Zpověď matky, kterak zklamala sama sebe

Rubrika: Od srdce i od plic

Uvažuji ještě nyní nad tím, jestli mám nebo nemám tento článek napsat a poslat, ale možná, že někomu i pomůže pochopit, co se dnes může dít.
Jak jistě mnohé ví, počet mých dětí je šest. Ani jedno dítě nebylo nikdy vzorné, jsou to živé a dravé děti, vlastně krom jedné dívky samí kluci…

A pořádní lotři. Zatím se mi je pořád dařilo držet v určitých mezích. Jenže jsem na ně už osmý rok sama a dnešní doba není zrovna ukázková. Jen u nás na kopečku je víc marihuany, než by jeden jen pomyslel. Není kluka, který by ji doma neměl a občas nepoužíval, vyžití dětí je nulové – možnosti žádné, ve škole se to prodává místo svačiny mezi dětmi. Je to prostě paráda. A chlast? No to je problém druhého stupně. O cigaretách ani nemluvím, nekouří snad jedno dítě z dvacíti.

Mí synové jsou dítka poučována o jejich právech i povinnostech a jak známé, puberťáci si ze všeho vezmou jen to, co jim vyhovuje, ostatní je pruzení. Tak i dva z mých synků propadli do onoho bahna. Dnes 15letý Petr a 17letý Jan. Oba jako by někdo loňský květen obrátil naruby a všechno, co jsme léta budovali bylo v troskách. Petr byl perfektní v pečení sladkých pochoutek, vánočku uměl takovou, jakou jsem v životě já neudělala a to jsem pro kluky pekla jak soukromá pekárna (jsou hrozně žraví). Jeník vařil a dobře vařil – dnes se učí druhým rokem na kuchaře a v praxi je fakt dobrý. Měli jsme svá rána u kuchyňského stolu, kdy jsme si povídali, já věděla jako jedna z mála matek, co se ve škole děje, chodili k nám kamarádi kluků a rádi u nás pobývali včetně našich čajových dýchánků, kterých jsem se s nimi účastnila i já. Prostě až na neustálé průšvihy ve škole to docela šlo. Plnili si jakžtakž své povinnosti doma, občas byl nějaký profuk, ale jinak jsme docela dobře vycházeli. Jenže od onoho května, jako by kluky někdo obrátil naruby. Všechno bylo špatné, doma už nic nedělali, byli sprostí, hnusní, ubližovali si navzájem i nejmladšímu (dnes – vlastně přesně včera – 13letému Zbyňkovi), ve škole to byl jeden průšvih na druhý. Nakonec to byly snad i drogy, mladší se k nim přiznal. Nutno podotknout, že oba jsou rozdílní.

Jenda – kluk tvrdohlavý, zabejčilý (slova psychiatričky), ale citlivý a výbušný, se smyslem pro rodinu.
Petr – náš Ťulínek, který byl vždy nejvíce opečovávaný, protože to byl takový nedomrleček rodiny jinak kluků jako buků – od malička. Navíc rozmazlovaný i svou sestrou, která jej opečovávala jako skleněnou relikvii donedávna, kdy mu dokonce kupovala značkové oblečení, které nikdo jiný z rodiny nikdy neměl – ostatní děti byly vždy vedeny ke skromnosti a také tací jsou. Když nic, tak si Petr vyvzpoměl, že může také chtít, abychom jej opečovávali více a tak si začal vymýšlet nemoci a máma běhala po doktorech, že má bolesti, prošli jsme spousty vyšetření, projezdili spousty peněz a nakonec to nebylo k ničemu, jen Petr dosáhl svého. Nic mu není.

Tak k věci. Jeník začal mít problémy se sebeovládáním, ale z té cesty, na kterou se oba loni dali, sešel, začal se „rovnat“ a docela se to dařilo. Petr, který nesnese, aby byl doma klid a všichni spokojení, „vyrobil“ několik domácích scén, kdy Jendu dokázal tak vyprovokovat, že se přestal ovládat a byl zlý, ničil věci, zasahovali i policisté. Nikomu však neublížil. Svůj problém si začal uvědomovat, viděl, kolik dělá starostí a začal mít psychické problémy. Dnes je v psychiatrické léčebně a za pár dní půjde domů, na což se moc všichni těšíme. Všichni, až na Petra.

