Jede vláček kolejáček… aneb vítejte v Kocourkově

Rubrika: Z našich cest

1261461_puffing_billyDěvčata a kluci, musím vám napsat, co se nám přihodilo o letošních Velikonocích. Předesílám, že tento příběh je do posledního slova pravdivý, nic si nevymýšlím, nic nepřidávám…

Jak už někteří a některé z vás zaregistrovali(ly) v TAM TAMu, náš otec odjel v pondělí před Velikonocemi pracovat na půl roku (do konce září) do SRN, shodou okolností do městečka u Norimberka, kde nedaleko žijí i jeho rodiče (čeští emigranti), takže bydlí u nich (super – ušetří se za ubytování a ještě bude pod dohledem:-))…
Padla řeč na návštěvy a ježdění domů atp. (bude prý jezdit na prodloužené víkendy, anžto je placen od hodiny, takže někdy – krátce – chybět může) a bylo mi sděleno, že tam třeba můžeme přijet na Velikonoce (v SRN je volno i na Velký Pátek)- vlakem…
(techn. poznámka – jsem neřidič s řidičákem od 18 let, který jsem udělala napotřetí s tím, že se mám vdát a nechat se vozit manželem… od té doby jsem neseděla v autě až do doby před 2 lety, kdy mi náš otec věnoval kondiční jízdy k Vánocům, které jsem v prodloužené podobě s těhotným břichem následující jaro absolvovala bez valného úspěchu… z řízení auta mám zkrátka fobii – po své matce…navíc máme jenom jedno auto…)
Cesta autem trvá „od domu k domu“ 3 hodiny, s vlakem je to horší – jediný přímý spoj Praha-Norimberk jede tak, že po 5 hodinové jízdě bychom tam byli ve 3 ráno… takže v přijatelnou dobu jedině s přestupem přes Furt i. Wald – 3 hod. na hranice a potom ještě dvě… milé matky malých dětí, chápete jistě, že představa cestování s 21+měsíčním dítkem, kočárkem a báglama vlakem, 5 hodin, s přestupem… mi opravdu nedělala dobře (a za 3 dny totéž zpět…)…
Následoval návrh našeho otce, že teda dojedeme na hranice a v tom FiW nás vyzvedne, protože autem z Norimberka, je to (co postavili nový úsek dálnice) tak hodinka jizdy… lehce přijatelnější alternativa, takže po několika hodinách psychického srovnání se s touto cestou jsem kývla….
Otec odjel v neděli odpoledne. V úterý jsme s Prokopem vyrazili koupit si jízdenky a místenky – na pražské Masarykovo nádraží.
U mezinárodní pokladny bylo volno a za sklem seděl silnější, lehce poďobaný mladík s culíčkem a náušnicí v uchu… „Dobrý den, prosím vás, chtěla bych lístek a místenku pro mě a tohle prtě na tehdyatehdy z Prahy do FiW…“ …chvilka hledání v počítači… „A chcete FiW státní hranice nebo FiW město?“ „Jo – to já nevím, že tam jsou dvě zastávky – jak je to daleko od sebe?“ „Asi 7 km, a když si koupíte jen ty státní hranice, tak je to vlastně vnitrostátní jízdenka a máte to o hóóódně levnější…“…“No on nás tam má někdo vyzvednout autem, takže to je snad jedno, kam zajede, že… takže 2x lístek a místenky na státní hranice… a děkuji za upozornění“….
