Nedávno jsem od své známé dostala k přečtení dopisy jejího dědečka, které napsal své ženě a dětem z fronty první světové války. Z tohoto dopisu čiší láska. Ne sice taková ta bláznivá, romantická, ale přesto krásná…
Líbám i zdravím Tě i naše dětičky denně vzpomínám na Vás moji drazí a stále myslím. Marně drahá ženo vočekávám od Tebe nějakou zprávu co jsou zde se mnou všichni již obdrželi dopisy ano již někteří balíčky, jen já nic nevím co se doma děje.
Dnes dopoledne jsem zase vybrán k transportu má drahá a kams to nevím. Co všecko člověk prodělá zažije že zkusí těžko o tom psát.
Kéž bych Tě má drahá ženo mohl ještě spatřiti než pojedu pryč. Netušil jsem, že nás tak brzy rozmíchají. Kdyby byly žádost přišla ještě v sobotu mohl jsem Vás viděti a s Vámi se všemi o svátkách se potěšit. Pojedeme prý na práce nejspíš do zabraných území. Až přijedu na místo, tedy Ti má drahá ženo budu psáti. Vychovávej má drahá ženo naše dítky by z nich byli hodní lidé často si na mě vzpomínejte nyní již asi sotva se brzo uhlídáme snad už bude-li nám osud přízniv sejdeme se po válce. Já má milovaná ženo Tvůj milý obraz, Tvou milou tvář i našich milých dítek stále před sebou viděti a na Vás vzpomínati budu. Buď zdráva a šťastná.
Líbám i v duchu objímám Tě i naše milé dítky Tvůj milující Jan
(jedná se o doslovný opis dopisu)
Jen co jsem si ho dočetla napadlo mne, jak se vlastně chováme ke svým láskám teď.
Už ti náctiletí svoje protějšky oslovují, že by se občas i dlaždič začervenal a stáda rohatého skotu se nám potulují po ulicích měst.
Milostné úspěchy se poměřují kvantitou vztahů. Čím víc, tím líp a čím dřív tím líp. Ale je to tak dobře? Neochuzujeme se o něco?
V některých vztazích zmizela úcta k tomu druhému. Jako bychom se začali stydět za projevení citu a lásky. Nebo se pletu a je to tou dnešní uspěchanou dobou? Je to jenom kvůli tomu, že na to prostě nemáme čas?
Při hovorech se svojí puberťačkou jsem se dozvěděla, že jsem nemoderní, že už to takhle na světě chodí a já se klidně můžu vrátit do dob svého mládí a pást dinousaury. Přiznám se, že mi došel dech a slova. V tom případě jsem ráda nemoderní a klidně bych se vrátila v čase o pár desítek let zpět.
Zavřete oči, odcházím….
Napsal/a: Ramira
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)
MOc se mi tenhle dopis líbil a dojal mě….Ale pevně věřím, že i v současné době se píšou dopisy (nebo spíš maily či „esemesky“) v podobném duchu. Jen se změnil styl a jazyk. Myslím, že když jsou partneři od sebe daleko a zvlášť v takové krizové situaci, jako je válka, tak je právě vztah – láska nebo přátelství – drží nad vodou. Možná jsem extrém, ale od svého přítele jsem z vojny dostala 246 nádherných dopisů (byl tam rok a půl). TAky už je to teda dost dávno :-))). Pak se vrátil a do roka jsme se rozešli. Ale ty dopisy jsem dlouho schovávala, byla v tom nádherá romantika……..
P.S: RAmiro, tAky by mě moc zajímalo, jestli se Jan po válce ve zdraví vrátil k rodině……
Holky naivní, myslíte si, že kdyby byl váš manžel od vás takhle pryč, že by vám psal „ty krávo“ nebo něco podobného? To je hrozně jednoduché být něžný a slušný na dálku, když si s tím druhým nelezeme na nervy. I při velmi ostrých výrazech se manžel s manželkou můžou mít velmi rádi, to je více o povaze… Docela si dovedu představit, že až (jestli) se dědeček Jan vrátil z fronty, že po pár týdnech s babičkou na sebe mohli volat všelico…
Ramiro moc pěkné a zároveň moc smutné,jako život sám.Škoda,že v dnešní době nejsme k sobě aspoň trošičku slušnější…Moc mi chybějí slušné projevy,zkusím něco málo vštípit tomu mému drobečkovi,jak bude vyrůstat,je to moc velká škoda:(
Vše záleží na rodině,tak třeba něco málo zachráníme.Řekla bych,že jsem dost staromodní,tak mi to chybí.
Ramiro,
moc krásný článeček.
Je to jako moje „vzpomínky na m,inulost“. Velice silné.
Ale smutné. :o(
Děkuji za milé komentáře.
Kdysi jsem četla povídání snad s panem Kanyzou, který své manželce po desítkách letech manželství stále vyká. Je to z úcty. Zvláštní postoj, ale má něco do sebe. Přesto zůstanu s partnerem u tykání.
P.S.: Zkuste někomu říct vy krávo. :o)
to je ,Ramiro,hezký článek!!! Nemyslím obsah,válka byla smutná,moc smutná,ale ta myšlenka….Také se mi moc líbí filmy z těch třicátých let,s Oldřichem Novým,Adinou Mandlovou,Věrou Ferbasovou,Raulem Schránilem.Pryvda je,že se nejen „milenci“ k sobě chovali jinak,ale celkově,úcta k lidem byla jiná.Neříkám,aby se vrátilo vše,to ani nejde,ale nějaké věci by mohly být přejaty….
Moc krásně jsi to napsala…
Jedna velmi zvědavá otázka-ten pan Jan,shledal se ještě s rodinou po válce?
Milá Ramiro, tvůj článek mě opět zvlhčil mé oči.Je fakt,že se podle mne vytrácí ta vzájemná úcta partnerů. Ono v té válečné době to asi nebyl žádný med.Ráda budu taky patřit mezi staré sentimentální.Ona ta doba měla taky své kouzlo.A myslím si že je to i uspěchanou dobou.
Mobile Sliding Menu