Až si budeš umět sama číst, tak si vzpomeň na babičku, která ti často četla.
Tato slova mi napsala babička do památníku, když mi bylo asi 6 let. Nevím, jestli tušila, jak hluboký vztah budu mít ke knihám a že za něj vděčím právě jí…
Moje babička pocházela z pravé herecké rodiny po obou rodičích. Jak dědeček často říkal „komediantka“.
Protože její maminka hrála a kočovala, byla babička se svou sestřenicí vychovávána u prarodičů. Její dědeček Hanuš Klein byl šéfredaktor Hlineckých novin. Díky němu, babičce a mamince, měla babička krásný vztah ke knihám, který nám pak předala. Její dědeček jí například říkal, že pokud bere knihu do rukou, měla by si je umýt. Není kulturní, když u knihy jíte, protože ji to znesvěcuje, a jiné krásné věci.
Když babička dospěla, četla stále hodně a potom, když měla děti (3 dcery), četla i jim. Moje maminka říká, že se o ní vědělo na vesnici, kde měli chatu, jak čte, proto se všechny děti bez rozdílu věku seběhly a poslouchaly.
Babička četla plynule, napínavě, přizpůsobovala hlas ději a postavám. Byl to zážitek ji poslouchat.
Když už jsem byla na světě já a chápala smysl slov, četla mně. Po večerníčku jsem seděla v postýlce a babička četla. A tak jsem poznala Děti z Bullerbynu, Pipi, Karkulína, Jakuba a Jáchyma a jiné další. Četla mi i klasiku, takže v 7 letech jsem znala Babičku od Boženy Němcové. Věděla, že tomu úplně nebudu rozumět, tak při čtení upravovala text tak, abych mu rozuměla, a zároveň neztratil význam. To myslím, je velké umění.
Pak jsem se naučila číst a začalo mě to bavit. Protože jsem na vozíku, měla jsem k tomu asi víc možností a příležitosti než mí vrstevníci, kteří sportovali a dělali různé aktivity.I v pozdějším věku, kdy jsem přijela trávit prázdniny na chatu, a četla si sama, jsem si odložila jednu knihu a večer jsme si četly. Seděli jsme kolem babičky, já 14 let, sestřenka 16 a bratranec 24 let a poslouchali a chechtali se Tajemství proutěného košíku od Markéty Zinnerové. Byla to nádherná doba.
Proto svým dětem čtěte, ovlivní je to na celý život.
Pamatuju si, když jsem byla malá, četly jsme knížku Tři Stanislavové. Libilo se mi, jak před spaním přála dobrou noc Veronika svému bratrovi: Dobře se vyspi, Stanoušku, a on jí řekl, hezky se vyspi, Veroniko. A od té doby jsme se tak s babičkou oslovovaly. Já byla Stanoušek, ona Veronika.
Ještě před rokem, i když už byla babička nemocná, se mě ptala: Copak čteš? a já jí to vyložila.
V červenci 08 nás opustila. A tak doufám, že sleduje, co se děje, a říkám: Hezky se vyspi, Veroniko. Tvůj Stanoušek.
Napsal/a: bovinkabovinka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)
Ahoj Bovinko,
krásná vzpomínka na babičku, ale dovol, abych tak úplně nesouhlasila. To, že někdo dětem čte ještě neznamená – bohužel – že ze z nich stanou nadšení čtenáři. Já sama knihy miluju, od malička oběma holkám čtu, ale bohužel, jak se zdá, alespoň ta starší se zatím rozhodně nepomamila. Každý večer před spaním čteme pohádky nebo příběhy, ale že by ona sama (momentálně druhačka, která už umí číst velmi dobře, tak že tomu sama rozumí) sáhla po knize, to ne. Když jí řeknu, aby si šla číst, stěží přelouská jednu kapitolku a řekne, že už jí to nebaví. Škoda. Uvidíme, jak na tom bude ta mladší, té je zatím 5 a pohádky poslouchá ráda. Měj se krásně!! A pro ostatní jen jedno přání – více takových babiček a maminek čtoucích svým dětem.
Ahoj Bovinko, napsala jsi moc krasnou vzpominku na babicku. Byla by urcite na tebe moc pysna! Take si na ni casto vypomenu. Knizky se mi dorukou dostavaji cim dal tim vic, ted momentalne v anglictine. Ctu zjednodusene pribehy od znamych autoru – Charles Dickinson – Vánoční koleda, Burkettová – Tajemstvi zahrady a tak. Snad se casem dostanu na vic cizich knizek, kde nebude kapacita slovni zasoby pouze kolem 1000 slov… Samozrejme na prvnim miste budou vzdycky ceske knizky. Cestina je hezky jazyk!
Bovinko,při čtení článečku mi přeběhl lehký mrazík po těle:-)Takový ten příjemný,kdy čekáš co bude dál,stejně jako když čteš nějakou úžasnou knížku a nemůžeš přestat dokud se nedozvíš jak to dopadne.Je dobře,že jsi svůj příběh o babičce a sobě a čtení napsala nám všem.U nás se taky hodně četlo,tedˇ už je to s časem horší,ale vždy mě pobaví dcera(8 let),když vidí,že si jdu večer místo televize číst,vezme si taky knížku a dělá totéž.Snad jí to zůstane!
Moc pěkný článeček Bovinko 🙂 Tvá babička byla jistě úžasná…
Knížky jsou moje mánie už od mala – povinnou četbu jsem sice moc nečetla -asi že byla povinná 🙂 – ale s radostí jsem přelouskala skoro všechno, co má písmenka. Dětem čtu taky,střídáme se s tatínkem, máme hodně knížek doma a chodíme do knihovny. Velcí kluci čtou sice méně, než by se mi líbilo, ale čtou a věřím, že s přibývajícím věkem si cestičku ke knihám taky vyšlapou. Je pravda, že některé pohádky – právě K.J: Erben, B. Němcová jsou psané pro děti „hůře stravitelným“ jazykem – taky přizpůsobuji a někdy je to pěkná fuška 🙂
A z dětství – nejvíce si asi pamatuji pohádky, které mi vyprávěl tatínek – byly to pohádky o vláčcích, které si sám vymýšlel – a byly úžasné 🙂
Krásný článek. Slzy se mi derou do očí. Já měla taky takovou zlatou babičku. My jsme sice spolu nečetly, ale ona s námi vnoučaty zpívala, vyprávěla nám o svém dětství. Dostala jsem od ní spoustu knih od B. Němcové. Je skutečně svatá pravda, že ke čtenářství musí být člověk veden odmalička, ať to začíná dětskými leporely nebo později dětskými knížkami krásně ilustrovanými J.Ladou, H. Zmatlíkovou… Kéž by takových babiček bylo více! Přispělo by to i k lepším vztahům mezi lidmi.
Bovinko, moc pěkný článek :-). Taky jsem byla vždycky „knihomol“, četla jsem hodně a ráda. Teď na mateřské se ke knížce už nedostanu, ale jednou to určitě napravím.
Mě četla maminka:-)a já taky čtu prckovi-teď má nejradši večerníčkové postavičky. Vílu Amálku,Loupežníka Rumcajse. Rákosníčka. Makovou panenku:-)))) A taky u nás HODNĚ čte tatínek-téměř každý večer ….na to že je dysgrafik a dyslektik,je to od něj úžasný výkon:-) a jsem za to moc ráda. Kluci spolu většinou usnou:-))) K
Bovinko, moc krásný článek a nádherné vzpomínky. Já si vzpomínám na to, jak mi v dětství četla před spaním máma, pořád u čtení zívala a já do ní pořád strkala „Nespi, mamiii!!!“. Dneska jí občas chápu a při čtení mi sem tam nějaké to zívnutí taky ujede… 🙂
Jeee, moje (pra)babička,…., uplně ji vidím, díky Bovinko((-:. Akorát jedinej „hříšek“ máme u nás v rodině. My u knih jíme, já vím, fuj, fuj, ale u některejch se to prostě „nedá“. Takovej Kája Mařík, tam furt něco jedí, nebo vaří, nebo o tom alespoň mluví.. Poznáš snadno naše nejmilejší knížky. Jsou nejohmatanější, nejšpinavější, prostě „stále v kurzu“. Taky je nikomu nepujčujem((-:. Je to nekulturní, ale jsou to členové rodiny a ti mívají občas „upatlanou pusu“ (((((-:.
Bovinko, omlouvám se za chyby, jsem já to popleta, myslí mi to rychleji než píše :-)) Chtěla jsem napsat: „na střední škole jsem povinnou četbu louskala za celou třídu“…
Bovinko, nádherný článek, mluvíš mi z duše, taky miluju knížky, přečetla jsem celou knihovnu svých rodičů v šestnácti letech, četla jsem hodně už jako dítě, předčítala svým sourozencům, na střední škole jsem povinnou četbu za celou třídu a moje „vášeň“ stále trvá, jsem-li ve městě a jdu-li kolem Knihkupectví, vcucne mě to a už nakupuju, mám doma hromady nádherných knížek (a můj manžel je totéž v bledě modrém a náš syn už taky louská :-))
A babičku si uchovej v srdíčku, máš krásné vzpomínky a předala ti tu krásu a noblesu přímo do duše a tak by to mělo být …
Bovinko, děkuju za krásný příběh. Jsem čtenářka od mala, babička mi nečetla tak, abych si to pamatovala, ale milovala jsem ji hodně a svým příběhem jsi mi ji moc hezky připomněla. Dětem čtu, ale často to není takové, jak bych chtěla. Řeknu ti, moc se těším, že jednou budu sama babičkou, budu mít čas a prostor jen pro malé dítě. To čtení úplně v duchu vidím…
Tvoje babička musela být úžasná žena.
Mobile Sliding Menu