Chlapík to shrnul: „Lístek platíte jen vy a tady je 2x místenka do kupé pro matky s dětmi celkem za 60 Kč… zpět místenku koupit nelze, protože to jede z Něměcka a oni mají jiný systém(?)… takže celkem 508 korun a máte to o 80 korun levnější“ dodal hrdě. Byla jsem ráda…
Večer volám otci, že dojedeme na státní hranice… on prý se díval do mapy města a vlaková zastávka je tam jen jedna – no nic, najde to….
Den D. Vlak odjíždí v 9:15 z Hlaváku, takže před 8:30 vyrážíme – já s batohem na zádech, Prokop v kočáru, středně velká taška pod kočárem, igelitka s hračkami do vlaku na golfové holi, taška od kočárku klasicky zavěšená. Zataženo, nevlídno, drobně poprchává. Přestup v metru na Florenci jsme zvládli díky pomoci lidí (tahat tohle všechno najednou do schodů, to je opravdu na hranici mých fyzických možností).
Nástup do vlaku jakž takž – až na to, že jsem zjstila, že náš super skladný a úzký kočár, který se doposavad vešel všude, neprojede dvířky oddělujícími předsíňku od uličky, ze které se poté leze do kupé (divný vagón pro matky s dětmi – vlastně úplně normální špinavý vagón…) ,takže jsem v té předsíňce vyložila úplně zmateného Prokopa, na sebe navěsila všechny bágly, složila kočár. Takhle ověšená, zpocená jak čuně, jsem před sebou popostrkovala Prokopa do uličky…
V „našem“ kupé sedělo asi 5 lidí, kteří se sice divili, že máme místenky (ob sedadlo – přičemž se mladík na pokladně ujišťoval, že chceme sedět vedle sebe – já a mé batole…), ale ochotně mám místa uvolnili, dokonce nastěhovali složený kočár nad naše hlavy, jen se divili, že není napsaná rezervace na dveřích, jak to bývá, že… fajn. Prokop jen koukal.
Načež se ptali, kam jedeme atd. atd. a najednou jeden starší pán říká, že slyšel něco, že se pojede do Domažlic autobusama… jojo, prý nějaká výluka… zatmělo se mi před očima… po chodbičce zrovna přecházel průvodčí, takže povídám: „Prosím vás, slyšela jsem, že se pojede nějakou náhradní dopravou – je to pravda? Mám tu to dítě a ta zavazadla…“ a on odvětil:“ ANO, VÝLUKA NA TRATI JE, ALE JÁ VÁM TO ŘEKNU PŘESNĚ AŽ BUDEME ZA PLZNÍ, PROTOŽE JINAK BYSTE MI Z TOHO VLAKU UTEKLI…“ … „Prosím?“ nevěřila jsem… „JOJO, MÁM TU VLAK PLNÝ NĚMCŮ A ONI BY MI V PLZNI VYSTOUPILI, KDYBYCH TO ŘEKL UŽ TEĎ, KROM TOHO TO TEĎ HLÁSIL ROZHLAS, MĚLA JSTE POSLOUCHAT…“ tohle už říkal přes rameno, vystupujíc z vlaku…
„Takže vy mi to neřeknete?“… „NEŘEKNU…“ …to už jsem viděla rudě (nemám ráda konflikty, ale když se vytočím, tak jsem schopna udělat hysterickou scénu kdekoli a tato situace právě nastala…) „Řeknete mi,prosím své jméno?“ „Neřeknu, vy mi ho taky neřeknete..“ tohle už říkal z perónu…“ představila jsem se včetně titulu, ačkoli normálně to nedělám, ani si jej nikam nepíšu… odpověděl „JÁ JSEM VLAKVEDOUCÍ TÉTO SOUPRAVY“… samozřejmě jsem pohrozila stížností…
