Vzpomínka a současnost.

Můj syn vždy říkal: „Auto, smrdí, prdí, troubí.“
Nikdy si dobrovolně nevybral cestu tímto dopravním prostředkem.
Miloval kolo a mašinky…

Já jsem velice často v jízdním neřádu, jak tomuto často doma říkáme, zabloudila.
Ono se řekne, jízdní řád, ale těch znamínek, odkazů, a stejně většinou má zpoždění, což velice dobře poznáte, když zrovna na poslední chvíli chce vaše robátko bumbat či čůrat a vy celí uřícení přiběhnete na nádraží v domnění, že mašinka už odjela a ono ejhle, ještě nepřijela. Doma říkáme, Indiáni sruličkovali koleje a proto tu ještě není. Vlastně to fungovalo po celou dobu, když děcka byly ještě špunti a Já obr (měřím 158 cm).
Synáček ovšem měl nejraději více přestupů. Jemu svítila očka, já funim jak parní lokomotiva.
Co se týče batožiny, už mám svůj ověřený systém, prověřený časem. Funguje. Prostě není nad trojku. Však co musíte nosit na zádech, tam rychle najdete způsob, jak se dřít co nejméně…
Už vím, lebedim si, nedřu se, užívám si. Prostě RADOST.
Jak čas běžel, přišla „doba“ 17 let a možnost udělat si řidičák přímo ve škole. Jak syn říkával, ekolog potřebuje rychlé nohy, čisté plíce a volné ruce. Co dodat. Celý rok ho přesvědčuji, jak je v dnešní době nutnost mít tento papír, poukaz s vlastním obrázkem. Co smutných oček jsem použila, slziček vyronila, leč pořád nic. Až jednou přinesl patřičné formuláře, to bylo radosti. Vůbec jsem nelenila a honem, aby nevynechal školu, vyběhala odborné lékaře. Oční. Obvodní. Štemplíček byl, penízky přiloženy a synáček už neměl cestu zpět!
Však byl ještě poslušný, či raději chtěl mít od maminky klídeček, svolil a začal dělat šoférka. Pokud vás zajímá, jak dopadl, skvěle. Nějakou záhadou uklidil občanku a začal se chlubit novým průkazem. Což mu ale dlouho nevydrželo, neb auto opět začalo smrdět, prdět, troubit. Co naplat, ekolog se nezapře. Botičky jsou dobrý, mašinky jezdí, neničíme životní prostředí! Tož to je jeho moudro.
Před měsícem právě dostal tem maličkatý průkaz, který tak nechtěl. Tedy přesně před 6 roky.
Je tomu 14 dní, co volal, maminko mám Rendu! Přijedeme, prosím, prosím, uvař svíčkovou. Ju. Máme jí tak rádi, a ty jí tak dobře umíš. Klouček šplhá, však víme. Právě se přestěhovali do nového bytečku. Škoda že až na Šumavě a já jsem ze severu. Ta dálka. Ještěže mám svoji trojku. Mezi řečí se zmíní, co by byl dobrý vánoční dáreček. Hošík jeden, vokatej.
Usmívám se, popravdě už jsem taky popřemýšlela, co by tak bylo užitečnýho, radostnýho či lapačam prachu.
Lucince určitě něco voňavýho, Tomek hudebního. Ach, dětičky moje. Jo, nostalgie. V duchu peču cukroví, však zrovna dneska jsem dostala krabičku i s okýnkem, tam to bude pěkný. Nu, trochu větší, však jí zaplním.
Vracím se do reality a bliká varovný světýlko!Říkal, Rendu!!!!!!!!!!!!!!!! Přítelkyně je Lucka, tedy ještě před 14 dny! Koukám do mobilu, zda tam mám ještě SMS. Mám, jasně Lucka.
Volám, Tomku, jaká Renda? Kdo to přijede, vždyť musím uklidit, navařit, napéct! To nejde tak rychle. Mám dětičky ráda, ovšem někdo cizí, to musí být čisťoučko. Aspoň těch 5 minut, co vejdou, pak vybuchne zemětřesení a není jedna židle prázdná. Všude něco. Odpouštim, vždyť jsou až ze Šumavy! Děti moje miloučký.
