Zábava začíná v minus pětadvaceti aneb jak starší paní k ponožkám přišla

Domnívám se, že jsem výrazně neponožkový typ.

Co mi paměť slouží (a že se v tomto ojedinělém případě má paměť vcelku pochlapila), umím si vybavit libé pocity, kterých se mi už coby malému dítěti dostalo vždy, když jsem to cosi chupatého, zapoceného, žmolkovitého s úspěchem servala ze svých malých a tlustých batolecích nožiček.

Moje matka by se zde jistě ohradila, že mé nožky nebyly nikdy tlusté a že mé tehdejší ponožky nikdy nebyly zapocené a žmolkovité. Promiň mami, možná, že máš pravdu. Ale já si fakt intenzivně pamatuji, že  pocit čehokoliv na chodidle nebo přes nárt mi prostě nedělal dobře už ve dvou letech.

Dá se asi logicky pochopit, že  jsem jako výrazně neponožkový typ měla sklon ponožky podceňovat.

Tak do půli listopadu jsem obvykle obouvala boty naboso, jakmile udeřila zima v plné parádě, natáhla jsem na ztuhlé končetiny silonky. Nic víc, nic míň.

(Ne, netvrdím rozhodně,  že mi nebyla zima :))

Vlastně kecám. Občas se stalo, že jsem ponožky nutně potřebovala. Do sportovních bot na běhání. Třeba. Pamatuju si na ten vzrušující pocit dobrodružství, když jsem se potichu kradla do manželova šatníku, abych mu jeden pár ponožek na chvíli ukradla. Vše bylo potřeba dělat velmi citlivě. On je totiž ve srovnání s mou maličkostí na svých fuseklích dost závislý a navzdory své velkorysosti ponožky řadí do kategorie,  o kterou se v žádném případě nechce  dělit… přitom jich má dost –  v několika barvách, s různými vzory, s měkkou podrážkou, zateplenou špičkou, samozřejmě stočené do klubíčka (což je ale moje práce) a vzorně srovnané ve skříni. Prostě, ponožkový management má můj muž rozhodně pod kontrolou.  A já mu tento pěkný ponožkový vztah až do včerejška ani nezáviděla.

Jak hloupá jsem byla 🙂

Můj první ponožkový románek začal nečekaně. Celé včerejší odpoledne jsem běhala po Praze z jedné tiskovky na druhou a měla jsem pocit, že mi v tom mrazu prsty na nohou upadnou.“Ještě jedna tiskovka a šup do tepla auta a domů, holky,“ přesvědčovala jsem polohlasem sama sebe, když jsem přebíhala Staromák.

Náhle se mé nohy jakoby samy zastavily před malým obchodem na růžku a přinutily mne vejít. Jen při pohledu na příjemné materiály, něžně pastelové barvy a neuvěřitelně měkké kousky pokrývek chodidel mi hned bylo tepleji. A tak jsem si koupila svůj první teplý pár… a ještě uvnitř krámku si fusekle nasadila…

… a od té doby je téměř nesundávám, neustále kontroluji svého muže, jestli mi „po nich nejde“,  kochám se jejich hebkou hřejivostí a přemýšlím o tom, proč jsem je skoro čtyřicet let tak zarytě odmítala… jo, a víte co? Asi položku „teplé ponožky“ zahrnu i na svůj tajný seznam věcí, které mi náhle a neplánovaně změnily můj život… 🙂

Mějte krásný ponožkový den

Vaše Marta

Napsal/a: Marta Procházková