„TEĎ TO HLÁSÍ ZNOVA – SLYŠÍTE PANÍ DOKTORKO?“ sděloval mi o poznání mírnějším tónem vlakvedoucí do typického nesrozumitelného nádražního hlášení, usrkávajíce přitom kafíčko z plecháčku… „Neslyším – tak mi to snad řeknete vy, vždyť to už všichni slyšeli…“ „No jo“ ztišil hlas, jakoby to bylo státní tajemství (před chvílí vyhlášené nádražním rozhlasem:-)) – „tak jedem tímhle vlakem do Holýšova, tam přestoupíme na autobusy do Domažlic a z Domažlic jedem vlakem na hranice… nebojte, on vám někdo s tím děckem pomůže…“ a bylo to potvrzeno… a já se pořád neprobouzela z toho zlého snu…
Rozjeli jsme se, já volala tatínkovi, že „budeme mít asi půlhodiny zpoždění kvůli…“ a konverzovali jsme s lidmi v kupé hlavně na téma „zkušenosti s ČD v průběhu desetiletí“, já si četla a malovala s Prokopem…
„KONTROLA JÍZDENEK PROSÍM“ náš starý známý panvedoucí… „Prosím vás, jak to, že tu nejsou na dveřích označeny rezervace místenek, když ji tady mladá paní má…“ „MÍSTENKY BYLY OD LEDNA TOHOTO ROKU V TÉTO SOUPRAVĚ ZRUŠENY“… odvětil zcela klidně panvedoucí… „No ale mě je prodali dvě za 60 korun…“ „JO, TO ONI DĚLAJÍ, POŘÁD TO TU ŘEŠÍM, PRODAJÍ I TŘEBA MÍSTENKU DO VOZU Č. 11, KTERÝ TU VŮBEC NENÍ A TAK…“… „No to snad není možné, to přece nejde…“ „ALE JDE, TADY JE MOŽNÉ VŠECHNO, MUSÍTE SI NĚKDE STĚŽOVAT – JÁ NEMŮŽU, MĚ BY VYHODILI Z PRÁCE, MÁM 3 MĚSÍCE DO DŮCHODU, NEMÁM TO ZAPOTŘEBÍ…“ …uffff…
„NO ALE MLADÁ PANÍ, TO MÁTE LÍSTEK JENOM NA HRANICE A OD HRANIC DO MĚSTA JE TO JEŠTĚ 7 KILOMETRŮ A STOJÍ TO EUROČTYŘICET NEBO 50 KORUN, LÍSTEK SI MŮŽETE KOUPIT U MĚ…“ „Ale my jedeme jenom na hranice…“ „ALE TO JAKSI NEJDE – TAM NENÍ ZASTÁVKA, TAM JE JEN POLE, NIC TAM NESTAVÍ A NEVEDE TAM ANI CESTA…“ ?!?!?!?!?!?… „Jak nevede tam cesta – vždyť mi na tuhle zastávku prodali v pokladně lístek… sám pokladní mi to nabídnul…“ „NO TO MOHL…“ „Jak můžete proboha prodat vlakovou jízdenku někam, kde není zastávka?!?!“ „NO TO JE ALE VAŠE VINA, PROTOŽE CESTUJÍCÍ JE POVINEN SI ZJISTIT, JESTLI TAM VLAK STAVÍ NEBO NE…“ začala jsem se rozhlížet po skryté kameře.
Spolucestující zprvu sledovali můj výstup s panemvedoucím s pootevřenou pusou a nyní už to opravdu nevydrželi a zapojili se do debaty… panvedoucí s klidem želvy odrážel naše dotěrné a nesmyslné poznámky, že tohle je opravdový Kocourkov anebo do pořadu „Na vlastní oči“ apod… říkal, že si mohu stěžovat na Generální ředitelství ČD, protože s tím už dlouhá léta nikdo nehne (zjevně to nebylo poprvé, co řešil tento typ problémů), nakonec řekl, že je mnou „znechucen“, takže si těch 50 Kč mám nechat… něco vám řeknu – nabídla jsem mu je, ale když „na tom trval“, tak jsem je zase schovala (pořád jsem měla ty pseudomístenky za Kč 60, takže ČD prodělečné nebyly) a opět jsem volala tatínkovi, že ve FiW je opravdu jen jedna vlaková stanice…