Maminko, neboj! Přijede Lucinka, Tomášek a přiveze je Renda kamarád. No nejsem nějak klidná, ale co, přežiju, však budu dávat pozor. Pejsek se vykoupe, učeše.Chlupy vyluxujou.
Jsem uklidněna. Uvidím, jakýho mají kamaráda. Uvažuji, mám udělat bábovku či raději buchty? Raději oboje, však buchty si vezmou dom. Cesta daleká, bříška budou hladová.
Tak čekám ty naše ratatýrky. Všude čisto, navařeno, napečeno. Babička už taky přijela, krátíme si čas žulíkama. Hezky o margotku. Moc dobrá……….
Děti jsou tady, zvoní jak na poplach. Jogínek vrazil do fíkusu, hlína všude. Babička spěchá do koupelny namalovat si ještě pusu, tedy vlastně spíš překontrolovat, zda je stále jak sluníčko. Tak jí totiž Tomek říká. Mezitím stačí vylít čaj. Ubrus má tedy mapu. Já strčim do židle, jak se vše snažím zachránit a hle, hrnek je na cimprcampr. Taťka udělá průvan, jo, jsou tady! Běží jim otevřít, stačí ještě po cestě schodit ošatku se všema klíčema. Jen dcerka stále sedí u stolu a pojídá margotku. Děcka vstoupí a praví: „Mamčo, jsme tady!“ Proboha, co se tu dělo? Dcerka odpoví: „To nic, brácha, vítej doma. Toho si nevšímej, znáš naše. Hlavně čisto, naklizeno, poklizeno a to dělali celý týden!!!!!!!!!!!“ vyloudí úsměv na tváři, zamrká a nabídne poslední zbytky margotky.
Musim přiznat, že v té chvilce mám chuť vzít koště a někoho pořádně přetáhnout. Ovšem děcka se usmějí, ale mamčo, to nic. Však přežijem. Společnýma silama vše dáme do pořádku. Napapkáme se. A tu si vzpomenu, Tomku, kde máš Rendu! Snad jsi ho nezapomněl za dveřma! Ale ne, čeká venku. Raději jsem ho tam nechal. Jo Renda, všechno nejí, tak abys nebyla smutná. To už ovšem nemohu vydržet a pustím se do synka. Co to vykládáš, nechat kamaráda stát venku a sám se ládovat! To se nestydíš? Ne, maminko, stejně se sem nevejde! To už beru do ruky mísu s buchtama a jdu ven. Nikdo tam není, vidíte děcka, ani kamarád se na Vás nemůže spolehnout. Jsem smutná. Tu přijde Lucinka, a praví: „však čeká, nikam neodešel. Neboj.“
Tu nás celou rodinku odvedou před barák. Tak rodinko, toto je Renda. Nikde nikdo, jen běloučký, tedy původně běloučký autíčko stojí u chodníku. Maminko, prosím, čti pěkně nahlas, víš, jak jsi říkávala. Já čtu – Renault. Podívám se na synka, on se usměje a praví: „Renda jako Renault, maminko.“
V tu chvilku se babička začne smát a praví: „Jo, co se v mládí naučíš, ve stáří jak najdeš.“ To byla poznámka, jak jsem učila synka číst.
No, buchty se odnesly domů a postupně se celá rodinka povozila, jen dcerka ne. „Já si počkám,“ pravila. „Však jsi ještě nenajezdil tisíc mil.“
Nutno podotknout, nenajezdil, ale v práci jezdí náklaďáčkem. Musí, vždyť zahradnický náčiní neni lehký a o sadách na měření není co dodat.
Vše jednou končí a i návštěva rodičů taky. Práce volá. Jsem ráda, že maji Rendu. Libuji si. Ten úložný prostor, paráda. Tam se toho vejde. A vešlo. Mávám za odjíždějícím Rendou, až vidim jen flíček. Vzpomínám. Jo, řidičák a syn. To bylo přemlouvání. Ach jo. Ale nezoufám, mám ještě jednoho kandidáta na řidičák. Pravda, uhodli jste. Dcerka má příští měsíc sladkých 18. Musím jít a podívat se, kde všude máme autoškoly, zjistit, zda by byla některá vhodná pro moji dcerku. Však víte…………….a jdu, hledám, bádám, srovnávám, tak zase příště.

Napsal/a: Kasparek