Jenže Petr zjistil, že již nemůže vyžadovat další péči lékařskou, protože snad není vyšetření, které by neprodělal a navíc si usmyslel, že cesta, kterou se vydal, je jediná správná. A navíc se chytil jedné rodiny, která je opravdu „elita“. Drogy, chlast, krádeže atd. Doma byla přísnost, tam směl vše. Snažila jsem se ho odtamtud nějak dostat. Mnohokrát jej již podrazili, mnohokrát mu ublížili, ale brzy se tam zase vrátil a mé moci nad ním ubývalo, až není žádná. Tento školní rok byl ve škole první týden. Do dnes se tam od té doby neukázal. Není moci, která by jej donutila tam jít. Já vím, že to vypadá divně, já to dřív také nechápala, ale až si to člověk prožije, pochopí. Je to hrůza až děs, ale ať říkám, co chci, je mu to jedno a pošle mě do různých míst, ale nic s ním nehne. Chodí domů v noci, někdy vůbec ne, proti tamtěm lidem nemám nejmenší šanci ať už na ovlivnění jejich postoje vůči mému synovi, nebo na to, aby jim někdo pohrozil nebo je za všechno „potrestal“. Samozřejmě, že případ šel na stůl kurátorce, což je pracovnice sociálního odboru péče o dítě. Naštěstí je to žena, která je zkušená a citlivá a tak jsme se domluvily. Bohužel, situace došla tak daleko, že Petr bude soudním rozhodnutím umístěn do diagnostického ústavu. Chudák Jenda je v Liberci v léčebně už dva měsíce a lékařka jej nechce pustit ani na víkendy, aby se nesetkal s Petrem, protože usoudila z rozhovorů s Jendou, že by to Jendovi hodně ublížilo. V pondělí odvezu Petra a přivezu si Jendu.

Pro mámu, která celý svůj život bojovala za své děti, aby mohly mít aspoň trochu slušné dětství, aby je uchránila před jejich otcem, ze kterého se vyklubal surovec a násilník, před různými choutkami sociálních pracovnic, které si jen vymýšlely problémy (typu – nemáte automatku, ubíráte čas dětem, který s nimi můžete strávit, nebo nedáváte dětem jíst, a proto když jsou někde mimo domov hodně jedí), před šikanou, kterou si ve škole prakticky všichni prošli a vůbec před vším zlým, je to něco nepředstavitelně otřesného. Vždy jsem je učila žít slušně, chovat se slušně a být poctivými lidmi, nekrást, nelhat, nepodvádět. Vždy věděli, že je mám moc ráda a že se sice zlobím, když něco provedou, ale to neznamená, že je nebudu mít ráda.

Radila jsem se s vícero psychology a většinou se mi dostalo odpovědi, že jsem je vychovávala správně, ale nesmím zapomínat na to, jaký je jejich otec, co všechno si prožili, včetně smrti druhého otce, který jim byl jediným otcem, a hlavně prý musím vzít v potas, že dospívají a je jen na nich, jakou cestu si do života zvolí. Mou úlohou je prý jen stát opodál a pomoci jim, když to bude třeba. Je to sice uklidňující hodnocení, ale stejně – pocit, že je to moje vina, že jsem selhala, to nelze vymazat. Snažím se, vysvětluji, hledám další a další řešení, ale nic nepomáhá.

Moje dítě musí do ústavu a pak s největší pravděpodobností bude muset do polepšovny. Je to hrozný pocit. Vždycky jsem si myslela, že tam se dostanou děti násilníků, ochlastů a vůbec podobných živlů, že dítě ze slušné rodiny tam přece nepatří. A vida, zrovna já jsem v té situaci, že balím syna do diagnostického ústavu.

