Nový doktor na vesnici…

… aneb není všechno zlato, co se blyští…

Jak už víte z mých předchozích článků, bydlím na sympatické, klidné a poměrně malé vesnici.

Ne tak malé, aby tam nebyla zajištěna „udržovací síť“, tzn. obchod, hospoda, pošta, lékárna a lékař, ale dost malé na to, aby se drby a „zaručené novinky“ šířily rychlostí světla, nebo ještě rychleji.

Osobně k chytání drbů nejsem moc náchylná, vše, co se aktuálně děje, se dovídám s železnou pravidelností každý čtvrtek odpoledne od sousedky, když k nám zavítá na kafe. Je to vysloužilá paní v letech, které neunikne nic a nikdo a se kterou jsem začala kamarádit, protože mi přišlo nespravedlivé, že je sama a nemá si s kým moc povídat. Skutečnost je sice trochu jiná, jak člověk časem prozřel, každopádně to je na další povídání. Já vlastně ani nemám moc ráda, když se věci dějí pravidelně, ale na čtvrteční kafe a pokec s místní „kriminální federální ústřednou“ jsem si prostě zvykla.

Předminulý čtvrtek babka dorazila s tajuplným výrazem. „Ve městě je nový doktor. Fešák.  Vypadá jako Harrison Ford. Starej Vokurka se už nevrátí, jde do invalidního důchodu, tenhle novej přebírá všechny jeho pacienty. Zítra k němu jdu, ženský se mu prý líběj, tak bude aspoň nějaká zábava „, povídá pětašedesátiletá štramanda.

Mimoděk jsem povytáhla obočí – Harrison Ford rozhodně patří mezi mé oblíbence, tak proč neokouknout jeho kopii? Stejně jsem nebyla u obvoďáka asi dvacet let, tak co kdybych předstírala zájem o své zdraví a objednala se na preventivní prohlídku? Sousedka jakoby četla mé myšlenky – nutno dodat, že byla o krok napřed. „Nevymýšlej důvody, už jsem tě objednala, beztak jsi na
prevenci nebyla tisíc let. Jdeš k němu zítra se mnou. „

Paráda. Kdyby se podobné aktivity dopustila moje matka, byla bych nepříčetná. Sousedce ale překvapivě neodporuji a naopak se přistihuju, jak nad návštěvou lékaře přemýšlím. Bude opravdu tak sympatický, jako Harrison Ford? Může být ženatý (já teda jsem, ale :-)), … co řekne na má křivá záda a postavu po dvou dětech… bože, vždyť já se před cizím chlapem snad ani nemůžu svlíknout (starému doktorovi bylo k sedmdesátce, tam se to nějak vstřebalo, ale mladý a Ford… ) … neměla bych si koupit nové prádlo? 😀

A pak byl pátek a my k němu šly. Hlas měl nový pan doktor skrze dveře ordinace hluboký a sympatický. Tajil se mi dech.

Jako malé holce.

Přišla na mne řada. Nakráčela jsem do ordinace, usedla na připravenou židli a tiše čekala na výzvu „Odložte si…“.

Nestalo se. Na sympatickém panu doktorovi bylo něco podezřele známého. Podobnost s Harrisonem Fordem jsem nenašla ani náhodou. Asi jako podobost mezi trabantem a mercedesem.

Jakoukoliv podobnost. A fakt jsem se snažila.

Místo toho byl lékař silně podobný mému spolužáku Jakubovi ze základky, který mě dlouhá léta platonicky  bezmezně a oddaně miloval, házel po mne očima, na školních výletech mi nosil chlebník a trhal kopretiny… a kterého jsem veřejně a okázale ponižovala svým trvalým odmítáním, protože to nebyl Jakub, ale malý tlustý uhrovitý Kubýk… (jak jsme mu tehdy přezdívali, nikoliv chyba tisku :-))

Kubýk na mě koukl, povytáhl obočí a s úsměvem řekl: „Tebe bych tady, Marto, nečekal… přišla jsi na preventivku? Tak se do toho dáme.“ Vypadal potěšeně. Já ne. Fakt ne.

Byť vypadal líp než před lety, bylo mi prostě okamžitě jasné, že před tímhle doktorem se nesvlíknu ani náhodou… a tak jsem jen tiše zahlásila: „Ne ne,  k obvoďákovi chci chodit do vedlejší vesnice, jdu si jen pro kartu.“ 😀

A tak básníci přicházejí o iluze, řekl by klasik. Já o ně tedy přišla.
No holt, není všechno zlato, co se třpytí 🙂 Dobře mi tak… 🙂

Mějte se báječně,
Vaše Marta

Napsal/a: Marta Procházková