O koláčích, ponožkách a tvrdém Y :-)

Když jsem byla malá holka, pamatuju si, jak jsem se vždycky těšila k babičce na Šumavu. Trávila jsem tam v podstatě všechny víkendy a prázdniny. A lezla jsem na půdu a šumovala…

Tam bylo věcí!!! Spousty hraček ještě po mé mámě a starší. Krabice s kousky různých látek, které se jí coby krejčové neustále kupily a kupily. Několik skříní se starými botami a oblečením, hlavně halenky a šaty z let 60. a 70., ale samozřejmě i mladší.
Pamatuju si na nádherné výšivky z jemných černých korálků, které dostala od hraběnky, která tam před válkou žila. Vyprávěla o ní a o tom, jak chodili jako děti na zámek. Komunisti ji ale vyhnali a ona dožila v Rakousku a ty překrásné výšivky se časem taky začaly rozpadat. Babička zkrátka nikdy nic nevyhodila a všechny ty poklady byly kde jinde, než na té půdě. Musím ovšem podotknout, že každá věc měla svoje místo, vše bylo pečlivě složené buď ve vlastních regálech nebo v popsaných krabicích. Občas se jí popletlo I a Y a někdy jí zas písmenko vypadlo a já za ní jako chytrá (často přechytralá 🙂 ) školačka chodila a říkala: „Ale babíííííí, takhle se to přece nepíše!“ A obzvlášť mě dostávaly krabičky se silonkami, které jsou nadepsány „dobré“, „horší“ a „špatné“. A když jsem se jí smála za štupované ponožky a zašívané punčocháče, říkávala: „Neumíte spořit a do smrti budete mít h….!“ 🙂
Každé jaro měla plná okna připravených sazeniček paprik, rajčat a okurek a těch záhonů na zahrádce! Brambory, mrkev, kedlubny, kapustu, fazole, cibuli, jahody, a další a další a kde nebyla zelenina, byly spousty kytek. Každý kousek zeminy byl využitý. Vždycky jsem k narozeninám od ní dostávala kytičku sněženek. Odhrabávala sníh, aby se mohly protlačit ven a mohla mi tu úhledně složenou kytičku toho bílozeleného pokladu dovézt. A jak voněly!
A co by to bylo za narozeniny bez narozeninového dortu? Každý rok byl jiný a vždycky nádherný, ale 1. místo toho nepsaného žebříčku by určitě obsadil dort s panenkou, která byla zasazená a do obrovské „hroudy“, ze které vykukovala panenka od pasu nahoru a ta „hrouda“ byla její překrásně nazdobená sukně. No, zkrátka vaření a pečení, to byla její doména, asi tak jako všech babiček. Luxusní svíčková, houbovka, chlupaté knedlíky, vdolky, škubánky, buchty, marmelády, kompoty a nesmím zapomenout na pravé chodské pouťové koláče! Nikdy jich nebylo dost! 🙂
Jak mi roky přibývaly a začala se blížit třicítka, babička často mluvívala o tom, že bych už taky měla začít pomýšlet na vdavky a děti a já jí vždycky říkala, že jsem na to ještě mladá. 🙂 Ale nakonec se loni v prosinci přece dočkala prvního pravnoučka. Byla hrdá prabába a štrikovala mu čepičky a ponožky a vymýšlela, co by mu tak ještě mohla pěkného uplést nebo uháčkovat a já se přiznám, že jsem mu je zas tak často neoblékala. Ne že by nebyly pěkné, to ne, jen se tak nějak moc nehodily k těm pidi džínům a manžestráčkám…
V létě si začala plánovat, jaký upeče před vánoci první narozeninový dort. A jaký jiný upéct, než ctít jeho příjmení a upéct zajíce! 🙂 A aby se jí skutečně povedl, musela ho v létě cvičně upéct a pak vymýšlela, jak ho v prosinci ještě dozdobí marcipánovými tlapičkami a oušky. A jak já se jí smála, že si nacvičuje dort, když se jí stejně vždycky povede! 🙂 Jenže za měsíc ho neupeče. Včera odešla. Navždycky. Mám tu od ní rozpletenou šálu a čepici, které stačí jen přišít šňůrky na zavázání. Tak já je jdu přišít a doplést šálu, aby to našemu malému modelovi na rozloučení s babičkou slušelo a ona měla naposledy radost, že mu to sluší.
Babi, mám tě pořád před očima a i když bych se na tebe chtěla usmát a zamávat ti, nejde to. A bohužel taky vím, že se s dědou, který teď truchlí ze všech asi nejvíc, zase brzy setkáte a pak budete zase spolu a moc šťastní, tak jako jste byli celých dlouhých a krásných společných 62 let. Děkuju ti za všechno a občas nás přijď zkontrolovat a přidržet nad námi ochrannou ruku.

Napsal/a: babofka