Ať se snažím sebevíc, stále se mi dostává jediného – nestaráš se o mne, nemáš mě ráda, jsi špatná. I kdybych Petrovi snesla modré z nebe, jsem jen někdo, o koho si může otřít boty. Nadává mi za to, že mu neuschnou kalhoty, vymýšlí si, že nedostane najíst (počká až dovařím, když nakládám na talíř, obleče si bundu a odejde, jídlo druhý den vyhazuji), požaduje jen značkové věci, které mu koupit nemůžu, všechno převrací, všichni mu ubližují, všichni jej jen očerňují – je to hrůza hrůz a nevěřila bych, že se někdy něčeho podobného dožiji od svých dětí.

Za svůj život jsem prošla mnoha těžkými obdobími a ze všech jsem se dostala, sebe i děti. V současnosti chodím na psychiatrii s nejmladším (šikana ve škole, dokonce podporovaná učitelem třídním). Psychiatrička mi napsala prášky, protože sama usoudila, že tentokrát to vypadá na totální zhroucení, a to jsem je nechtěla, ale i když je jen lékařkou syna, donutila mě vzít si je a prcek mě každý den kontroluje, abych je brala.

Tak takhle dopadne matka, když se někde něco nepovede. Nelitovat, prosím, to nechci. Jen – co jsem to vlastně chtěla? Říci, že i to se může stát, ač děláme vše, aby se nic podobného nestalo.

Napsal/a: JanaOss

Toto taky stojí za přečtení!

10 pravidel, jak oblékat děti v zimě

Venku přituhuje, nejen na horách napadla sněhová pokrývka. Zatímco my poznáme, kdy je nám zima nebo naopak příliš teplo

Čtu dál →

Tipy, jak zabavit děti na zahradě v zimě i v létě

Zahrada je pro děti osobitým útočištěm, kde mohou stále něco nového objevovat. Stačí pár vychytávek, nezbytných komponentů i vhodný

Čtu dál →

Tipy na dárky pro děti podle věku – zabaví se a rozvinou dovednosti

Lámete si hlavu s tím, co potěší nastávající, novopečené či už ostřílené rodiče, respektive jejich děti? Přečtěte si naše

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)

  • Anonymní

    Milá Jano, smekám před Vámi.. To, co jste prožila a předpokládám, že popis zde uvedený byl jen velmi slabý odvar, by spousta žen už dávno psychicky nevydržela. Jako studentka jsem se byla podívat v jednom z diagnostických ústavů, a věřte, že děti se tam mají velice dobře. Proto nemusíte mít výčitky, že tam svého Petra posíláte. Patrně potřebuje, už jen proto, aby Vás neponižoval svým jednáním. Zcela chápu, že po takové péči, jaká se mu dosud dostala, se naučil jí zneužívat. V diagnosťáku se jistě pokusí, aby se alespoň částečně začal starat o sebe. I kdyby nic jiného, aspoň změní prostředí, kde nebude mít za zadkem maminku, která mu snese modré z nebe a setká se i s jinými dětmi, možná s mnohem horším osudem. A není pravda, že se do těchto ústavů dostávají jen děti ochlastů. Můžou sem přijít i děti, o které se momentálně nemá kdo postarat, např. matka samoživitelka, která musí jít na měsíc do nemocnice – operace atd. – i její děti, i kdyby kdovíjak nejlépe vychovávané se mohou po dobu matčina léčení ubytovat v diagnosťáku.
    A ještě jednu věc. V momentě, kdy dětem vadí péče, i kdyby sebelepší, rodičů – je na čase odejít. A se vší láskou zavřít dveře a tzv. „starej se sám, když ti nejsem dost dobrá“. Možná je to drsné a začátky jsou hodně krušné, přesto pokud je v základu dobře vychován, až mu opravdu poteče do bot, bude se muset o sebe sám postarat. A bude se to muset naučit setsakramentsky rychle. Pokud se to naučí, vrátí se k vám (i když možná jen na návštěvu) a rád vám poděkuje, že jste mu zabouchla dveře před nosem. Přeji hodně pevných nervů a držím palce ať to s oběma chlapci dobře dopadne. H. Zemanová