Zbytek cesty už proběhl „bez překvapivých příhod“ – v Holýšově za Plzní jsem s pomocí spolucestující z kupé vytahala všechny věci do deště, přešli jsme někam k poli, kde stály autobusy, zase jsem to vyložila, vytáhla Prokopa do autobusu (táhl s sebou, chudinka, velikonoční karabáček na babičku), jeli jsme dalších 40 minut do Domažlic, tam opět přesun (po nádražních schodech nadvakrát) a konečně lokálkou do Furthu… karabáček jsme zapomněli v autobuse.
Dojeli jsme s 45 min. zpožděním, takže onen přípoj na Norimberk, kterým bychom byli bývali jeli, kdybychom byli bývali… nám ujel. Otec nás čekal na nástupišti a lehce znervózněle mi sdělil, že jestli to nevím, tak jsme někde hluboko v jižním Bavorsku a ne u Rozvadova, jak myslel (při hledání spojení se nedíval do mapy, kde že FiW leží), takže pojedeme tak 1,5 hod…. Prokop v autě konečně usnul a my zaplaťpánbůh dojeli (cestou mi zvoní mobil a paní mi sděluje pravdu o našem ztraceném kocourovi – viz TAM TAM:-)..)
Zpáteční cesta. Vlak jede 13:53, takže 2 hod. předtím odjezd od babi a dědy, ať máme rezervu… jedeme, jedeme… a takovou bouři a krupobití jsem snad letos ještě nezažila – celá silnice pod vodou, takže jízda max. osmdesátkou… čím déle jsme jeli, tím bylo jasnější, že ta rezerva bude tak tak a možná ani to ne… začala jsem rozvíjet opatrně teorii, že to nás za tu hodinu a půl mohl odvézt do Plzně, tam bychom se vyhnuli tomu přesedání… mlčel a zabíjel mě pohledem (ten můj strach z řízení auta mám denně na talíři, co se známe)…
Nakonec lehce vysvitlo sluníčko… a my se dostali do kolony za 2 cisternové vozy… do FiW jsme vjižděli ve 13:51, po zaparkování jsem vytáhla Prokopa a jeho na jedné ruce a jeho věci na druhé jsem s jazykem na vestě rozkopávala dveře nádraží, za mnou pádil otec se zbytkem věcí včetně kočáru… vběhla jsem na nástupiště s Prokopem vlajícím mi někde u kolene… a lokálka se právě rozjížděla…
A potom se stalo něco, co alespoň trochu pozvedlo ČD v mých očích – lokálka ZASTAVILA a 2 ochotné paní průvodčí mě se slovy „že mám štěstí, že mě viděl strojvedoucí“ nechaly nastoupit se vší bagáží, kočárem a dítětem… dosedla jsem na sedadlo, vyndala Prokopovi k obědu chleba se sýrem a pak už jsem se jenom připitomělě usmívala…
Zpět to bylo to samé, co tam, v bleděmodrém s tím rozdílem, že Prokop byl o poznání klidnější, anžto den předtím dostal horečku a rýmu (nastydl v ledovém paláci mého tchánstva) a Panadolový čípek, který dostal před cestou, už přestal působit (po příjezdu domů měl 38,7 po odečtu), při přestupech o dost více pršelo (přesněji řečeno lilo jako z konve) a v Domažlicích přistavili málo autobusů, takže tam zůstala skupinka lidí (vesměs zahraničních turistů) trčet v dešti na nádraží při čekání na další autobus a my jsme zase na ně čekali ve vlaku na Prahu….
…děvčata a kluci, napsala jsem vám, co se nám přihodilo o letošních Velikonocích. Opakuji, že tento příběh je do posledního slova pravdivý, nic si nevymýšlím, nic nepřidávám…

