První prosincový sníh z vesela

Je zima a mám radost. Mám radosti na rozdávání a chci se podělit.Jsou Vánoce, venku je bílo (pět centimetrů sněhu, který se ještě nemusí složitě odhazovat), zima tak akorát (mráz teprve přijde) – tak si představuju počasí kolem Vánoc…

A ráno to začalo. Malá zažívá zimu podruhé, letos ji registruje. Venku pomalinku, polehounku padají malé vločky, tentokrát hned neroztávají. Malá se dívá z okna, má z toho psinu největší a povykuje: „žííí, sžííí…“ (sněží). Následuje strojení a jdeme ven. Zkoumáme sníh, je všude a jdou do něj dělat ťápoty. Honem udělat pár fotek a jde se zkoumat dál. Ale co to? Ten sníh je opravdu, opravdu všude a je tam pořád! Co teď? I písek se pod ním ztratil… no nevydržely jsme venku ani deset minut. Malé to přišlo strašně nefér a spustila nelidský řev. No jo, přejedla se lásky ke sněhu a potom jí bylo blbě…
„V lásce nastává tatáž situace jako při dobré večeři. Chceme-li mít dlouho chuť, nesmíme se přejídat.“ Guillaume Apollinaire

Den zdaleka nekončí, jedeme dál. K obědu dělám řepánky (těsto jako na bramborák, nastrouhá se do toho ještě řepa). Dělám je poprvé a silně boduju. Jím s malou z jednoho talíře a málem na mě nezbývá. Dnes dostala poprvé vidličku do pravé ruky a snaží se mě napodobovat. Než mi dojde, že chce taky nůž, tak si místo něj vezme pastelku, taky řešení. Nůž je tu a napodobujeme dál. Malá se naučila zapichovat vidličku a … a poprvé dopravila jídlo do pusy, aniž by jí někam spadlo! Heuréka! Moje radost se zdvojnásobuje. Co na tom, že jsem jí příbor dala do ruky obráceně … hlavně, že jí to jde.

A máme tu večer. Malá v klidu usnula. Já zadělávám těsto na perníčky. Pořád se to nějak drolí, přidávám máslo, med. Žel bohu, stále to není ono, ale už to alespoň drží pohromadě. Následuje moje soukromá ochutnávací akce – bez toho bych byla nesvá. Až tady mi dochází, že jsem tam nedala vajíčka! Plácám se do čela a musím se sama sobě smát. Tak MOC se mi u toho kouřilo z hlavy a vzpomenu si, až když je „hotovo“. Vegani by ze mě měli radost, ale já tam vajíčka chci. Místo čtyř dávám dvě a přidávám trochu mouky. Jsem zvědavá, co z toho za dva dny vznikne…

Dovolím si na konec přidat trochu našeho zvláštního humoru. Je to takové opatrné vyznání lásky po chlapsku:
Muž přichází z práce celý zděšený, popadá pár věcí (přes den jsem měla za úkol je najít, splněno), že je musí vrátit jedné paní a nestíhá, navíc se mu to zdá trapný, když to vrací na poslední chvíli.
„Tak jí dám víno.“
„Tak se aspoň podívej jestli není prošlý.“
… hledáme datum, hledáme, obracíme flašku ze všeh stran, oba stále hledáme …
„Tyjo miláčku, ty seš TUPÁ, vždyť víno nemůže bejt prošlý …“

V rádiu na zítra opět hlásí pomalinké, polehounké sněžení. A ještě něco, letos konečně máme stromeček シ

Napsal/a: lnori