  • Alexandra

    Tento článek jsem napsala 24.10.2009 v jako odpověď v jiné rubrice. Přesto jej posílám znovu, zde je jeho správné místo….
    Bydlela jsem s dcerou v malém městě. „Otec“ dcery dlouho žije v USA, prostřednictvím internetu dceři vykládá Pohádky tisíce a jedné noci, jak se mu tam vítečně daří, prostě země neomezených možností…jenže možnosti končí, když má poslat výživné (2xročně). Na vše jsem byla sama, začala jsem podnikat jako OSVČ. Podnikání vyžadovalo hodně času na školení i čas pracovně mimo místo bydliště. Při podnikání jsem i pracovala jako zaměstnanec. Dceru jsem měla v 19-ti letech, takže jsem mladá a výkonná. Mohu pro společné blaho pracovat i 10-14 hodin denně včetně víkendů. Měla jsem výčitky svědomí vůči dceři, že s ní netrávím moc času. V 16-ti už byla veliká holka, měla své koníčky. Rozumně uznala, že když budu každé odpoledne doma, bude to fajn do té chvíle, něž si budeme chtít něco koupit. Plat zaměstnance nebyl příliš vysoký, ještě jsem musela dát dost peněz za dopravu. Plánovala jsem, že když se mi v podnikání bude více dařit, nebudu chodit do páce. Nějakou dobu to u nás doma funfovalo v pohodě. Dcera se učila, trochu mi pomohla s domácností. Po nějaké době jsem si všimla, že se dceruška změnila. Začala být vůči mě hrubá, hádavá. Chodila jsem domů kolem 21 hod, stávalo se, že dcera nabyla doma. Když jsem jí volala, napsala sms, že už jde. Přišla až kolem 21,30 hod. Druhý den měla jít do školy. Pozdní příchody byly čím dál častější, dcera byla unavená a podrážděná. Vždycky se na něco vymlouvala. Prospěch ve škole šel rapidně dolů. Byla jsem v pasti. Peníze jsme potřebovaly, ale hádky byly dnně, těžko jsem pak své pracovní tempo zvládala. Začala jsem mít strach, jestli dcera nebere drogy. Podařilo se mi vyzvědět od dceřiných kamarádek, že ji viděly s hodně pochybnými staršími „místní spodinou“. Parta děcek, kteří měli přes 18 let, ndokončili střední školu nebo chodí za školu. V té době byla dcera každý měsíc několik dní „neocná“. Ačkoliv dříve jsem s ní šla jen vyjmečně k lékařce. Známý mě upozornil, že je tato „parta“ vyhlášená po celém městě. Ať si dceru hlídám. Bylo to moc náročné období, celé hodiny jsem dceři slušně domlouvala, ať se učí a s tou partou se nestýká. Mluvila jsem pozdě do noci, přesto to bylo druhý den stejné. V zoufalství jsem dokonce začala komunikovat s „otcem“ dcery přes internet. Chtěla jsem, ať jí domluví. Marné. Nkonec jsem začala možná i kvůli těmto trablům, chodit s kamarádem z volejbalu, který náhodou bydlel přes ulici v paneláku. Přímo nám viděl do oken. Přítel právě rodiče těch dceřiných „kamarádů“ znal. Ti lidé se o děti vůbec nestarali, bylo jim jedno co dělají. Přítel byl ochotný mi s dcerou pomoct. Chodil na 8 hodinu do práce, kousek od dceřiny školy. Já jsem z bytu odešla před 5 hodinou. Přítel se kolem 7 hodiny díval, jestli dcera svítí v oknech, sem tam i dceru zavezl autem do školy, aby tam byla včas. Večer, když jsem ještě pracovala, se přítel díval, jestli je dcera doma. Měl i klíč od bytu, chodil v poledne na obědy. Občas byt zkontroloval. Toto trvalo 7 měsíců. Dcera se pomalu zklidnila, začala se učit. Postupně se i mezi ní a mnou obnovila důvera. Chtěla jsem dceři dopřát i zábavu, diskotéku. Většinou jsem ji šla zkontrolovat. Dcera si našla jiné kamarádky, ve škole se zlepšila. Nakonec jsem se s přítelem rozešla. Měla jsem možnost jiného zaměstnání, odstěhovaly jsem se 40 km od toho hrozného „místa“. Uplynuly už 2 roky. Dcera je šikovná a příjemná mladá dáma, jako byla před „tím“. Má v „tom“ městě hodně dobrou kamarádku. Sem tam chce za ní jet. Dceruška mě musí dlouho přemlouvat, abych jí za kamarádkou pustila. Nakonec to vždy povolím. Po dceřině návratu domů bedlivě poslouchám, co, kdy, kde dělaly….Chci dát dceři důvěru, je to těžké….MUSÍM TO ZVLÁDNOUT(-: Přeji všem hodně síly a zdaru při cestách i necestách našich „děťátek“. Alexandra

  • Matilda

    Jani, po přečtení tvého smutného článku jsem si vzpomněla na slova mé maminky, jak říkala, že když přežiješ pubertu svých dětí, pak už přežiješ všechno na světě.

    Byla na nás sama, vyrůstala jsem se svým bráchou o šest let mladším, taťka od nás odešel, byl alkoholik. Do dneška se společně zamýšlíme nad tím, že přes všechny obavy naší maminky, která na nás neměla vůbec čas a pracovala i 16 hodin denně, aby nás uživila, jsme to hrozné období oba zvládli, i když občas velmi těžce, a vyrostli z nás normální zodpovědní lidé, kteří si uvědomují ty pravé životní hodnoty.

    Ale právě že víme, že to nebývá pravidlem a že cesty osudu jsou nevyzpytatelné, tak bych v případě nezdaru i já musela uznat, že máma pro nás udělala první poslední a zbytek už byl jen na nás.
    Nejsi v tom sama, ani my nevíme, kam to naše děti dotáhnou a jakou cestou se jejich život bude ubírat.

    Držím ti moc palce a jak píše Virenka, nelituji, ale nesmírně soucítím.

  • Jano, špatně se to čte, člověka z toho bolí u srdce…

    Kdyby to bylo tak jednoduché, že kdo se dobře stará, tak má vzorné dítě a naopak. Není to tak, není to tvoje vina.

    Můžu říct, že puberta sama o sobě dělá HROZNĚ moc!!

    Já jsem od mala byla dítě klaďas, žádné vztekání, samé jedničky, pochvaly, žádné problémy, nic. A pak od 15 ti to začlo, asi dva roky to trvalo.
    Kdo mě znal jen dřív anebo pak, tak by nevěřil. Opravdu jsem zkusila vše možné, alkohol, drogy, útěky z domu, o problémech ve škole ani nemluvím, neomluvené hodiny, falšovaná tř. kniha, trojky z chování atd. Doma jsem kradla peníze. Pohybovala jsem se mockrát na hraně a na hodně tenkém ledě.
    Můžu říct, že moje mamka z toho byla nešťastná a kolikrát mi říkala, že pořád nemohla pochopit, kde v té výchově udělala chybu…
    Já myslím, že neudělala – rozhodně ne až nějakou tak zásadní.
    Prostě jsem si tak nějak musela vybojovat ten svůj život, najít to svoje místo, prožít to, co jsem prožila.
    Zas to přešlo, zamilovala jsem se a bylo dobře.
    Stydím se trochu, ale nelituju ničeho, snad jen toho, jak se mamka musela cítit. Jinak mě to všechno tak pomohlo si mnohé uvědomit a pochopit, i když v duchu hesla „chybami se člověk učí“.
    To, co jsi do dětí vložila, se jistojistě neztratilo, někde to v nich je, jen je to teď přehlušené vším možným.
    Přeju Ti a Tvým klukům, ať to dobré brzo vyplave zas na povrch.
    Přeju Ti hodně síly, protože to musí být hrozně těžké.
    A Tvým klukům přeji i hodně štěstí, protože i to je na tom tenkém ledě občas potřeba.

  • Jano, klaním se před tebou až k zemi:)
    Máš můj velký obdiv, tolik dětí????
    Určitě si nezklamala sama sebe, zklamali tě kluci, ty jsi udělala vše, co bylo v tvých silách, ničím netrpěli, měli tvou lásku………..holt někdy je život nespravedlivý a žádná z nás neví, kterými nevyzpytatelnými cestami půjdou naše děti, i když jím dáme všechno z nás:)
    Drž se a bud statečná, na tvém místě bych byla s nervama v kýblu:)

  • Bramborka

    Holka zlatá, jak ti rozumím))-:. Hlavně nepolevit. A ten diagnosťák (jestli chlapec – podle tebe – ještě nění zcela ztracen) by mohl i pomoci.Drž se.

  • Jano, taky jsem na tebe vzpomínala, že už jsem tě tu déle nezahlédla. Kamarádka-sousedka se 4 dětmi mě vždycky uklidňuje tím, jak je dle výzkumů podstatné pro osobnost člověka genetické dědictví. Co je dáno, je dáno. Pak se můžeme snažit, dát do toho co nejvíc, hlavně být spokojené samy se sebou :-). Držím palce.

  • Ivča a Domča
    Ivča a Domča

    Jano, naprosto tě chápu a to myslím doslova. Prožila jsem si jako matka něco podobného, sice to neskončilo diagnosťákem, ale dodneška se děsím, aby se situace neopakovala.
    Drogy dokážou nevídané věci. A taky jsem si říkala, že nám se to stát nemůže. Výčitky typu „proč“ byly na denním pořádku….(výčitky sama sobě).
    I když, musím zaklepat a věřím tomu (nic jiného mi taky nezbývá),že je to za námi. Svou chybu si ale nikdy neodpustím.

  • Ahoj Jani tvůj příběh mě fakt rozesmutnil-ale je vidět žejsi jedna z nejsilnějších maminek co znám-v mém okolí jsem zažila něco podobného.Hlavně se drž a věř že jednoho dne se dočkáš od svých synů poděkování za to co jsi pro ně udělala a děláš stále.TAky přeji jen lepší budoucnost pro tvou rodinu.

  • Virenka

    Jani, vítej zase tady mezi námi.
    Mám 2 mladší bratry, dělí je od sebe 15měsíců. Vyrůstali jsme v jedné rodině, v jednom pokoji, v úplně stejných podmínkách. Náš otec jako otec nic moc, ale já a nejmladší jsme neměli problémy doma, v kolektivu, ve škole. Náš prostřední bráška měl co dělat odmalička, doma i ve škole, v pubertě na učňáku prošel přesně tímtéž, došlo na krádeže doma, drogy, do školy ho nedostal nikdo. Pár let uteklo, školu nemá, bydlí doma po mnohých tahanicích s rodiči, kterým nic na náklady doma nedá, nepracuje, občas brigáda, aby splatil soudně nařízenou pokutu a náklady na její ignorování. Maminka má taky všemožné pocity, ale selhání – jak to, že má dvě děti bezproblémové vysokoškoláky a jedno uklouzlo?
    Je to v každém konkrétním člověku. Puberta je šílený období, správná cesta je takřka neidentifikovatelná, oni volají o pomoc, ale prakticky ji neumějí přijmout. Tvůj Petr už tím, že prošel obdobím psychosomatických projevů a žádné nemoci, ukazuje, že má problém a sám si s ním vůbec neví rady. Ale tady každá rada drahá, otce si pro něj nevyčaruješ ze vzduchu a bez mužské autority jsou kluci jak ztracení v mlze. Jen čas ti ukáže, musíš to vydržet ještě tentokrát. Nelitovala bych tě, ani kdybys nežádala, litování nepomáhá. Ale soucícím každopádně, při vědomí, že na každou z nás (nejen) klučičí mámu může dřív či později dojít…

