Já si zavzpomínám na své dětství. Bohužel žádné fotografie hraček z dětství nemám. A nejen z dětství, ale já neměla nikdy žádné hračky. Babička s dědou měli hospodářství a já si hrála s kachničkami, kočkami… Taky jsem musela jako malá holka chodit na brigády (vytrhávat námel ze žita, trhat makovice…).
První věc, která byla „moje“ byla výhra v soutěži podnikového časopisu Kladenský Kovák – maminčina sestra byla v redakci jako elévka (skončila v prosklené vitríně a já ji ani nesměla přečíst , abych ji nepoškodila, byly to Dva roky prázdnin). Potom jsem vyhrála ještě zase Verneovku Patnáctiletý kapitán a jednou sportovní pytel. Ten se hodil na brambory, které byly ve sklepě, což bylo daleko a v pytli po ruce. Nikdy jsem se žádných soutěží nezúčastnila, ale vždy vyhrála.
Dnes je mi skoro sedmdesát. Ani nevím, jestli ještě cítím nějakou hořkost. Jen je mi líto, že rodiče upřednostňovali majetek před vzděláním, atd…
Hned, jak jsem mohla, tak jsem se vdala. S manželem se mále stále rádi, za dva roky oslavíme Zlatou svatbu :). Máme úžasnou dceru, bezvadného zetě a sluníčko Michálka, kterému bylo 17 let, který je vynikající student. A tu vysokou jsem také ukončila, sice jen Bc. a v padesáti, ale přece.
Po zkušenostech vím, že hračky jsou nutností (rozvíjejí intelekt), knihy povznášejí ducha, cestování rozvíjí obzory, jazyky spojují národy , ale RODIČE by měli najít rovnováhu mezi vším. A to jim všem ze srdce moc přeji.
Vaše uznevimco
Pozn. red.: Příspěvek byl zařazen do Jarní soutěže o poukázku v hodnotě 500 Kč. Do 21. 5. 2017 se do ní můžete zapojit i vy.
Napsal/a: uznevimco