Napsal/a: Káča

Toto taky stojí za přečtení!

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (19 vyjádření)

  • Článek je super oko nezůstalo suché,a to snad není ani pravda aby se to mohlo stát.Jinak přeji všem krásnou jízdu vlakem a užívejte si slunného dne.

  • Pomněnka

    Kicul, pendolino se snad nromálně dá koupit přímo u poklady, aspoň teta takhle jezdí. Ale ztěch info na netu jsem byla pořád jsem trochu jelen….. No, snad se z toho Zlína nějak dostanem…

  • Jarmuschko, chápem, já sama ještě něvím, jestli dorazím….;-) Včera jsem si hledala ty vlaky na idosu a připadala jsem si taky pomalu jak v kocourkově. Pendolino jede a za 1) je nutno jízdenku zarezervovat. A za 2) Rezervace není momentálně možno provádět. Když jsem hledala dál tak jsem našla ještě upozornění, že rezervace je možné provádět pouze hodinu před odjezdem! To nechápu. Musím tam dneska zavolat.

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    A já budu muset zjistit, jestli se vůbec sama s kočárkem dostanu na nádraží… aspoň na první nástupiště…
    Kicul, pražskou ZOO znám, už jsem tam byla dokonce 2x (poprvé asi jako osmiletá – popíchaly mě tam vosy; podruhé už jako adolescent – na gymplu, jen nevím, jestli ještě hromadně s třídou, nebo pak už jen v úzkém kroužku)
    Srazík je mi taky líto, ale já budu mít co dělat manžu ukecat na náš regionální, uskuteční-li se… ;o)
    Mít jedno dítko, sbalíme se a jedem vlakem, ale takhle mě jistě pochopíte, že!?

  • jarmuschko, já se chystám 2.5., ale ještě jsem si nic nezamlouvala, tak doufám, že budou mít místo!!! Jdu to hned zjistit :o))) Pak ti napíšu čas, kdy budem Haranicemi projíždět a budu se na vás těšit :oD Škoda, že nejdeš na sraz do prahy, v zoo je krásně, fakt!

  • Jarmuschko – to já ještě přesně nevím – počítám tak někdy po tom pražském srazíku – když tak ti dám předem vědět – to je super nápad:-)))))….(jestli už teda v Hranicích nebudu naprosto odvařená z téměř 3-hod. jízdy s dvouletým dítětem:-)))…

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Holky, kdy pojedete – že bychom vám přišly zamávat s holčičkama na nádraží… ;oD
    (vlaková stanice Hranice na Moravě, jinak jen a jen Hranice) ;o)

  • Jojo, Kicul,tak to nevím a ani ti neřeknu, kde by se to dalo přesně zjistit – na pokladně ČD teda určitě ne:-)…možná kdyby sis sedla do nádražní haly, tak to někdy bude hlásit rozhlas:-))))…konec černého humoru – já bych zavolala na nádraží a chtěla dozorčího přepravy – ta naše mi přišla opravdu jako jediná v obraze…a odteď si už budu opravdu toto zjišťovat předem, protože další takovou jízdu by už někdo nemusel přežít (tím nemyslím sebe, ale někoho z ČD:-))…tak šťastnou cestu (mě výlet do Ostravy taky čeká…)

  • Teda Káčo, dostala jsem při čtení tvého článku strach – za týden se chystám za kamarádkou do ostravy. V mých očích byla zatím ČD jako velice šťastné řešení situace, protože sice řídím auto ráda a i docela už dlouho, ale do Ostravy se mi samotné přece jen nechce. Ale s výlukama jsem teda nepočítala. A to se na zpáteční cestu chystáme s kamarádkou společně s jejím kočárem a autosedačkou! Nevíte, jestli tam není výluka, ještě bych jí to mohla rozmluvit!

  • Pomněnka

    No, to je právě to, co mě děsí nejvíc. Jak teď srajdí jak o život kvůli těm zubům, tak fakt mám hrůzu z toho, že se mu to podaří nejlépe u mě v šátku….
    Jinak zatím teda vůbec neví, jestli pendolino něco jako oddělení pro matky s dětmi má… No, uvidíme.

  • No, Pomněnko, pendolino nás asi nemine při cestě za mými rodiči někdy teď na jaře a potom v létě o prázdninách (Praha – Ostrava cca 3 hod.)..fakt jsme to s těma babičkama moc nevyřešili….poprvé jsem jela vlakem s Prokopem, když mu bylo asi 7 měsíců, bylo to do Pardubic – hodina jízdy a vzhledem k tomu, že jsme byli v kupé „pro matky s dětmi“ (a pro vozíčkáře), kde se dal v pohodě dát kočár (který mi nandali průvodčí přes takovou tu plošinu), tak to bylo tak na střídačku v kočárku, nosit, a klíně… po té hodině jsem toho měla akorát tak dost…takže knížky, jídlo (zabije se tím dost času), třeba něco na čmárání…ale neboj, vydržet se dá daleko více (ani bych to nečekala, ale pominula jsem třeba přebalovaní pokakaného dítěte na vlakovém záchodku jednoucího vlaku – protože jinde to fakt nešlo:-)…)

  • Pomněnka

    Káčo, to mi teda teď odvahu nedodalo, jedeme za týden na Slovensko k mé babičce, pak mě nechá manža u kamarádky ve Zlíně, ta mě ve ČT s Tomčou doveze do Olomouce na pendolino a hurá 2,5 hodiny vlakem s ročním nelezoucím-nechodícím prckem…. Ale říkám si, že když malého budu mít v šátku, tak snad batoh a golfky zvládnu… No, uvidíme…. Snad pak nebudu psát podobnou ódu ;o)

  • Haha, Jíto, já jsem se ve skrytu duše obávala, abych náhodou neurazila nějakého ajznboňáka – ale potom jsem si řekla, že oni jsou určitě v naprosté většině normální lidi (jako ve všech profesích:-)), kteří určitě mají na situaci na dráze zdravý náhled:-)…já taky vím, jaký je „bordel“ ve zdravotnictví a vidím to navíc i zevnitř a taky bych se asi zamotávala do vážných problémů (a článků o „hňupech doktorech“ je tu několik:-))))))…
    Jinak s tou cestou jsme už konstatovali, že „takhle ne“, takže musíme najít jiná řešení – táta za náma má přijet přiští víkend a potom zase za 3 neděle, takže to zase není tak hrozné…jinak řešení, že „v červenci už bude na nějaké malé auto pro mě“ jsem s díky odmítla (on si jako myslí, že mi koupí auto, já se párkrát projedu po parkovišti, potom naložím bagáž a dítě a pojedu 360 km do Německa:-))…

  • Káčo dobrej článek!!!!!
    A teď nevím, jestli to mám přiznat, jsem z ajznboňácké rodiny (děda byl vlak vedoucí, táta a strýc strojvedoucí), já sama na dráze dělala 5 let – jen v kanceláři. A naprosto věřím tomu, co jsi napsala. Mají tam pěkný „bordel“, na té dráze. A věř tomu, že vždycky byl. A spíš je to pořád horší a horší. Ale to bych se zamotávala do vážných problémů a to nechci.
    Sama jsem toho jako dítě i jako puberťák a později zaměstnanec na režijní jízdenku najezdila po Čechách a Slovensku hodně.
    Ale v posledních letech se raději nechám vozit autem ( řidičák mám od 18, ale ještě jsem nikoho nikam neodvezla – nepsal to tu už někdo?:-))) ), právě z důvodu – „nejméně 3 tašky a batoh, na každé ruce visí jedno dítě a pak přestupuj a hlavně čekej na přípoje autobusů“, které vesměs dnes už neexistují.
    Takže máš můj obdiv vypravit se na takovou cestu!
    Jo, a kdy že to chcete navštívit taťku příště? :-)))

  • tak tento článek si přečetl i můj manžel a zmohl se na dvě věty: to není možné! To je hard!( to je po „čili“ další jeho velmi často opakovné slovo).

  • Chtěla jsem se rozepsat,ale pro slzy-smíchu-nevidím,takže jediné-Kačenko a Prokope a taky tatínku,máte můj obdiv,panevedoucí,snad si ten důchod v klidu užijete a den jeho odchodu Vám sdělí osobně a ne chraplákem na nádraží a ty milý paneprodavačijízdenek,ty jdi zametat ulice,protože tam možná,opravdu možná,nic nezkazíš…a klidně můžeš zametat i neexistující autobusové a vlakové zastávky uprostřed kukuřičného pole:))))
    Káčo,BRAVO za článek!!!!!!!!!!

  • Teda! Čekala bych všechno, ale tohle? To je fakt moc. Přemýšleli jsme o výletě vlakem, syn by jel poprvné, ale fakt nevim, jestli si to nerozmyslim…

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Káčo, věřím všemu…
    Já tedy jezdila sama, bez dětí, ale během 4 let dojíždění do školy (naštěstí v rozmezí týdne) a pak i do práce (denně tam a zpět), jsem toho už taky dost zažila. Ale to je proti vaší výpravě slabý odvar…
    Vlakem jezdím docela ráda, přes velice pravděpodobná zpoždění, ale přiznávám, s holčičkama jsem ještě nejela…
    Tak uvidím, jak se na to budu koukat pak…
    ;o)

  • Takhle, když to člověk čte, tak by se i zasmál. Máš můj obdiv, tohle vydržet. S tím autem jsem na tom stejně, taky se bojím a řidičák mám na parádu. Jinak, klobouk dolů, takhle krásně to napsat.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist