Jmenovala se Eva a seznámily jsme se na škole. Hned na první pohled mne zaujala její klidná povaha. Při zjištění, že máme společné zájmy (knihy, koně) se z nás staly nerozlučné kamarádky…
Lidé o nás říkali, jak veliké jsme kamarádky, a dokonce se našli i tací, kteří koukali s opovržením, že patříme k 4% menšině. Opak byl pravdou.
Po skončení školy jsme se občas navštěvovaly a stále si posílaly dopisy, které obsahovaly snad každou minutu našeho života. Dá se říci, že jsme o sobě věděly úplně vše. Ale…
Najednou dopisů ubývalo, až Eva přestala psát úplně. Psala jsem jí stále a chtěla jsem vědět co se stalo. Když jsem nedostala odpověď ani po půl roce, rozhodla jsem se kamarádku navštívit. Dveře mi otevřela její maminka a hned mezi dveřmi, když mě spatřila, začala brečet. Protože jsme se dobře znaly, hned jsem jí objala a zeptala se jí, co se děje.
„Víš, Evička se chytla party, která prováděla samé lumpárny“ povídala mi její maminka. Dokonce jsem se dozvěděla, že má podezření, jestli Eva náhodou nebere drogy. Sedla jsem si s ní a utěšovala ji s tím, že počkám na Evu a pokusím se s ní sblížit jako dřív.
Čekala jsem velmi dlouho, ale dočkala jsem se. Když Eva přišla domů, hned na první pohled jsem viděla, že něco není v pořádku. Eva byla apatická a skoro mě ani nepoznala. Dlouho jsem si s Evou povídala a snažila se mluvit jen o starých časech, jak nám spolu bylo fajn. Vypadalo to, že Eva vzpomíná se mnou, jenže najednou řekla, že musí ven za partou a nemá už na mě čas. Odjela jsem domů znepokojená, s plnou hlavou různých dojmů. Ještě několikrát jsem za Evou přijela, ale většinou nebyla doma. Velice jsme se skamarádily s Evy maminkou a staly se z nás (dá-li se to tak říct, když vezmu náš věkový rozdíl) veliké kamarádky. Dokonce jsme si i psaly dopisy, abych byla informovaná o Evě a jejích kouscích. Jednoho dne mi přišel dopis, na který se mi ještě teď špatně vzpomíná. Stálo v něm: „ Prosím přijeď hned, je to velice nutné. Možná poslední šance.“
Vůbec jsem nechápala tento dopis, ale ihned jsem si vzala v práci dovolenou a jela k nim.
Když jsem dorazila na místo, Evy maminka opět plakala. Bez vysvětlení mě vzala do auta a rozjela se. Cestou mi řekla, že se Eva předávkovala, leží v nemocnici a je to s ní velmi špatné. Dnes s odstupem času, když stojím u hrobu, kde je napsáno jméno mé nejlepší kamarádky, přemýšlím.
Muselo se to stát?????
Možná, kdyby se nechytla party, kterou poznala, mohla Eva dneska ještě žít. Snažím se vzpomínat jen na to hezké, co jsme spolu prožily, ale je to strašně těžké. Vždyť jí bylo pouhých 22let a já měla tak málo času jí pořádně poznat. Jsem ale vděčná i za těch pár let, co jsem Evu znala, protože takovou kamarádku člověk potká jen jednou za život.
Napsal/a: jaroslavas
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)
Ahojky, věřím v tomhle případě na prevenci – hodně zájmů a málo nudy už od malička, ve většině případů to zabírá.
Dobré rady proti závislosti jsou tady: http://www.mujweb.cz/veda/nespor/adde03.doc
KICUL ano ano to je přesně ta knížka, kterou schováváme pro našeho syna. Já jí četla, když mi bylo šestnáct a bylo to hrozné. Zdávalo se mi o tom, ale díky tomu mě nikdy ani nenapadlo něco takového vyzkoušet!!!!!!!!!!!!!!! Výborná knížka!!!!!!!!!!!!!!!!!
Myslím, že to bude velký problém dalších let. Já byla taky šokovaná, když mi kamarád (doktor) líčil, kolik feťáků k nim přivezou, když má službu. A když jsme měli sraz se základkou (15 let), tak si nám třídní stěžoval, že na každé škole drogy jsou. A u sedmáků, osmáků a deváťáků občas dělají kontroly, jestli u sebe něco nemají. Byla jsem naprosto šokovaná. Do té doby jsem si žila v klidné nevědomosti, že se nás to netýká. Mám taky hrozný strach o dceru. Až vyroste jí dám rozhodně přečíst „My děti ze stanice ZOO“, Matka Daida B.“ a „Memento“. To je dost dobrá literatura na toto téma.
Také mám strach, i když zatím mám děti malé, ale i tak jsou drogy strašákem…na střední škole hodně mých spolužáček zkusilo trávu a i něco víc..já jsem se toho vždy bála, nelákalo mě to a jsem fakt moc ráda, že v pohodě jsem tomu dokázala odolat…Doufám, že i takové budou jednou moje děti.
Když jsem byla já mladá, tak se o fetování téměř nevědělo. A ted je toho plno. Taky se bojím o děti, i když to vypadá, že je to ještě daleko, ale dle statistik už každé třetí dítě v šesté třídě má zkušenosti s drogou. A je to velmi smutná statistika.
Pomněnko plně s Tebou souhlasím. Já mám tři děti a taky každý den trnu hrůzou s čím přijdou, nebo co nového najdu v kapse.
Ahoj. Úplně mě po přečtení toho článku zamrazilo… Ale takhle to vážně chodí – blbá parta, většinou blbý konec, málokdy se z toho někomu podaří dostat…
Z mých spolužáků ze ZŠ v deváté třídě polovina kouřila trávu, na středních přibrali tvrdší drogy… Pár z nich je teď ve stavu, že když jsme měli třídní sraz asi před 2 lety (to je 4(?) roky po škole), tak si po chvilce museli jít šlehnout, aby mohli fungovat… A to některé znám od školky, znám i jejich rodiče.. Je to fakt smutné. Toho se bojím nejvíc, že nedokážu Tomáška ochránit před „tím zlým světem“…
Mobile Sliding Menu