, neuraž se, ale vždyť ty jednáš přesně podle toho článku – „prosím prosím, já to taky tak napsala, já měla taky pravdu..:-)“
    máme toho v sobě trochu všechny, vždyť kdo rád chybuje?:-)))

  • mamcalenca

    prosím,prosím,dyt já jsem taky napsala,že to tak má asi „diky“ své mamce..:-))ale o to je to horší,teda tohle bych svejm dětem nechtěla do života předat:-((rači se smějeme,jak píše kašpárek..

  • Kasparek

    ahojky,možná jsem tě pochopila,tvůj problém je vlastně už od dětství.Maminka ředitelka = dokonalé dítě! Máš prostě strach být obyčejná tuctová holka,která má všelijaké problémy,trápení,starosti ale i radost z obyčejných věcí.To ovšem nebyla tvoje vina,ale byla si vychovávána jako nejlepší ,nejchytřejší dítě.Skoro by se dalo říct robot.Tam se taky neúspěch nepřipouští!Bohužel,má to ale háček.Ty sama budeš dělat stejné chyby jako tvoje mamka,které ale poznáš až za hodně hodně dlouho,neb bys musela moc moc přemýšlet a srovnávat zda se nechováš jako maminka.Nemyslela to špatně,to ne jen chtěla abys byla nejlepší.Proto se zkus řídit srdcem pochopitelně uděláš nějakou chybu a to je přece lidský,ale chybu obyčejnou tuctovou,kterou uděláme všichni a svět se nezboří.Rozum je krásný,moudrý,ušlechtilý.Ovšem člověk dokonalý je většinou nudný neb obyčejný človíček neví jak se má bavit s tímto tvorem.Proto chybuj,usmívej se,vždyť svět je krásný.
    PS-už se těšim,až napíšeš jak si chybovala papapa Kašpárek

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist