Až si budeš umět sama číst, tak si vzpomeň na babičku…

Až si budeš umět sama číst, tak si vzpomeň na babičku, která ti často četla.
Tato slova mi napsala babička do památníku, když mi bylo asi 6 let. Nevím, jestli tušila, jak hluboký vztah budu mít ke knihám a že za něj vděčím právě jí…

Moje babička byla velká čtenářka a v knihách se velmi orientovala, uměla poradit a knížky ráda dávala a dostávala. Bohužel ke konci života jí tuto lásku zkazila těžká alzheimerova choroba. Ale i tak si myslím, že ovlivnila spoustu lidí.
Moje babička pocházela z pravé herecké rodiny po obou rodičích. Jak dědeček často říkal „komediantka“.
Protože její maminka hrála a kočovala, byla babička se svou sestřenicí vychovávána u prarodičů. Její dědeček Hanuš Klein byl šéfredaktor Hlineckých novin. Díky němu, babičce a mamince, měla babička krásný vztah ke knihám, který nám pak předala. Její dědeček jí například říkal, že pokud bere knihu do rukou, měla by si je umýt. Není kulturní, když u knihy jíte, protože ji to znesvěcuje, a jiné krásné věci.
Když babička dospěla, četla stále hodně a potom, když měla děti (3 dcery), četla i jim. Moje maminka říká, že se o ní vědělo na vesnici, kde měli chatu, jak čte, proto se všechny děti bez rozdílu věku seběhly a poslouchaly.
Babička četla plynule, napínavě, přizpůsobovala hlas ději a postavám. Byl to zážitek ji poslouchat.
Když už jsem byla na světě já a chápala smysl slov, četla mně. Po večerníčku jsem seděla v postýlce a babička četla. A tak jsem poznala Děti z Bullerbynu, Pipi, Karkulína, Jakuba a Jáchyma a jiné další. Četla mi i klasiku, takže v 7 letech jsem znala Babičku od Boženy Němcové. Věděla, že tomu úplně nebudu rozumět, tak při čtení upravovala text tak, abych mu rozuměla, a zároveň neztratil význam. To myslím, je velké umění.
Pak jsem se naučila číst a začalo mě to bavit. Protože jsem na vozíku, měla jsem k tomu asi víc možností a příležitosti než mí vrstevníci, kteří sportovali a dělali různé aktivity.
I v pozdějším věku, kdy jsem přijela trávit prázdniny na chatu, a četla si sama, jsem si odložila jednu knihu a večer jsme si četly. Seděli jsme kolem babičky, já 14 let, sestřenka 16 a bratranec 24 let a poslouchali a chechtali se Tajemství proutěného košíku od Markéty Zinnerové. Byla to nádherná doba.
Proto svým dětem čtěte, ovlivní je to na celý život.
Pamatuju si, když jsem byla malá, četly jsme knížku Tři Stanislavové. Libilo se mi, jak před spaním přála dobrou noc Veronika svému bratrovi: Dobře se vyspi, Stanoušku, a on jí řekl, hezky se vyspi, Veroniko. A od té doby jsme se tak s babičkou oslovovaly. Já byla Stanoušek, ona Veronika.
Ještě před rokem, i když už byla babička nemocná, se mě ptala: Copak čteš? a já jí to vyložila.
V červenci 08 nás opustila. A tak doufám, že sleduje, co se děje, a říkám: Hezky se vyspi, Veroniko. Tvůj Stanoušek.