  • Ahoj jani,taky jsem si říkala,kde se asi touláš,jsem ráda,že jsi tu zase s náma.
    Nikdy jsi to neměla ve svém životě jednoduché jak už vím z tvých dřívějších příběhů.Věřím,že tohle je pro mámu něco čemu těžko uvěří,že se jí to může stát.Moje maminka vždycky říkávala,malé děti malé starosti,velké děti,velké starosti.Jako vždy měla pravdu…protože maminky mají vždy-většinou pravdu.Bohužel na to my děti přijdeme buď až opravdu vyrosteme-vyspějeme nebo když je pozdě:-(
    Přeji ti aby jsi to ustála bez ztráty kytičky,i když srdce hodně bolí..ale víš,i když všechny(skoro)pro své děti děláme první poslední,tak někdy méně znamená více..a třeba se ti to všechno jednou vrátí z úplně jiné strany a ještě od svého syna uslyšíš ono děkuji mami…
    Moc ti to přeju..

  • Jani, co na to říct…. je to moc smutné a asi si nikdo z nás neumí představit, jak se jako máma cítíš.
    Evidentně se staráš dobře…. drž se a nedej se, držím palce, aby se syn umoudřil a nakonec to dopadlo dobře.

  • Ahoj Jani.
    Ne nezlamala jsi-zklamala bys na celé čáře,kdybys to neřešila a nechala tomu volný průběh.
    a nemysly si,že jsi jediná která musela řešit podobné věci…

    Bohužel ani mě se to nevyhnulo.Kluk se vrátil z vojny /19let/a místo hledání zaměstnání se chytl kamaráda,který se poflakoval a že pracovat půjde jenom sním.Těch dohadů,prošení,ba vyhrožování /už sem byla zoufalá a nevěděla jak dál/se sebral a odjel k mý kamarádce,kde odmalička jsme jezdili pravidelně.
    Pak se vrátil jako by se nechumelilo a tak se to opakovalo několikrát.
    Nakonec to dopadlo tak,že s podporou mého přítele a psychickým vypětím jsem syna odhlásila z trvalýho bydliště,kamarádka řekla,že k nim může až bude mít práci a tak můj syn zůstal na ulici.Kamarád ho opustil a já do dneška si vyčítám,že jsem to udělala.
    Jenže kluk po měsíci obrátil-našel si práci,vrátil se domů a dneska snad žijí bez větších problémů,ale ten pocit,že jsem selhala tu pořád je….

    Snad Ti můj příběh naleje do žil trochu tý naděje,že se vše v dobré obrátí.

  • Lussy

    Jani,
    tak než jsem ti stihla odpovědět do OV, tak tu na mě vybafne po ránu tvůj článek…
    Co na to říct.Jak jsem to tak četla, napadlo mě přesně to,co ti řekli psychologové, že se taky musí vzít v potaz otec a to,že druhý táta zemřel a že z tebe je teď jen takový pozorovat a čekatel -trpitel, jak se to vyvrbí.
    Máš toho za sebou v životě hodně, přeju ti,aby tohle byla tvoje poslední zkouška a dopadla dobře!

  • Padmé

    Jani, vítej zpět na stránkách VD. Jsem ráda, že Tě tu vidím, dlouho jsi k vidění nebyla… Já bláhová myslela, že je v tom počítač (že nemáš počítač, pamatuji-li si dobře Tvé poslední informace).
    Jani, litovat Tě nechci, protože vím, že o to nestojíš. A stejně tak dobře vím a znám ze svého okolí, že i přes všechnu péči a snahu rodičů či matky, se může dítko odklonit od rodiny i od dobrých způsobů.
    Chtěla jsem Ti jen říct, ať jsi silná dál (a že už jsi toho v životě zvládla a překonala!) Vydrž ještě.
    Třeba se tohle nešťastné období (dospívání) překulí a kluci se srovnají. To se dopředu nikdy neví…
    Přeji Ti jen to dobré…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist